Věra Doušová organizovala přesídlení Volyňských Čechů zpět do Česka

ukrajina1.jpg

Když v roce 1986 vybuchla černobylská jaderná elektrárna, sotva někdo v tehdejším Československu tušil, že v jejím okolí jsou dosud české vesnice. Žili v nich krajané, jejichž předkové na Ukrajinu přišli před více než sto lety. Počátkem 90. let minulého století proběhla rozsáhlá humanitární akce, během níž se do Česka vrátilo přes 1800 Volyňských Čechů postižených černobylskou havárií. U jejich přesunu byla psycholožka Věra Doušová. Iniciovala vznik zákona, na jehož základě se mohli Volyňští Češi do Česka přestěhovat, a pak také jejich návrat organizovala.

"Já jsem to věděla jen čistě náhodou, protože jsem od roku 1983 do roku 1989 jezdila s českým lunaparkem jako učitelka, tlumočnice a ekonomka. Takže jsem vlastně navštívila mnoho oblastí v Sovětském svazu a s krajany jsem se setkala zcela náhodně při těchto cestách. V Kyjevě se stala taková kuriózní situace. Na české lunaparky byly vždycky veliké fronty, velké návaly, a tak když se ráno otevřela brána do lunaparku, lidé vtrhli dovnitř a vrhali se na jednotlivé atrakce. Samozřejmě ti majitelé atrakcí to komentovali poněkud nezdvořile a nelichotivě v domnění, že jim nikdo nerozumí. Jedné korpulentní dámě řekli: necpi se, babo, však to neuteče! A ona řekla: no neuteče, ale já tady nemůžu stát tři hodiny. Což bylo veliké překvapení pro všechny."

Jak dlouho přesídlování krajanů z černobylské oblasti nebo postižených Černobylem trvalo?

"Trvalo to dva roky, ale já jsem na tom pracovala už rok předtím. Když mi nabídli, abych se podívala, jak ti krajané žijí, tak jsem nejprve odmítla, protože jsem byla přesvědčená, že po roce 1989 už nikdy nebudu jezdit na východ. Jakmile jsem ale uviděla první českou vesnici, najednou jsem si připadala jako ve starých časech, za doby babičky a dědečka. Najednou jsem se ocitla ve vesničce, kde neleželi opilci, kde nebyly povalené ploty, kde bylo čisťoučko, přívětivě, útulno. Vládla tam taková sousedská dobrosrdečnost, jako bývala na vesnici mého dětství. My jsme mnoho vesnic absolutně přesídlili, naopak jedna vesnice, ta úplně nejbližší Černobylu, se nestěhovala vůbec. Ti lidé žili v tak nádherné krajině a říkali: my tu máme třicet let života, ale my se stejně víc nedožijeme, protože jsme staří. Tak to jsem musela pochopit."

Jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Od listopadu jezdíš na východ pořád. Kde všude jsi navštívila české komunity?

"Byla jsem u Čechů v Užhorodu, ve Lvově, v Lucku, v Dubně, v Rovně, v Žitomyru. Dál jsem pak navštívila Čechy na Krymu, Pervomajsk, Simferopol, v Jevpatorii žijí Češi. Pak okolo Záporoží, Melitopol, Čechohrad, Bohemka, samozřejmě Veselynivka. V Rostově na Donu jsem poznala Čechy, v Tambově, v Kerči - a to je asi všechno."

Zbývá dodat, že české komunity na Ukrajině navštěvuje Věra Doušová dodnes. Přiváží s sebou léky, zdravotnické pomůcky, organizuje pobyty českých krajanů v Česku, pořádá pro ně školení. Letos v srpnu připravila cestu pražského pěveckého sboru z Dolních Chaber do Oděsy a Čechohradu.