Petr Sís - mezinárodně uznávaný autor knih pro děti, ilustrátor, grafik a tvůrce animovaných filmů
Petr Sís je mezinárodně uznávaný ilustrátor, grafik, tvůrce animovaných filmů a výtvarných knih pro děti i dospělé. V češtině v poslední době vyšly tři jeho knihy: Strom života, Tibet s podtitulem Tajemství červené krabičky a Hrej, Mozarte, hrej. První z nich, Strom života, byla před dvěma lety dokonce na knižním veletrhu v Boloni odměněna hlavní cenou jako nejlepší dílo literatury faktu.
Petr Sís se narodil v roce 1949 v Brně. Už více než 20 let žije v New Yorku. Jeho žena je Američanka, mají spolu dvě děti. Je autorem dvaceti knih, pro dalších více než padesát vytvořil ilustrace. Zůstává po takové době něco ze zkušeností s totalitním režimem, co je mu dnes ve Státech k užitku?
"Bohužel ano, to je na tom to hrozné, i když myslím, že je to spíše taková koule na noze. Já to vždycky uvádím na příkladu těch obrázků. Když já už jsem byl umělec profesionál, tak byla osobní cenzura. Já jsem třeba připravil obal na desku, kde jsem udělal letiště, kde byl ten pytel, co vlaje ve větru a když jsem to donesl na Panton, tak oni řekli, jestli jsem si zjistil, odkud má foukat vítr. Já jsem se začal smát, bylo mi tehdy 25, a oni říkali: ne, ne, to je důležitá věc a volali na ministerstvo kultury a na ministerstvo informací. Čekali jsem hodinu, než zavolali zpátky a řekli: vítr má foukat zleva doprava. Tohle nevysvětlím, když se snažím vysvětlit, že to bylo kvůli tomu, že vítr mohl foukat z Německa do Ruska. A oni řekli: máte štěstí, ten prapor nebo ten pytel fouká správným směrem. Říkám to proto, že to byla šílená věc, že byla ta autocenzura, to schovávání věci za věcí a skrývání věcí v trávě a tak. Já to tak dělám dodneška. Lidi říkají, jak je to fantastické, že dělám různé plochy v těch obrázcích, ale to je myslím všechno nemoc z téhle doby, kdy se věci nemohly říct úplně na rovinu. Jsem hrdý na své americké děti, které řeknou pravdu. Když já řeknu své dceři, že je pěkná, tak ona řekne ano, jsem pěkná, zatímco v Česku byla tendence říct, že ne. Někdy to může být nevýhoda, když to takhle všechno člověk přizná. Je to hrozné, za jakých okolností to vznikalo. Já když si vzpomenu na to, jak jsem byl hrdý, když nás šátkovali v Leninově muzeu, tak mám z toho vždycky husí kůži. Pak si pamatuji, jak jsem chtěl být co nejvíc vyzdobený pionýr a moje maminka sbírala odznaky a měla tam německý železný kříž a já jsem si ho připnul na košili. Měl jsem ten velký černý železný kříž wehrmachtu a nějaký člověk, který byl politický vězeň, mě uviděl a začal šíleně ječet a já jsem si říkal, vždyť to vypadá výborně. Měl jsem ty proužky a prostě se mi to líbilo. Takže to jsou takové věci z "totáče", jak tady říkají."
Posloucháte skladbu Radima Hladíka, který složil hudbu i pro dnes 30 let starý Sísův film Mimikry. Hladík přišel zahrát na vernisáž českého vydání Stromu života.
Já jsem se někde dočetl, že snad vydáváte jednu knihu ročně, možná i víc. To je obrovské tempo.
"Kdyby to bylo úplně ideální, tak by to měla být jedna kniha třeba za čtyři roky. To všechno se popletlo nějak tím zářím roku 2001 a tím Darwinem, který se natáhl asi na 3 a půl roku. Lidi řeknou, tak on má svých 20 knížek a pak má třeba 50 knížek pro jiné lidi, ale není každá knížka stejná. To znamená, že z těch 20 knížek já bych řekl, že těch nejvíc propracovaných je 8 nebo 9. Já nevím, jak to teď bude dál, ale myslím, že příští rok rozhodně knížka nebude a pak bude až v roce 2006."
A patří Strom života k těm nejnáročnější?
"Ano, to je asi nejnáročnější se vším všudy. To vždycky říkal můj otec, že když někdo začne být pyšný jako páv a roztáhne ten ocas jako páv, tak někdo přijde s nůžkama a ustříhne mu ho. Já jsem si myslel, že toho Darwina lehce zvládnu a pak jsem zjistil, že to je pomýlené, co jsem udělal. Musel jsem to přestavět asi třikrát a spíš to byla knížka, kterou jsem odsunoval. Takže to je ta asi nejvíc náročná, ale to se stalo díky tomu, že jsem začal být moc arogantní, myslel jsem si, že to lehce zvládnu a pak najednou těch faktů bylo moc a nedalo se to tam vtěsnat. Jenže je taky pravda, že až uplyne 5 či 6 let a zeptáte se mě, tak řeknu, že ten Darwin, to bylo jednoduché. Teď je to pořád ještě čerstvé. Taky záleží, jak se cítíte v životě. Po tom roce 1989, když najednou spadla zeď, tak jsem udělal Kolumbuse, je to takové otevřené a to byla radost dělat. Nebo zase obráceně, když jsem se dozvěděl, že můj otec má rakovinu, tak jsem pro něj udělal Tibet, který je možná náročnější, než je ten Darwin, ale tím, že jsem to dělal v hrozném vypětí nebo rychlosti, abych mu to ještě ukázal, tak jsem to udělal rychle a nepřemýšlel jsem o tom, proč. Nejhorší je, když má člověk moc času o tom přemýšlet."
Můžete uvést nějaké téma nebo připravovaný titul o čem bude?
"Já teď každému říkám, že budu dělat knížku o začátcích roku v 50. letech v Česku, kde propojím několik generací, ale vlastně jsem to ještě nezačal. Začal jsem to kreslit, dělat si skicy, mělo by to být jako komiks. Já jsem četl knížku rozhovorů s Mejlou Hlavsou a ta knížka mě hrozně dojala, nejenom kvůli tomu, že ten Mejla už tady není, ale celá ta tragická doba byla napsaná s ohromným humorem. Druhý důvod byl ten, že myslím, že bych chtěl, aby lidi o tom věděli. Já nevím nakolik to bude pro ně zajímavé, jak to udělám. Mluví se o druhé světové válce a o všem možném. Ale celá ta naše generace, co vyrůstala v tomhletom, to je, jako by těch čtyřicet let nebylo nic. Teď se v té Americe mluví, že by lidi měli mít občanky a že by lidi měli dávat pozor, kdo co dělá. V tom co se stalo, tak je jasné, že to je. Já si říkám, jaký je to malý krůček k tomu, aby potom najednou někdo někoho kontroloval a říkal mu, jak má vypadat, co má dělat, v kolik má chodit domů nebo jakou hudbu má poslouchat a tak. Čili já myslím, že v tomhle by to mohlo být důležité, ale nevím, jestli to bude někoho zajímat."
Vy jste řekl jedno slovo, na které jsem se chtěl zeptat, komiks.
"Já jsem s komiksem vyrůstal, protože moje maminka, když byla malá, tak můj dědeček stavěl železniční stanice v Clevelandu a v Chicagu v roce 1927 až 1928. Maminka tam s ním byla jako malá holčička a on přivezl zpátky nedělní přílohy s obrázky, kde se odehrávají jednotlivé příběhy. On si je nechal svázat do takové velké knížky a ta byla v mém životě jedinkrát větší než já. To byly svázané listy novin. Já jsem neuměl číst a psát, ale líbilo se mi, že jsem mohl sledovat ten děj. Takže od malička jsem vyrůstal s tímto vyprávěním příběhů v obrázcích. V podstatě bych chtěl dělat knížky, ve kterých jsou obrázky. Akorát ty obrázky nejsou tak jasné, tak ten nakladatel chce, abych to nějakým způsobem vysvětlil, takže tam je nějaký text, ale myslím, že ten není pozoruhodný."
