Pavel Dobeš zpívá a kandiduje do Senátu
Česká kultura má nejen své stálice a hvězdy, které jsou díky médiím dobře viditelné prakticky neustále - někteří umělci přicházejí jen tehdy, mají-li co říct. K takovým můžeme přiřadit folkového písničkáře Pavla Dobeše. Jak dnes žije, jakou dělá hudbu? A co plánuje?
Pavel Dobeš proslul v 80. letech jako autor nostalgických i vtipných příběhů, které zpíval s kytarou, a řadil se po bok výrazným folkovým osobnostem jako byli Jarek Nohavica, Karel Plíhal, Slávek Janoušek. Folk tehdy částečně plnil úlohu ventilu společenského mínění. Jen ti autorsky a osobnostně nejsilnější proto přežili změnu společenského režimu. Ostatně i Pavel Dobeš se prý po převratu obával, že jeho písničky přestanou lidi zajímat.
"Začátkem devadesátých let jsem si myslel, že folk už nebude mít původní význam. Jak se nakonec ukázalo, lidé ty písničky slyšet chtějí. To vím podle toho, že mě zvou na koncerty a v těchto porevolučních letech mám pořád ještě kolem sta koncertů ročně. A když ty písničky poslouchám, nezdají se mi méně aktuální. Že bych ale psal nové, to se nedá říct. Samozřejmě jsou témata, která mě neustále vzrušují, píšu ale čím dál tím míň, protože mám pocit, že už jsem všechno napsal."
Dobešovy texty Blažek, Souhvězdí žab, Calvera, Něco o lásce, Zum zum, Jarmila, abych jmenoval jen ty notoricky známé, vyprávějí někdy trpké a smutné, někdy komické situace ze života, jako hlavní motiv se v nich vrací prostý láskyplný vztah k druhému člověku a touha po svobodě.
"Ty původní písničky byly vyloženě napsané Ostravou. Potom, když jsem se na Ostravu začal dívat trochu z dálky, uvědomil jsem, co to bylo za velice zvláštní situaci: Ostrava, tam se potkávalo spousta lidí různých národností a svým způsobem to město mělo atmosféru jako takový New York východu."
První sólovou desku Skupinové foto vydal Dobeš ještě před rokem 1989. Po změnách následovaly další dvě a v druhé polovině devadesátých let se Dobeš odmlčel. Až před rokem se objevila deska K svátku. Autorem všech skladeb je tentokrát ostravský písničkář Josef Streichl.
"Poslední deska byla udělaná z písniček Pepy Streichla, kdy autorem všech písní je Pepa, můj kamarád z Ostravy, folkař, v době, kdy já jsem začínal, on byl služebně trochu starší, a když jsem ještě žil v Ostravě, jezdili jsme spolu po republice. A on se ocitl ve zdravotní nouzi, která s sebou nese samozřejmě i nouzi finanční. Pepa Streichl měl nějaké mrtvice a ochrnul a drobné dluhy, do kterých se dostal, nemohl vlastně nikdy splatit. Tak požádal mě, jak by to vypadalo, někdo jiný nahrál jeho písničky a ta deska by se prodávala a korunky by věděly, jakým směrem se mají kutálet. Což jsme udělali, já jsem požádal zase jiné přátele a v ostravském studiu jsme nahráli tuhletu desku. Myslím splnila, to o co šlo."
S Pavlem Dobešem jsme se k rozhovoru sešli na místě zcela nečekaném: na tiskové konferenci, kde se představoval jako kandidát do senátu. Znamená to, že hudbu pověsil na hřebík?
"Nevím, teď jsem se začal zabývat politikou... Jako v pětaosmdesátém roce, když byly v Ostravě kolem mě různé tlaky a byl jsem nucen přečíst si Ústavu, Deklaraci lidských práv, policejní zákony, co policajt může a co ne, jakým způsobem mě může zatknout, tak taky teď, když kandiduju do Senátu, tak se začínám znovu zajímat o tuto tématiku. Podrobně si pročítám programy velkých stran, plus to co jsem už jmenoval, musím se podívat, co se změnilo. Samozřejmě když se nebudu vůbec zaměřovat na to, abych nějakou písničku napsal, tak tím spíš mě možná zase nějaká napadne, tím spíš vznikne potřeba se k něčemu vyjádřit. Ale vždycky to bylo tak: když jsem se nejméně snažil, tak jsem jich napsal nejvíc. Tak i to je možné, že to tak třeba bude."
