Listopad 89 – jak o něm informoval Čs. rozhlas
Totalitní režim v Československu trval víc jak čtyřicet let, zhroutil se ale za týden. To, jak rychle se rozkládal, ukazuje i archiv Českého rozhlasu, kde se uchovalo dobové zpravodajství z tzv. sametové revoluce.
Gangy a bandy na Václaváku
Na samém začátku listopadu Čs. rozhlas rozsáhle, přitom však opatrně informoval o setkání generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova s americkým prezidentem Georgem Bushem starším. Posluchači se také dozvěděli o tom, že soudruh Alois Indra předal soudruhu Aloisi Hůlovi Řád Vítězného února a že vedoucí tajemník pražských komunistů Miroslav Štěpán vysvětlil novinářům, jak se mají dívat na nedávné demonstrace na Václavském náměstí:
„Chtěl bych říci, že v Praze se nakupilo mnoho problémů. Nejsnazší by bylo to, co dělají v současné době konjunkturalisté. Lidé laciní, lidé, kteří ztratili paměť. Říci, že jsou to tak velké problémy, že je nikdo nemůže vyřešit, hledat a honit viníky, a jak se říká – ztratit hlavu a vzdát se socialismu. Chtěl bych říci pravdu například o událostech, které byly 28. října na Václavském náměstí. Ze zadržených na Václavském náměstí, jak jsem měl možnost se seznámit z informací příslušných státních orgánů, jde o gangy a bandy, které už desetkrát i dvacetkrát, třicetkrát i čtyřicetkrát byly zadrženy v centru hlavního města.“
Miroslav Štěpán jistě nepředpokládal, že tyto gangy a bandy se budou na Václavském náměstí už za tři týdny scházet znovu, aby odzvonily nejen jemu, ale celému socialistickému režimu. Ten si sice uměl poradit s disidenty, které léta pronásledoval, šikanoval, věznil nebo vyháněl do exilu, na vzpouru tzv. "šedé zóny" však nebyl připraven.
První opatrné zprávy o zásahu na Národní třídě
O zásahu na Národní třídě dne 17. listopadu proto informoval Československý rozhlas jen jaksi mimochodem, v rámci oslav Mezinárodního dne studenstva:
„V podvečer se sešly stovky chlapců a děvčat s kytkou a zapálenou svíčkou v ruce poklonit památce Jana Opletala do míst, kudy v roce 1939 šel pohřební průvod s jeho rakví. Podle posledních informací se slavnostních okamžiků dnešního 50. výročí 17. listopadu 1939 pokoušejí někteří lidé zneužít k protisocialistickým provokacím.“
18. listopadu ocitoval rozhlas pouze zprávu, kterou k zásahu policie na Národní třídě vydala Čs. tisková kancelář:
„Československá veřejnost byla už informována o včerejším studentském shromáždění uskutečněném při příležitosti 50. výročí 17. listopadu 1939 v Praze na Albertově i o průvodu, který zakončil povolenou vzpomínkovou akci na vyšehradském Slavíně u hrobu Karla Hynka Máchy. Už v průběhu této akce byly snahy učinit z ní demonstrativní vystoupení proti socialistickému společenskému zřízení, Komunistické straně Československa a vládě. To se pak plně projevilo v dalším průběhu, kdy dav z podnětu různých lidí se ve večerních hodinách vydal do centra hlavního města. Došlo k narušení klidu a veřejného pořádku zejména v prostoru Národní třídy a Perštýna. K obnovení klidu a pořádku zakročily pořádkové jednotky Veřejné bezpečnosti. Podle dnešních informací z českého ministerstva vnitra a životního prostředí bylo při vytlačování demonstrantů z prostoru zraněno sedmnáct osob. Při zákroku došlo ze zranění sedmi příslušníků Veřejné bezpečnosti. Na místní oddělení Veřejné bezpečnosti bylo předvedeno 143 osob, z nichž devět bylo zadrženo pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Sedmdesát osob bylo zajištěno pro přečin. Pořádková pokuta byla uložena jednadvaceti osobám.“
Pravda byla ovšem trochu jiná, než jak situaci líčila zpráva ČTK. Národní třídu uzavřely kordony Pohotovostního pluku. Mezi nimi uvízlo až deset tisíc demonstrantů, kterým policie zabránila odejít. Policisté v bílých helmách začali studenty surově bít obušky, vláčet je po zemi, zatýkat a nakládat do připravených autobusů. Nezávislá lékařská komise poté oznámila, že zraněno bylo na 570 osob.
Fáma o mrtvém studentovi lidi radikalizovala
Začala se také šířit fáma o tom, že během zásahu byl smrtelně zraněn student Martin Šmíd. Tato dezinformace, kterou záměrně vypustila Drahomíra Dražská, se dostala do vysílání Svobodné Evropy a jistě uspíšila další průběh revoluce. Čs. rozhlas si dal opravdu hodně práce, aby tuto fámu vyvrátil. Oslovil nejen děkana ČVUT, kde Martin Šmíd studovat, ale redaktor Aleš Svoboda se vydal dokonce i za jeho tatínkem:
„Jsem teď v jednom bytě na rozhraní Žižkova a Vinohrad, ve kterém bydlí s rodiči Martin Šmíd. Mám u mikrofonu tatínka Milana Šmída. Jak vy se díváte na všechny události okolo vašeho syna? – Je to pro nás osobně nepříjemné, pro naši rodinu. – Kdy jste kluka viděl naposled? – Dnes odešel v deset hodina na studentské koleje a průběžně mi telefonuje. – Jste ale tatínek. Přece jen, jasné a konkrétní slovo. Je zdráv? Je živ? Není mu nic? – Samozřejmě je živ a naprosto zdráv, nedošlo k žádné úhoně. Teprve nyní se situace alespoň pro nás v rodině naprosto uklidnila.“
„K celé záležitosti je třeba připomenout, že nejen u nás, ale i v mnoha jiných zemích je šíření nepravdivých zpráv trestným činem. To vědí velmi dobře i lidé z Charty 77 a jmenovitě Petr Uhl, který je autorem záměrně šířeného falešného tvrzení o úmrtí studenta Martina Šmída. Z tohoto činu je snad každému soudnému člověku jasné, že lidé jako Petr Uhl a jemu podobní se neštítí skutečně ničeho,“ okomentoval situaci Československý rozhlas. Disidenty dokonce nařknul z toho, že k tomu, aby dostali lidi do ulic, potřebovali mrtvolu. Drahomíra Dražská později přiznala, že touto fámou chtěla vyvolat silnější odpor lidí proti režimu. Svou roli ovšem sehrál i poručík StB Ludvík Zifčák, který byl nasazený mezi studenty jako provokatér a předstíral mrtvého studenta.
Ze studentů a herců se stali „sametoví“ revolucionáři
To už ale události v Praze dostaly spád. V neděli 19. listopadu se v Činoherním klubu sešli odpůrci režimu v čele s Václavem Havlem a založili Občanské fórum. V nočních hodinách se také zástupci iniciativy Most setkali s tehdejším federálním premiérem Ladislavem Adamcem. Informoval o tom mluvčí vlády Miroslav Pavel:
„Setkání se zúčastnili herec Jiří Bartoška, předseda Městského výboru SSM Martin Ulčák a místopředseda téhož výboru Jan Prádler, horník Milan Hruška, Martin Mejstřík z Koordinačního stávkového výboru pražských vysokých škol, hudební skladatel Michael Kocáb, redaktor Mladého světa Michal Horáček, z Filozofické fakulty UK v Praze předseda celozávodního výboru KSČ Zdeněk Veselý a předsedkyně fakultního výboru SSM Pavlína Kupová. Dále Jan Ruml za iniciativní sdružení Občanské fórum. Účastníci setkání informovali předsedu vlády o svých pohledech na současnou situaci v Praze i v dalších městech naší republiky, zejména na vysokých a středních školách. Zdůraznili, že k vyhrocení situace, k manifestacím a stávkám dochází pro neadekvátní zásah pořádkových sil proti demonstracím dne 17. listopadu 1989. Vyslovili dále názor, že k uklidnění situace by bylo třeba tuto otázku dále přešetřit a zahájit dialog s veřejností.“
20. listopadu byla na českých vysokých školách vyhlášena stávka. Za studenty na vysoké umělecké školy zašla Vlasta Tillmanová:
„Vešla jsem do školy, vládne tu klid, disciplína a pořádek. Jak vypadá pracovní den vás studentů, ale i Vašich pedagogů? – Jelikož hned v pondělí se pedagogové a zaměstnanci přihlásili naprosto spontánně k deseti bodům, se kterými studenti do stávky vstupovali, máme velice úzký kontakt. Jsme ve většině věci naprosto zajedno. Každý den ráno se scházíme, všichni studenti i zaměstnanci, a sdělujeme si čerstvé informace, zaujímají se stanoviska a pokračujeme dál. Vždycky ale vedle sebe jako rovnocenní partneři. Jednoznačně se přihlásili svými podpisy pod prohlášení studentů.“
Do situace zasáhla i divadla. Ta místo pravidelných představení pořádala debatní setkání se zástupci Občanského fóra, stávkujícími studenty, disidenty a novináři. Herci také začali vyjíždět do regionů, aby vysvětlili, co se vlastně odehrává v Praze a dalších velkých městech. Ne všude ovšem uspěli:
„Členové Divadla na Vinohradech se obrátili otevřeným dopisem na předsedy základních organizací KSČ, základních výboru ROH a základních organizací SSM podniků a družstev. Snaží se tak zabránit už od začátku roku vyhrocovanému oddělování umělců od pracujících. S tímto dopisem chodili do podniků herci spolu se studenty. Zkušenost, kterou udělali, je velmi rozporuplná. Například v Pragotronu Vysočany byli herci se studenty vpuštěni teprve po důrazné žádosti dělníků. Pracovník Okresní výboru SSM v Kladně odmítl spojit studentskou delegaci a Petra Haničince s předsedy základních organizací SSM. Necítil se vázán stanoviskem ústředního sekretariátu svazu. Plodné setkání Ilji Prachaře a Jiřiny Bohdalové se zástupci pracujících se naopak uskutečnilo v TOSu Hostivař. Členové Divadla na Vinohradech zdůraznili, že nejde o to bouřit dělníky a rolníky, ale objasnit, že umělci se nestaví proti zájmům svého národa.“
Do ulic vyšly statisíce demonstrantů
Už v pondělí 20. listopadu začaly demonstrace na Václavském náměstí, které se pak opakovaly denně:
„Václavské náměstí bylo ještě v 17 hodin zaplněno. Těžko odhadovat, ale moc se asi nezmýlím, když řeknu, že tu bylo kolem sto tisíc lidí. Nejvíce mladých, ale zastoupeny byly všechny generace. Množství lidí zpomalovalo dopravu na magistrále nad Václavským náměstím a průjezd vozidel náměstím byl nemožný. Na magistrále i na komunikacích kolem se vytvářely fronty vozidel. Účastníci provolávali hesla, diskutovali ve skupinách, skandováním a transparenty vyslovovali nespokojenost, požadovali politický pluralismus, svobodné volby, skutečný dialog a radikální reformy. Když jsem z Václavského náměstí odcházel, nezdálo se, že by pořádkové síly měly snahu zasáhnout, ani jsem ostatně žádné neviděl. V tuto chvíli je v horní části Václavského náměstí asi pět set až tisíc lidí. Občas se ozvě nějaké heslo, ale drtivá většina účastníků se vydala přes Můstek směrem k Národní třídě.“
Zpočátku hrozilo, že proti demonstrujícím zasáhne policie, Lidové milice nebo dokonce armáda. Vyzýval k tomu ministr obrany Milán Václavík. Demonstrace v Praze, Bratislavě, Brně a dalších městech však nepřestávaly. V Bratislavě se 22. listopadu poprvé na veřejnosti objevil Alexander Dubček a z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí zazpívala Marta Kubišová svou Modlitbu pro Martu. 23. listopadu dělníci ve vysočanském ČKD vypískali Miroslava Štěpána, když o demonstrantech mluvil jako o patnáctiletých dětech. Tento den byl považován za zlomový v průběhu sametové revoluce. Na Václavském náměstí se odpoledne sešlo na 300 tisíc lidí. /zvuková reportáž z demonstrace/
O den později na mimořádném zasedání ÚV KSČ rezignoval na svou funkci generální tajemník strany Miloš Jakeš a na jeho místo byl zvolen Karel Urbánek. Stalo se to, co si ještě před týdnem nikdo nedovedl představit. A v sobotu 25. listopadu na Letenské pláni proběhla demonstrace, na které se sešlo podle odhadů na osm set tisíc až milion lidí. Totalitní režim v Československu byl poražen.
