Palác Kinských: Rokokové sídlo slavného rodu

Z původních českých panských rodů zůstalo do dnešních časů jenom pár. Některé vymřely, jako Rožmberkové a Pernštejnové, jiné musely opustit vlast. Šlechtickým almanachem v Českém království nejvíce zatřásla doba pobělohorská. Šťastnější rodiny přečkaly. Jejich existenci nám připomínají rodová sídla.

Palác Kinských|Foto: Slavík, Národní galerie Praha

Z těch nejznámějších rodů, jejichž paláce jsou dodnes chloubou Prahy, můžeme připomenout paláce Šternberků, Lobkoviců, Kolovratů nebo Černínů. A také Kinských, což je poněmčený název starobylého českého rodu ze Vchynic.

Vchynský anebo Kinský?

Erb Kinských na průčelí paláce. Původní jednoduchý erb se třemi vlčími zuby patřil panskému rodu Tetourů. Kinští ho později polepšili o knížecí plášť s korunou a řetěz s Řádem zlatého rouna|Foto: Petr Lukeš, Radio Prague International

Rod Kinských je rytířský a později panský, hraběcí a knížecí  rod, o kterém existují první zmínky z počátku třináctého století. V osmnáctém století Kinští už patřili k přední středoevropské aristokracii. Dokládá to například úspěšná sňatková politika rodu. Jméno Kinský se vyvinulo ze středověkého německého přepisu původního jména Wchynsky neboli Vchynský ze Vchynic. Tak se jmenovala obec u Lovosic, kde měli zemani Vchynští tvrz. Potom se také psali jako Chynští. Až v období třicetileté války se začalo užívat transkripce ve tvaru Kinský nebo Kinski. Prvním byl hrabě Vilém Kinský, kterého spolu s Valdštejnem zavraždili spiklenci v Chebu. Původně nevýznamný rod vytáhl mezi vysokou šlechtu Radslav Vchynský, který byl od roku 1611 na císařském dvoře v Praze hofmistrem. Dosáhl toho, že se stal poručníkem sirotků z panského rodu Tetourů původně z Braniborska. Kromě majetku si přivlastnil i jejich prastarý erb a začal požadovat, aby i jemu byl přiznán panský titul. Údajně kvůli tomu zfalšoval nějaké listiny. Přes odpor mnohých českých a moravských pánů a ve zmatku třicetileté války byl po dlouhých letech královským Majestátem přisouzen společný erb oběma rodům, tedy i Vchynským, později Kinským, kteří tento erb používají dodnes.

Není Kinský jako Kinský

Boční křídlo paláce Kinských se sousedním domem U kamenného zvonu, ve kterém žila Eliška Přemyslovna, matka Karla IV.|Foto: Petr Lukeš, Radio Prague International

Do dnešních časů se udržely v Čechách tři větve. Z hraběcí kostelecké větvě pochází dobře známý František Kinský, průvodce televizních pořadů Modrá krev. Z chlumecké větve byl nejznámější Zdenko Radslav hrabě Kinský (1896 až 1975).  Byl hlavním iniciátorem deklarací české šlechty v letech 1938 a 1939, které vyjadřovaly její loajalitu před Mnichovem i po něm. Ještě v lednu 1939 jednal s prezidentem Háchou. Také kostelecký hrabě František Josef podepsal všechny tři Deklarace českých šlechtických rodů, kterými se tyto rody postavily za Československo. Národnostní prohlášení české šlechty v září 1939, podepsali i jeho synové. A pak tu máme třetí větev, choceňskou, tu knížecí. V letech před zabráním Sudet a německou okupací byl desátým knížetem ze Vchynic a Tetova Oldřich Ferdinand Kinský. Nikdy se nenaučil česky, musel kvůli tomu odejít i z československé armády. Vždycky se cítil jako Němec. V roce 1938 se na rozdíl od svých příbuzných z chlumecké a kostelecké větve angažoval proti zájmům Československé republiky a velkou měrou přispěl k zabrání Sudet Třetí říší.  Byl aktivním členem Sudetoněmecké strany. Její vedoucí Konrád Henlein ho pověřil vedením takzvaného společenského štábu během klíčové Runcimanovy mise, která měla nezávisle posoudit požadavky sudetských Němců. Kníže Kinský byl de facto jeho hostitelem a ovlivňoval mínění britského diplomata osočováním československé vlády. Přátelil se se špičkami NSDAP, znal se s Hermannem Göringem. Byl také vysokým důstojníkem nacistické SA. V uniformě SA osobně přivítal Adolfa Hitlera při jeho návštěvě České Kamenice na začátku října 1938. To je i odpověď na otázku, proč dvě hraběcí větve se dostaly ke svému majetku v restitucích a proč knížecí větev Kinských i přesto, že podala přes 160 žalob na český stát, nemohla uspět.

Rokoko na Staroměstském náměstí

Typické ornamenty, kterým se říká rokaj (fr. rocaille, tj. mušlička) daly jméno novému stylu rokoko. V této kartuši je plastika svatého Jana Nepomuckého|Foto: Petr Lukeš, Radio Prague International

Pro mnohé je to nejkrásnější rokoková stavba Starého města. Po hřmotném baroku s těžkými římsami a báněmi vystřídal tento opulentní styl jiný, jemnější a odlehčený. Podle typických ornamentů, kterým se říká rokaj (fr. Rocaille, tj. mušlička) získal výstižný název rokoko. Do výzdoby paláců se dostaly jemné kudrlinky, volánky a mašličky v podobě kartuší nebo ozdoby kolem oken, které se odborně říká suprafenestra. Oč bylo baroko důstojnější a nábožnější, o to bylo rokoko frivolnější. Podle projektu slavného architekta Dienzenhofera ho pro zadavatele hraběte Jana Golze vystavěl v polovině 18. století jeho pokračovatel Anselmo Lurago. Po smrti Golze ho od jeho vdovy koupili Kinští. Znalec pražských paláců Emanuel Poche (1903–1987) tvrdí, že není možné považovat palác Kinských za čistě rokokovou stavbu. „Rokoková je jenom přízdoba, zatímco stavba má výraznou tvářnost pozdně barokního klasicismu.“ Poche považuje členění čtyřkřídlého paláce za klasicistní i díky dvěma mělkým rizalitům (arkýřům), které lemují zapuštěné pilastry na průčelí paláce. A stejnou formu umocňuje balkon, který pod prvním patrem tvoří důraznou horizontálu. Ale pro stavební definici paláce se více vžilo označení rokoko.

Emanuel Poche považuje palác spíše za klasicistní i díky dvěma arkýřům s pilastry. Průčelí je nahoře zakončeno rokokovou atikou, kterou zdobí řada soch. Znázorňují antické bohy a jsou dílem Ignáce Františka Platzera |Foto: Slavík, Národní galerie Praha

Bohatá historie i budoucí naděje

Klasicistní balkon, ze kterého Klement Gottvald v únoru 1948 oznámil, co nás čeká|Foto: Slavík, Národní galerie Praha

Právě balkon paláce Kinských je spojený s nejednou událostí. Asi všechny předčilo vystoupení Klementa Gottwalda 21. února 1948. To se ještě nevrátil právě z hradu, jak začal svůj projev o pár dnů později na Václavském náměstí, ale už tehdy oznámil národu, co pěkného ho čeká. Vedle něj stál na balkoně pozdější ministr zahraničí Vlado Clementis, který se světlých zítřků nedočkal. Komunisté ho popravili v roce 1952 a zmizel i z dobových fotografií, na kterých byl s Gottwaldem. V roce 1843 se v paláci narodila Bertha von Suttner, rozená Kinská, blízká spolupracovnice Alfreda Nobela. Roku 1905 jako první žena obdržela Nobelovu cenu za mír. Koncem 19. století v části paláce sídlilo německé gymnázium, kam chodil i Franz Kafka. Otec Herman měl v objektu paláce svůj malý obchod. V meziválečném období bylo v paláci umístěno polské vyslanectví.

Od roku 1949 je palác Kinských sídlem Národní galerie v Praze|Foto: Slavík, Národní galerie Praha

Roku 1949 se stal palác Kinských sídlem sbírky grafiky Národní galerie v Praze. A pokud máte rádi výtvarné umění, víte, že NG patří dodnes. V poslední době se tu uskutečnilo několik skvělých výstav. Byl to především soubor obrazů nejvýše hodnoceného současného světového autora Gerharda Richtera. Svou výstavbu tu měla Toyen, galerie představila díla českých malířů Zrzavého, Muchy a dalších z jejich působení v Bretani, v paláci Kinských jsme měli možnost obdivovat desítky pláten z úchvatné dánské sbírky francouzských impresionistů. Poslední leta výstavám nepřála, ale snad se zase dočkáme. Od 26. dubna se otevře výstava Na led! Hokej a bruslení v obrazech. V paláci Kinských bude k vidění přibližně sto výtvarných děl počínaje obrazy starých vlámských mistrů Pietera Brueghela ml. a Norberta Grunda.  Z českých mistrů tu budou plátna Augusta Bedřicha Piepenhagena, Karla Purkyně a Antonína Barvitia. A tak věřme, že je to příslib lepších časů a častějších výstav v krásném paláci Kinských v srdci Prahy.

Památník mistra Jana Husa je přímo před palácem Kinských na Staroměstském náměstí|Foto: Petr Lukeš, Radio Prague International