Počátky českého osídlení na Ukrajině

Mluví-li se dnes v Čechách o krajanech v zahraničí, vzpomínáme častěji na politické emigrace 20.století. Dříve ale lidé odcházeli do zahraničí také za půdou. Nejčastěji zmiňovaným příkladem takovéto agrární emigrace bývají Volyňští Češi. V rubrice bych si společně s vámi rád připomněl lidi a osudy, se kterými jsem se setkal v samém srdci bývalé Volyňské gubernie na Ukrajině:

Počátky českého osídlení na Ukrajině

Volyňská rovina

"Teď jsme v první české obci, která byla založena v roce 1863 Čechy, kteří se přistěhovali sem na Volyň. To byla první česká obec."

Jak se jmenuje?

"Teď se jmenuje Zelene, tenkrát se jmenovala Luthardovka. Bylo tady asi dvacet rodin, později to byla větší vesnice."

A dnes tu žijí Češi?

"Už tu není ani jeden Čech, ani jedna Češka. Ještě nedávno tu byli, ale zemřeli, protože byli stařičký."

Paní Marie Suldaťjuková, která mě provázela, je členkou krajanského sdružení Stromovka z Dubna. Jako učitelka dějepisu na penzi se zabývá intenzívně historií českého osídlení na Ukrajině.

Marie Suldaťjuková, Antonina Ponomarenková (zleva) a pánové Žabčik a Smolin

Proč mířili Češi zrovna na Ukrajinu? Pod vlivem velké vystěhovalecké vlny do Ameriky vznikla myšlenka obrátit českou emigraci do slovanských zemí, kde by Češi neztráceli svoji slovanskou identitu. A levná úrodná půda a řada výhod, které nabízel ruský car, představovaly nemalé lákadlo. Tak to tvrdí Jaroslav Vaculík autor knihy Dějiny Volyňských Čechů. Tak tedy: Přestože organizovaný příliv českých imigrantů začal v roce 1868, první rodiny přišly do Dubenského újezdu už v roce 1863.

"Když se sem nastěhovali první Češi, měli těžký život. Dnes Tu vidíte roinaté pole, hezky kvetou žita a pšenice, ale kdysi tu byl les. Museli kácet stromy a pařezy a byla to hrozně těžká práce. Tak se museli dát dohromady, aby to políčko nějak obdělali. Pak to zrní společně sklízeli. Ze začátku to nebylo špatné, ale později se pohádali kvůli rozdělu toho, co vypěstovali. Tak se rozdělili a začali žít v zemljankách. Zemljanky dělali pro lidi i pro dobytek. Dobytka si Češi moc vážili, protože věděli, že jim dá obživu. To byli koně, krávy, co kdo mohl, to sem přivezl. Kolik měl kdo peněz, tolik koupil půdy, která byla levnější než v Čechách. Později pořizovali i všechno ostatní. - Tak takhle by to vypadalo, kdybychom tu nebyli dnes, ale před stočtyřiceti lety."

Žně na Olšance, velkostatku V. Klicha, 1914

Do roku 1878, tedy za prvních 15 let, se na Volyň přistěhovalo více než dva a půl tisíce českých rodin! Třináct osad bylo výhradně českých, třeba Mirohošť, Straklov, Kvasilov, Malín, další byly smíšené. Na Volyni se už dříve usazovali také kolonisté německého původu a bylo jich dokonce víc než Čechů. Češi ovšem poutali pozornost vysokou úrovní zemědělství a hospodářství. Přinesli pokrokovější technologie, začali zem hnojit, založili na Ukrajině chmelařství.

"Pěstovali ječmen, cukrovku, pšenici... To samozřejmě Ukrajinci taky pěstovali, ale průměrná úroveň byla větší než po Rusku. Bylo zajímavé, když třeba sázeli brambory. Ukrajinci sázeli celý brambor, aby z něho něco vzešlo. Češi tolik brambor neměli, tak sázeli malé rozřezané kousky brambor, aby měl ten kousek aspoň jedno očko. Ukrajinci se chodili dívat a říkali: No to je ale! To je zbytečná práce, z toho žádná úroda nebude! A pak se divili, jaká úroda brambor z těch skořápek vyrostla.

Pak se Ukrajinci moc smáli: "Panebože, co to pěstujete?" Češi přivezli nějakou tyč, strčili ji do půdy a chtěli, aby to něco urodilo. A to byl chmel! A pak z toho Češi měli hodně chmele a hodně piva! Uměli pracovat... a uměli - bavit se!"

Dům J. Škrabala v Boratíně, postaven asi r. 1878

"Každý se chodil dívat na to, jak se Češi bavili. Měli třeba pouť, posvícení. /Ještě žije jedna paní, ne tady, ve Straklově, která mi vyprávěla, že se všichni chodili dívat, jak se Češi baví. Psala jsem o tom do novin. A u nás v Mirohošti také tak./ No Češi ale neradi pouštěli někoho cizího na své slavnosti. podívat se, to ano, ale jinak ne."

Izolovali se?

"Jinak by tady nevyžili, nezůstali by naživu. Ten spolek ta menšina, nedopadlo by to s ní tak, jak to dopadlo."

A co by jim hrozilo?

"Asimilacie. To je jednoduchý."

Kapela z Nivy Hubínské, 1895

Blíží se 140. výročí příchodu Čechů na Volyň. Krajané si uplynulé období připomínají expozicí v dubenském zámku, kde sídlí zdejší muzeum.

Expozice zahycuje počátek 20. století. Tvoří ji předměty, které Češi používali v denním životě," řekl mi ředitel muzea Smolin. Jeho zástupkyně Tamara Dmitrenko doplnila:

"Expozice české kultury na dubensku byla vytvořena nedávno, přestože z iniciativy členů spolku Stromovka jsou předměty a dokumenty shromažďovány už delší dobu. Protože český život V Dubně a okolí byl bohatý, také výstava má řadu zajímavých exponátů."

"Když Češi ve čtyřicátém sedmém roce odjížděli, nemohli to většinou s sebou vzít. Tak to věnovali sousedům, nebo Čechům, kteří tady zůstávali. Tak to je všechno přesně z české rodiny. Jsou to autentické věci."

Členové spolku Stromovka v expozici české kultury

Předměty a fotografie často pocházejí z rodinného vlastnictví dnešních krajanů, sdružených ve spolku Stromovka. Jeho předsedkyně Antonina Ponomarenková se zastavuje u skleněné tabule s fotografiemi:

"Dědeček Karel Zinnert se narodil v Čechách, a tohleto je babička. On měl tři roky, když ho přivezli na Ukrajinu, narodil se v roce 1860, a babička Antonina Zinnertová se narodila už v Mirohošti. Měli devět dětí a jedna z nich byla moje maminka."

Čemu se vaše rodina věnovala? Bylo tu nějaké tradiční povolání?

"Ano. Moje teta Libuše Stránská měla masnu v Dubně, maminka u ní pracovala jako prodavačka a tatínek byl řezník. Tojhle je jeho fotka. A tohle je tatínek a maminka v třicátém roce, jak se berou. A já jsem se jim narodila v roce 1940."

Krajanská obec procházela všemi peripetiemi, které 20. století na východě Evropy přineslo. Mohli bychom mluvit o české jednotce bojující v zahraničí za vznik Československa v průběhu 1. světvé války, nebo např. o procesech s českými učiteli ve třicátých letech. Z odhadovaného počtu 50 tisíc osob jich reemigrovalo 33 tisíc. Ženy provdané za Ukrajince se vracet nemohly, proto jsou dnes nositelkami češství převážně ženy. Česká příjmení vymizela. V příští části seriálu se podíváme do současnosti a bude řeč o otázce dnešní hrozby asimilace.