Po stopách sametové revoluce 4: Federální shromáždění

Budova Federálního shromáždění, foto: Ondřej Tomšů

Zásadní změny, které nastartovali studenti 17. listopadu na Národní třídě a jež požadovalo Občanské fórum, se začaly odehrávat až v budově Federálního shromáždění. K těm skutečně průlomovým došlo ani ne čtrnáct dní od zahájení masových demonstrací a studentské okupační stávky. Jedním z tehdejších studentských vůdců, který se v té době stal členem komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, byl i současný diplomat Václav Bartuška.

Budova Federálního shromáždění, foto: Ondřej Tomšů

Václav Bartuška, foto: Eva Turečková
„Náš hlavní požadavek v prvních dnech stávky byl, aby vznikla vyšetřovací komise pro události 17. listopadu. Velice brzy jsme měli požadavek další, a to bylo vyškrtnutí z ústavy článku 4 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a zde, ve Federálním shromáždění, 29. listopadu 1989 tak parlament skutečně učinil. Ten samý den také ustanovil komisi, která měla vyšetřovat 17. listopad.“

„Těch demonstrací od srpna 1988 bylo vícero a v zásadě měly stejný průběh: buď nás zavřeli, nebo nás zmlátili, nebo obojí, ale že by se mělo něco razantního stát, to jsem nevěděl a nevěděl to ani nikdo z mých kolegů v té době.“

Naposledy byl Václav Bartuška příslušníky StB předveden k výslechu 19. listopadu. O deset dní později už byl Federálním shromážděním zvolen do komise, která měla Státní bezpečnost vyšetřovat a účastnit se propuštění několika tisíc jejích příslušníků z aktivní služby.

Hlavní sál v budově Federálního shromáždění, foto: Jan Langer, ČT24
Kromě studentů v komisi hojně zasedli také dosavadní poslanci, byla rovněž infiltrována příslušníky StB. Brali tito zasloužilí „kolegové“ studenty vážně a jak vypadala spolupráce v praxi?

„Tak především nás museli brát, protože jsme byli představitelé studentského hnutí, které mělo podporu velké části veřejnosti. Byly obrovské demonstrace v Praze i po celé zemi, milionová demonstrace na Letné, 27. listopadu proběhla generální stávka. Takže ať komunisté chtěli nebo ne, museli nás brát vážně.“

V budově tehdejšího československého parlamentu v následujících týdnech proběhly i další klíčové změny.

„Odvolání federální vlády i obou republikových vlád – české a slovenské, jmenování nových vlád, volba nového vedení parlamentu, kdy se Alexandr Dubček stal předsedou Federálního shromáždění, kooptace nových členů parlamentu z řad opozice ještě během prosince 1989 a potom příprava svobodných voleb v roce 1990.“

Hlavní vyjednávání o nastalých změnách vedlo Občanské fórum, reprezentované zejména Václavem Havlem. Studenti byli na setkáních přítomni, ale „pochopitelně nebyli ti hlavní“, vzpomíná Bartuška.

„Já myslím, že to, co proběhlo v listopadu a v prosinci 1989, byla kapitulace komunistické strany. My jsme očekávali vyjednávání a oni v zásadě opustili místa, většina z nich.“

Přesto nešlo o dva izolované tábory. Bartuška vzpomíná, že byl osobně několikrát doma u Adamců, zajímalo ho, jak bývalý předseda komunistické vlády uvažuje. Dejà vu zažívalo ještě půl roku samotné Federální shromáždění.

„To, jak se tu začali velmi rychle míchat noví lidé s těmi starými, potkat třeba Michala Kocába a vzápětí nějaké známé tváře komunistické strany, to bylo zvláštní. Vlastně až do června 1990 se potkával ten starý režim a nový pod jednou střechou.“