Z ukrajinské Volyně se do Čech vrátila i rodina Ludmily Kulhánkové

Ilustrační foto: Cesta srdce

Jednou z našich nejpočetnějších krajanských komunit na světě byli už na přelomu 19. a 20. století Češi žijící na Ukrajině, zejména na Volyni. Vznikly tu desítky českých obcí. Kolem čtyřiceti tisíc Volyňáků se do Československa vrátilo po druhé světové válce. A další reemigrační vlna následovala na začátku 90. let, kdy naše krajany z oblastí zasažených výbuchem černobylské jaderné elektrárny zpátky do Česka pozval tehdejší prezident Václav Havel. Tehdy se se svou rodina do Kopidlna na Jičínsku přestěhovala i Ludmila Kulhánková:

Malinovka dnes, foto: Mapy Google 2012
"My pocházíme ze Žitomyrské oblasti, to je sto kilometrů od Žitomyru a osmdesát kilometrů od Černobylu. Naše vesnice se jmenuje Malinovka. "

To byla původně česká ves?

"Ano, byla to původně česká vesnice."

Odkdy?

"Od r. 1895."

Tehdy se tam stěhovali pouze Češi?

"Ano, stěhovali se tam jen Češi, kteří přišli nejčastěji z Moravy."

A pokud dobře počítám, vy jste se odtud odstěhovali po zhruba sto letech?

"Já přímo ne, ale můj manžel ano. Po více než sto dvaceti letech."

Vzpomenete si, jak jste prožívali Černobyl?

"Ano, vzpomínám si. Nám to ale ten den neřekli. My jsme jen viděli, že k nám přijíždějí mladé rodiny z Pripjati. My jsme se ptali, co se děje, řekli nám to ale až druhý nebo třetí den."

Takže tam nebyla žádná řízená evakuace?

Foto: Štěpánka Budková / Archiv ČRo 7 - Radia Praha
"Ne, žádná evakuace nebyla, až myslím 30. dubna nebo 1. máje jsme oficiálně zjistili, že se na Ukrajině něco stalo."

Oficiálně znamená, že to byla zpráva v televizi, v rozhlase, sirény, nebo jak jste se to dozvěděli?

"To se rozneslo po obci i v televizi to hlásili."

Vy jste tam pak zůstali?

"Ano, zůstali jsme tam. Kdo ale měl možnost, jel k příbuzným, do Ruska nebo i sem do Čech, do zahraničí. My jsme ale zůstali ve vesnici."

Lidé v Malinovce žijí dál?

"Ano, nejsou tam už sice čeští rodáci, těch zbylo málo, jinak ale v každém domě někdo bydlí."

Koho tam máte vy?

"My jsme v Malinovce původně postavili dům, teď v něm bydli mí rodiče, mám tam sestru, bratra, všechny příbuzné.. Manžel tam nikoho nemá, všichni příbuzní přijeli společně s námi sem do Čech. A mí rodiče zůstali tam."

Jak jste tam hospodařili?

"Měli jsme nevelké políčko, asi 20 arů, měli jsme prasátko a kachny, kuřata a slepičky. Rodiče ale mají i krávu, koně, prasata, celkem velké hospodářství."

Stačilo to k životu, nebo jste si museli ještě něčím přivydělávat?

Ilustrační foto: Cesta srdce
"Stačilo. My jsme všichni chodili do práce, byli jsme zaměstnaní. A chov zvířat byla zábava nebo koníček."

Takhle v Malinovce hospodaří všichni?

"Ano, hospodaří. Moje sestra pracuje jako učitelka, švagr opravuje auta, taky ale hospodaří. Přijdou domů, mají zahradu a políčko, prasata..."

Jak proběhlo vaše stěhování do České republiky?

"Stěhování bylo divoké! Já říkám každému, že jsem byla jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Mezi manželem a rodiči. Rodiče nechtěli, abych odjela, a manžel zase chtěl, ať jedeme. A pak jsem si vybrala: kam manžel a děti, tam půjdu i já."

Kolik dětí jste měla v té době?

"Dvě děti. Staršímu bylo sedm let a mladšímu čtyři roky."

Bála jste se tam zůstat, třeba právě kvůli Černobylu?

"U nás byla trošku jiná situace. Starší syn si zlámal nohu a já jsem s ním byla půl roku v nemocnici. A manžel mi spíš vyčítal, že kdyby se náhodou stalo něco s dětmi, kvůli Černobylu, tak za to budu moci já!A já jsem se trochu polekala, protože člověk nikdy neví..."

Kopidlno, foto: Mapy Google 2012
Vy jste nevěděli, že pojedete právě do Kopidlna? Neznali jste, jaká je tu situace?

"Znali, protože od nás z Ukrajiny odjížděli lidé, kteří tu pak rok nebo dva bydleli. Věděli jsme, že pojedeme do Kopidlna, ale jak to tu vypadá, to jsme nevěděli vůbec."

Bylo to pro vás zpočátku těžké?

"Ano. Taky kvůli neznalosti jazyka. Mohu ale říct, že mnoho těžkostí jsme nezažili, protože když jsme přijeli, potkávali jsme mnohem víc těch dobrých lidí, nežli těch špatných. Nás učili úplně od počátku, úplné maličkosti, opravovali nás v tom, jak se co jmenuje. Na začátku to bylo těžké, když se ale teď vrátím zpátky, tak to snad ani tak těžké nebylo. Jen se nám stýskalo."

Děti si zvykly rychle?

"Ano, zvykly si rychle, starší šel do první třídy a mladší do školky."

Jak rychle se naučily česky? Jak mluví dnes?

"Dneska mluví krásně. Já mám přízvuk, sem tam použiju ukrajinské slovíčko, oni ale mluví čistě."

Co dnes dělají?

"Starší syn je zaměstnaný v Jičíně v Continentalu, pracuje jako technik ve vývoji, a mladší syn je zaměstnaný ve Škodovce v Boleslavi."

Takže mají dobrou práci.

"Mají dobrou práci a jsou spokojení."

A jak se tu žije dnes vám? Vy jste tu už dvacet let?

"Jsme tu dvacet let, ale zdá se mi, že tu žijeme celý život. Akorát když přijde dovolená, mám takový vnitřní pocit, že potřebuji jet k rodičům."

A máte dojem, že vás většinová společnost přijala? Nebylo to tak, že někdo na vámi ohrnoval nos?

"Bylo to tak, i Rusáci nám říkali, ale myslím, že pochopili, že jsme taky lidi, pracujeme, platíme za všechno, jako všichni ostatní, tak si myslím, že dnes už to tak není."