Po stopách sametové revoluce 3: Václavské náměstí a Letná
Celý první revoluční týden provázely spontánní statisícové demonstrace na Václavském náměstí a Letenské pláni. Největší z nich, které se podle dobových odhadů zúčastnilo přes osm set tisíc lidí, proběhla na Letné 25. listopadu. Probíhaly pokojně, ačkoliv napětí bylo značné. V rámci snahy o dialog na ně Občanské fórum zvalo i bývalé a současné režimní politiky, kteří byli otevřeni dialogu, například Alexandra Dubčeka či Ladislava Adamce. Přes všechny snahy předsedy federální vlády Adamce pasovat se veřejně do role politika gorbačovského ražení jej veřejnost odmítala čím dál víc. Lidé požadovali radikálnější změnu než jen úpravu politického kurzu komunistické strany. Moderátorem tehdejších demonstrací byl chartista, katolický biskup Václav Malý.
„Šli jsme do neznáma. Když jsme začátkem listopadového týdne vystoupili na balkon od Melantrichu, tak jsme nevěděli, jak to dopadne, protože tehdejší ministr obrany Vacek chtěl povolat armádu proti shromážděným lidem, okolo Prahy se soustřeďovaly skupiny Lidových milicí, situace byla velmi nejasná. Zároveň jsme také neměli jistotu, jestli ten dav, který se tehdy na Václavském náměstí shromáždil, jestli nás přijme. Kupodivu, lidé reagovali velmi vstřícně, byli ohleduplní, vtipní, byli ukáznění. A to nás povzbudilo, že jsme tedy vystupovali ty další dny“.
Malý vzpomíná, jak v pátek – týden po brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě – během demonstrace na Václavském náměstí lidé vyjadřovali značnou podporu, například, Alexandru Dubčekovi, kdysi patřícímu k režimním špičkám, který se však později stal symbolem pražského jara a odporu proti okupaci Československa a v roce 1970 byl definitivně vyloučen z komunistické strany.
O Dubčekovi se dokonce uvažovalo jako o novém prezidentovi, nakonec se ale stal novým předsedou Federálního shromáždění.
„Lidé už opravdu tušili, že režim se láme, proto už nejen poslouchali, ale projevili také svůj neklid a nesouhlas. Ale nedošlo k žádným výkřikům hrubých slov, volání po násilí nebo svrhnutí. Toho jsem si tedy velmi cenil, i když některé ty momenty byly velmi napjaté. A to jsem se opravdu zapotil, abych udržel ten dav v klidu“.
Malý zdůrazňuje, že ačkoliv události měly značně výbušný potenciál, ve skutečnosti šlo o nenásilný, ovšem předem nijak domluvený přechod moci.
„Najednou se ukázalo, že v tehdejší komunistické straně není žádná skupina, která by byla kompaktní a která by byla schopna sama převzít moc. A ten tlak lidí už byl veliký a oni skutečně očekávali, že uvidí nové tváře, nejenom část těch stejných tváří, které viděli po 20 let. Takže to bylo předání moci – ano, opravdu v tomto smyslu to byl samet, já bych byl opatrný na tu revoluci, protože pro mě revoluce skutečně znamená tlak, sílu a často i násilí. Tady to násilí, díky Bohu za to, nemělo žádné místo.“
