Po stopách sametové revoluce 5: Ministerstvo vnitra

Rozhodující kapkou, která přelila pomyslný pohár, se stal tvrdý zásah bezpečnostních sil proti povolené studentské manifestaci k 50. výročí boje studentů za svobodu, která se ovšem proměnila v protirežimní demonstraci. Proč na účastníky povoleného shromáždění čekaly policejní jednotky v plné zbroji? O pozadí policejní operace Rádio Praha International hovořilo s bezpečnostním analytikem a bývalým zaměstnancem polistopadové Federální informační služby Janem Schneiderem.

Budovy ministerstva vnitra|Foto: Ondřej Tomšů, Radio Prague International

Jan Schneider, foto: Eva Turečková

Sešli jsme se před kachlíkárnou – historickou budovou ministerstva vnitra, která byla postavena ještě před 2. světovou válkou na pražské Letné (její fasádu tvoří kachlíky, odtud přiléhavé označení). Právě zde sídlilo také Ministerstvo vnitra a životního prostředí ČSR.

„Mě zajímá, jestli se někdy předtím policisté v plné zbroji shromáždili v pátek odpoledne v Mikulandské ulici a čekali na kolemjdoucí, nebo jak se to stalo? Stalo se to poprvé, čili nestalo se to náhodně. Ti policisté tam prostě byli naveleni a někdo pak ty studenty na tu Národní přivedl. To není nic skandálního, to je technický popis, jak se to dělo,“říká Jan Schneider.

Schneider připomíná, že pokusy dostat lidi do ulic byly patrné už delší dobu, například během Palachova týdne. Podle něj šlo v listopadu 1989 o boj klik uvnitř komunistické strany, mezi proreformním gorbačovským křídlem a lidmi kolem vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána, kteří se snažili perestrojkový proces torpédovat. Svou roli podle Schneidera sehráli rovněž „někteří lidé, kteří také podepsali Chartu“.

Zásah na Národní třídě|Foto: Petr Čepek, Přírodovědecká fakulta UK / ČT24

„Ta akce byla organizována SSM, čili byla dohodnuta, byla schválena státními orgány, byla to povolená demonstrace, tudíž veškerá opatření mohla být jenom pomocná, ale určitě ne z důvodu konfrontace,“ tvrdí bezpečnostní analytik, podle nějž ani Federální ministerstvo vnitra v té době nebylo jednolitý celek a bylo v něm mnoho frakcí, které o sobě „navzájem možná ani nevěděly a netušily, co přesně se děje“.

V souvislosti se zásahem na Národní třídě, Schneider vzpomíná i na zážitky z doby, kdy působil v porevoluční tajné službě.

„V roce 1990 se často pouštěly záběry z Národní třídy. To už jsem byl v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie Federálního ministerstva vnitra, v devadesátém prvním se již jmenoval Federální informační služba. Tak jsme na to koukali kdesi na pracovišti, šlo o něco aktuálního, když se za mnou se ozvalo: ,To není originál´. Tak jsem se překvapeně koukl a tam za mnou byli dva pánové, kteří předtím sloužili na Státní bezpečnosti a přešli do té nové služby. A já jsem říkal:, Podle čeho tak soudíš?´ a on na to: ,No protože tam není záběr na ty ruské a americké diplomaty, jak tam stojí na chodníku.´ Tak jsem se ho zeptal, jak to ví, že tam má být, a on řekl: ,no, protože tady Víťa to točil.´ Takže to bych řekl, že je hrozně zajímavé, že ministerstvo, respektive silové složky dělaly důkladnou dokumentaci těch událostí – kdyby to byla náhoda, kde by se tam vzaly, že jo. Pak z toho ale někdo vystříhal nějaké věci, které jsou enormně zajímavé, tvrdí se. Já nebudu říkat, že je to pravda, protože já jsem to neviděl, já na Národní nebyl a ty diplomaty jsem neviděl, ale tohle jsem slyšel.“

Martin Jirous, foto: Tomáš Vodňanský, archiv ČRo

Ačkoliv sám Jan Schneider byl aktivním chartistou, pravidelně se účastnil bytových seminářů a se svou ženou tajně přepisoval samizdatovou literaturu, tak o tom, že je režim na spadnutí, vůbec netušil. Během sametové revoluce podle svých slov „pendloval mezi občanskými fóry v Praze a v Havlíčkově Brodě a přenášel určité informace“.

„Nemyslel jsem si, že ten režim je na spadnutí, jak mnozí dnes říkají, že to tušili a že to věděli. Já jsem si myslel, že je to napořád, respektive ne napořád, ale Martin Jirous (představitel čs. undergroundu – pozn. red.) kdysi v roce 1975 napsal zprávu o třetím českém hudebním obrození, kde říká, že se osvobodil, až když si uvědomil, že to může být nafurt a že se v tom musí naučit žít. Takže my jsme nekoukali zoufale, až bude nějaký konec, ale snažili jsme se žít v ten daný okamžik.“