Památkáři alarmují: po celém Česku jsou ohroženy stovky památek

Česká města i vesnice se za posledních dvacet let hodně změnily k lepšímu. Alespoň to tvrdí všichni, kdo do Česka přijíždějí jen občas na návštěvu. Přesto je tu stále dost chátrajících objektů, které navíc vedle opravených náměstí, střech i fasád domů vyniknou o to nápadněji. Ohroženým památkám se letos chtějí mnohem více věnovat i v Národním památkovém ústavu v Praze. Více už Milena Štráfeldová:

Barrandovské terasy, foto: terasybarrandov. estranky.cz

V Praze to jsou třeba kdysi hodně navštěvované Barrandovské terasy, ve středních Čechách městské opevnění ve Slaném, dále devětadvacet unikátních seníků na lukách kolem jihočeské Třeboně nebo zámek v Zákupech na Liberecku. Stovky památek po celé České republice, kterým hrozí zánik.

"Ohrožené památky jsou vnímány jako ta část kulturního dědictví, která je nějakým způsobem málo opravena, chátrá, vypadá, že spadne,"

říká odborná náměstkyně Národního památkového ústavu Věra Kučová.

"V civilizované společnosti by už málokdo propagoval nebo podporoval zboření renesančního paláce nebo kostela, hradu a zámku. Stále je ale mnoho lidí, kteří nevidí hodnoty v drobnějších, málo významných stavbách, které nemusejí být honosnou architekturou, ale jsou také významnou součástí našeho životního prostředí, architektonického stavebního dědictví jako celku. Mám na mysli drobné církevní stavby, industriální památky, drobnou lidovou architekturu, řadové městské domy, doklady bydlení různých generací nejenom z hlubokého středověku, baroka nebo renesance, ale doklady bydlení na venkově, zajímavou architekturu první republiky, funkcionalistické vily... To všechno, co jako jednotlivosti nemůže být součástí ústředního seznamu /památek/, protože ani nejsou kapacity, aby se takto rychle vedla jednotlivá správní řízení o prohlášení těchto staveb za kulturní památku."

Miloš Solař

Právě těmto památkám ale hrozí o to větší nebezpečí. Stačí jen, že pro původní zemědělskou usedlost, městskou bránu nebo bývalou faru už není původní využití, a opuštěný objekt rychle chátrá. Národní památkový ústav chce na toto nebezpečí veřejnost upozornit, v letošním roce proto zahájil mediální kampaň na pomoc ohroženým památkám. Jejím garantem je architekt Miloš Solař z NPÚ:

"Protože jsme vlastně jedinou odbornou organizací takto zaměřenou v republice, máme morální povinnost, když už to nemůžeme změnit, když už sami nemáme sílu, možnosti ani předpoklady, nic k tomu, abychom s těmito věcmi pohnuli, tak máme morální povinnost to říct. Upozornit na to, snažit se oslovit ty, kteří mohou nebo kteří by alespoň malinko mohli. To je smysl té mediální kampaně - upozornit na tento problém. Protože to, že si problém uvědomíme, je prvním krokem k možné nápravě."

/Kučová/ "Málo se ví o tom, že Národní památkový ústav má pouze omezené možnosti, omezené právní nástroje, jak hrozbám čelit. Odborná instituce je servisní organizací pro výkonné orgány státní správy, kterými jsou městské úřady, krajské úřady, ministerstvo kultury,"

Barokní hřbitov ve Střílkách

vysvětluje náměstkyně Kučová. Podle Miloše Solaře některé z nich přistupují k památkám odpovědně:

"Existuje mnoho příkladů, kdy obec převzala kostel od církve a začala se starat. Občanské sdružení, soukromníci, instituce, i když nemuseli, i když to bylo vlastně něco navíc, protože jim na tom záleželo, začali něco dělat. Zachránili památku nebo ji zachraňují průběžně, snaží se."

Právě tak například v r. 2000 vzniklo občanské sdružení pro záchranu barokního hřbitova ve Střílkách. Občanské sdružení Drobné památky severních Čech od r. 2003 zase zachránilo více než dvě stovky menších památkových objektů na Liberecku, v Ústeckém i Středočeském kraji. Další občanské sdružení zachraňuje zdevastovaný kostel sv. Barbory u Všekar na Domažlicku. "Je to jako zdolávat Mount Everest,"říká přitom předseda sdružení Arnošt Hruška. Záchraně kostela přesto věnuje veškerý volný čas.

Jak ale připomíná architekt Solař, jinde podobné objekty nenávratně chátrají:

"Jsou situace, kdy ani padesát rozhodnutí nezmění stav, kdy vlastník nechce nebo ani není. Když si vezmu památku typu hřbitov u opuštěné vesnice, tak jeho záchrana nebo záchrana nějakého hodnotného náhrobku prostě není věc řešitelná nějakým správním byrokratickým postupem."

Místo, na kterém stála vila Karla Svolinského, zdroj: ČT24

Památkáři, a nejen ti z Národního památkového ústavu, se občas setkávají i s jasnou arogancí vlastníků památek, kteří jejich ochranu ignorují. V posledních dnech se například hodně mluví o zbourání vily malíře a grafika Karla Svolinského v pražském Bubenči, kterou její současná majitelka, ruská podnikatelka, nechala přes zákaz stavebního úřadu srovnat se zemí, jen aby na jejím místě mohla postavit mnohem honosnější objekt.

/Kučová/ "Můžeme se chtít domnívat, že bylo konáno třeba s nedostatkem vědomostí. Mohlo to ale být skutečně záměrným arogantním počinem s vědomím, že zisk z té novostavby mnohonásobně převýší případnou pokutu, která může být za takovou věc uložena. Já si myslím, že cestou je skutečně veřejné odsouzení takového jednání."

Nad stavem památek v Česku se obecně hodně lamentuje a naříká. Věra Kučová ale rozhodně není pesimistka:

"Já jsem pamětník, takže pamatuji 80. léta, kdy skutečně nebyly prostředky, nebyl zájem, opravovaly se významné architektury a nad řadou věcí byla takzvaně zlomena hůl. V posledních desetiletích se pěkně opravila jak řada významných architektur, tak ale i celé části historických jader měst a vesnic. A z prostředků, které ani nejsou závratné a milionové, se skutečně obraz našeho prostředí výrazně zlepšil. Tak si myslím, že není dobré jen hořekovat, ale je dobré hledat dobré příklady, jak bychom s architektonickým dědictvím měli nakládat."