Pouť do Jeruzaléma trvala ve středověku celé měsíce
Vážení posluchači, 5. červenec je v českém kalendáři věnován památce slovanských věrozvěstů - sv. Cyrila a Metoděje. Není jistě třeba připomínat, že to byli právě oni, kdo v 9. století na území tehdejší Velké Moravy šířili křesťanství v jazyce, který byl zdejšímu obyvatelstvu srozumitelný - ve staroslověnštině. Aby ale mohli splnit poslání, kterým je na žádost moravského knížete Rastislava pověřil byzantský císař Michal, museli nejprve urazit tisíce kilometrů.
Při dnešním způsobu cestování je to okolnost zanedbatelná, zkusme se ale na chvíli vžít do doby před mnoha sty lety, kdy si taková pouť vyžádala dlouhé měsíce nebo i celý rok. A právě putování, cestám na svatá místa, věnujeme dnešní sváteční pořad.
Svaté poutě, tedy cesty do míst, která jsou dodnes centry křesťanské tradice, mají dlouhou historii. Do Říma, do Jeruzaléma a dalších měst Svaté země se zbožní poutníci vydávali už v raném středověku. Byli mezi nimi i poutníci z Čech. A právě fenoménu poutnictví se letos v květnu věnovala mezinárodní konference historiků, kteří se symbolicky sešli v jednom z českých poutních míst - v Příbrami pod Svatou horou.
Poznatky o nejstarších poutích historici čerpají především ze středověkých kronik. Prvním Čechem, který doputoval až do Svaté země, byl zřejmě pražský kanovník Osel. Ve své kronice se o něm zmiňuje Kosmas. "Toho roku tisícího devadesátého druhého bylo zatmění slunce dne 20. září v pátek po poledni," píše ve svých letopisech.
"Dne 1. října přišel jakýsi lžibiskup Rotpert do této země a říkal, že v zemi vaskonské po mnoho let spravoval kostel. A protože ho poznal náš bratr Osel, též Asinus zvaný, a dosvědčil, že kdysi konal biskupské úkony, když s ním z Uher putoval do Jeruzaléma, kníže Břetislav i zvolený biskup Kosmas vlídně ho přijali a dovolili mu po biskupsku konati služby boží nebo zpívání žalmů."
Putování z Čech do Svaté země je tedy doloženo koncem 11. století. Už v 10. století ale do Jeruzaléma zamířil sv. Vojtěch. Zmiňuje se o tom historička Kateřina Kubínová:
"Legendy hovoří o tom, že sv. Vojtěch se chtěl původně zbavit závazku být v Praze biskupem, když byl zklamán zdejší situací. Ale toužil také dojít až do Svaté země. Vydal se z Říma, ale zdržel se v montecassinském klášteře, kde byl přesvědčen tamním opatem a mnichy, aby se vzdal marného putování, že může Boha najít kdekoliv, na jakémkoli místě."
"A tak, touže jíti pěšky do Svatého města, kde jest svatá památka, hrob Páně, přišel do zlatého Říma, matky mučedníků a příbytku apoštolů. Zde tehdy dlela v krásném zármutku vznešená císařovna řecká, která již dlouho oplakávala mrtvého manžela, poroučejíc sladkého Ottu almužnami a modlitbami. ... Když se dozvěděla o příchodu slavného biskupa svatého Vojtěcha a uslyšela, že spěchá do Jeruzaléma, zavolala ho tajně k sobě a dala mu nesmírné množství stříbra, prosíc, aby se modlil za duši panovníkovu. Sotva dostal muž stříbrné břímě, rozdal příští noci všechno chudým, nestaraje se o svou cestu ani o své potřeby. A bez meškání opustil veliký Řím a dal se na cestu do svatého města Jeruzaléma, proti všemu očekávání ji však nedokončil. Neboť jda po cestě přišel až na horu Kasinskou, kde blažený Benedikt založil drahé sídlo. Tam ho pokárali a zbožně napomenuli opat i bratři, aby nemařil života neužitečným touláním, nýbrž setrval na místě a tak lépe nashromáždil ovoce ctností. Není chvályhodné do Jeruzaléma přijíti, nýbrž v Jeruzalémě dobře žíti,"
vypráví o nezdařené cestě sv. Vojtěcha do Jeruzaléma jeho legendista Bruno z Querfurtu. Početnější skupiny českých poutníků odcházely do Svaté země od 20. let 12. století. Jak říká Prof. Josef Žemlička z Historického ústavu Akademie věd, byly mezi nimi osoby světské i duchovní.
Bohatí velmožové a vysocí preláti měli s sebou ozbrojenou družinu, která se starala o jejich ochranu i pohodlí. Většinu vybavení si museli vézt s sebou, na některých úsecích cesty však už byly pro poutníky jakési záchytné body, kláštery, stanice a noclehárny.
"Ovšem především ten balkánský úsek a území Malé Asie byly vyhlášené svým nebezpečenstvím a tam se skutečně musely ty skupinky spoléhat samy na sebe. Není vyloučeno, že skupinky z Čech se někde v Uhrách spojovaly s těmi skupinami, které táhly podél Dunaje, takže vytvářely takové větší houfce, které měly větší šanci přežít a do Svaté země dorazit. A nejenom dorazit, ale především se pokud možno bezpečně vrátit."
Na nebezpečnou cestu do Jeruzaléma se vydávaly i ženy:
"Známe případ Přibyslavy z 20. let 12. století, která putovala do Svaté země. Bylo to v průvodu biskupa Menharta. Víme také, že se šťastně vrátila, ale poté patrně na ty útrapy zakrátko zemřela."
O Přibyslavě se zmiňuje i středověká Kronika mnicha sázavského, nejspíš ovšem proto, že Přibyslava po své smrti v roce 1132 odkázala klášteru rozsáhlý majetek.
"Přibyslava, manželka Hroznaty, skončila svůj život. Pokládáme za dosti vhodné vštípiti stručně perem do paměti věřících něco o jejím zbožném způsobu života. Důvěřujeme, že se líbila, pokud tělesně žila, svými mravy Bohu, a viděli jsme také, že se též stala zrcadlem všeliké ctnosti. Dobrá byla v řádném svém manželství, ještě lepší zůstávala potom ve svém vdovství a jako nejlepší se zaskvěla po žalostném pohřbu svého milého jedináčka Šebíře. Hoříc touhou spatřiti hrob Boží, šla s panem biskupem Menhartem a s jinými do Jeruzaléma a šťastně se vrátila."
"Taková pouť trvala v průměru asi rok. Tři měsíce zhruba z Čech do Jeruzaléma, tam měli zájem především prožít velikonoce, protože to byl jeden z největších křesťanských svátků. Tam mohli přímo to napodobení posledních Kristových dnů bezprostředně prožít. A potom po nějakém pobytu, případně po návštěvě některých dalších míst v okolí Jeruzaléma, jako jsou Jericho, údolí Hebronu a samozřejmě Betlém, se vraceli domů,"
uvádí Prof. Žemlička. A co vlastně poutníky k tak náročné a nebezpečné cestě vedlo?
"Tak samozřejmě jsme ve středověku a ten obzor a ta hierarchie hodnot středověkého člověka byly něčím jiným, než bychom to definovali dnes."
"V měsíci březnu putovali předák Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich, jinak Zdík, a jiní s nimi do Jeruzaléma. Někteří z nich se v listopadu vrátili, někteří tam zahynuli, předák Dlúhomil zemřel již při návratu dne 8. července. Podobně i Bertold, služebník mého syna Jindřicha. "
A znovu se o Zdíkovi zmiňuje Kronika mnicha sázavského, tentokrát v zápise z roku 1137:
"Opat Silvestr se vydal spolu s panem Jindřichem, biskupem olomouckým, a s jinými z popudu vnuknutí božského na pouť do Jeruzaléma, svěřiv zatím správu svého kláštera panu Beronovi. Téhož roku se vrátil za příznivého jižního větru dne 24. prosince. Na této cestě zemřel zbožný bojovník Ruzin dne 13. října."
"Právě Jindřich Zdík se zasloužil o zbudování několika premonstrátských klášterů, které nazval jmény, která podchytil v Palestině. Takže Strahov se nazývá Mons Sion, Hora sionská, a klášter premonstrátský v Litomyšli se nazývá Olivetská hora."
dodává k cestě olomouckého biskupa do Svaté země Prof. Josef Žemlička.
"Roku od narození Páně tisícího devadesátého šestého bylo takové hnutí, ba božské zanícení v lidu pro cesty do Jeruzaléma, že v německých krajinách zůstalo jen velmi málo obyvatelů na hradech a ve vsích. A poněvadž pro množství vojska nemohli všichni zároveň jíti jednou cestou, někteří z nich, táhnouce naší zemí, z dopuštění Božího obořili se na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli."
Tato první křížová výprava skončila úspěšně, dobytím Jeruzaléma. Ten pak zůstal dalších zhruba sto let v rukou křesťanů, nežli ho znovu ovládli muslimové, tentokrát natrvalo. První kruciáty se ale podle všeho žádný Čech nezúčastnil.
"Zato na druhé křížové výpravě v polovině 12. století byl silný český oddíl pod vedením knížete a pozdějšího krále Vladislava II. a na třetí křížové výpravě se podílel ve vojsku Fridricha Barbarosy také český oddíl pod vedením knížete Děpolta z vedlejší větve Přemyslovců,"
uvádí historik Pavel Soukup. Podle odborníků je pro nás asi nejvýznamnější právě ona křížová výprava z r. 1147, kterou vedl český kníže a později král Vladislav II. Tato výprava vstoupila dokonce na maloasijskou pevninu, ovšem tady se čeští bojovníci obrátili a přes Rusko a Polsko se vrátili do Čech. Vladislava II. k návratu zřejmě vedly obavy z domácí konkurence, která se pokusila za jeho nepřítomnosti zmocnit vlády v Čechách. S Vladislavem II. bylo na kruciátě ještě několik dalších Přemyslovců. České oddíly čítaly podle odhadu historiků až několik set lidí. Nikdo z nich ale až do Jeruzaléma nedošel. Obě české výpravy totiž skončily v Malé Asii, na území dnešního Turecka. A jak dlouho taková výprava podle Pavla Soukupa trvala?
Zajímavým dokladem přítomnosti Čechů ve Svaté zemi je unikátní nález pěti českých mincí z 13. století, o kterém na příbramské konferenci o poutnictví referoval historik Roman Zaoral z Univerzity Karlovy:
"Čtyři jsou ražby moravské, pravděpodobně z Jihlavy, a pátá je ražba pražská z období okupace Prahy Přemyslem Otakarem v letech 1247 až 1249,"
Zajímavé jsou jistě i okolnosti nálezu tohoto souboru mincí. V 90. letech minulého století je na místě antického přístavu Caesarea našel místní farmář, kibucnik, a jedná se o vůbec první objev středověkých mincí české ražby v tomto regionu.
Čeští křižáci, a samozřejmě nejen oni, po cestě do Svaté země také loupili. Křižáci se totiž dostali do konfliktu s místním obyvatelstvem v Řecku a byzantský císař váhal, zda jim má poskytnout lodě, na kterých by se přeplavili přes mořské úžiny do Asie. Plenění dnešního Bulharska a Řecka bylo ze strany křižáků vlastně jakousi nátlakovou akcí.
"I ty křížové výpravy byly koncipovány jako zbožné poutě, kde poutníci, aby dosáhli svého cíle, museli místo poutnických holí nésti své zbraně a násilím si vynutit cestu,"
dodal k tomu Prof. Žemlička. A jaký měly křížové výpravy podle Pavla Soukupa dopad v Česku?
"Naši středověcí kronikáři křížové výpravy zaznamenali, většinou jsou to ale několikařádkové zmínky. Čím mohutnější byla česká účast, tím větší byl ohlas v Čechách."
píše opět Mnich sázavský.
Za svou účast v kruciátě získávali křižáci od papeže odpustky i další výhody: církevním soudem byl například stíhán ten, kdo by se během výpravy zmocnil majetku křižáka, větší práva měly i manželky křižáků.
"Ti křižáci, kteří se vlastní rukou, vlastním životem zaručovali za osvobození Božího hrobu nebo jeho hájení, tak ti bývali pod zvláštní papežovou ochranou."
Častěji nežli do Jeruzaléma se ale Češi jako zbožní poutníci dostali do Říma. Jejich výpravám se věnuje historička Kateřina Kubínová:
"Z českých světců se do Říma vydal Cyril s Metodějem, potom samozřejmě sv. Vojtěch, ctihodná Mlada, sv. Vintíř a blahoslavený Hroznata. Také po tom velice toužil sv. Václav, ale ten tam nikdy nedorazil. Kromě něj ještě sv. Prokop, který tam dorazil až posmrtně, kdy se zjevil papeži Inocenci III."
Cyril s Metodějem se vypravili do Říma především z diplomatických důvodů, jednalo se o schválení staroslověnské liturgie. Až pozdější legendisté se jako o hlavním účelu jejich cesty zmiňovali o zbožné pouti. Další z význačných duchovních osobností, která putovala do Říma, byla Přemyslovna Mlada.
"Ctihodná Mlada se vydala do Říma v záležitosti Pražského biskupství, žádala o jeho zřízení, což se jí také podařilo. Mimoto se jí také podařilo, že ji papež oblékl do řeholního roucha a učinil ji představenou."
Blahoslavený Hroznata byl šlechtic, který se chtěl vydat na křižácké tažení, když ale dospěl na shromaždiště křižáckých vojsk v jižní Itálii, zalekl se "širokosti mořské" a vydal se raději do Říma. Požádal zde papeže, aby ho zprostil slibu putovat do Svaté země. Papež mu cestu do Jeruzaléma odpustil, vymínil si však, že Hroznata založí klášter.
"Blahoslavený Hroznata tedy založil klášter Teplá. Potom se vlastně ještě jednou vydal na křížovou výpravu a znovu výměnou za ten slib založil další klášter, a to byl klášter v Chotěšově."
I Hroznatu papež sám oblékl do řeholního roucha a on vstoupil do premonstrátského řádu. Vintíř byl také patrně z urozeného rodu, který se rozhodl pro život v klášteře. Dříve však vykonal pouť do Říma. Tato pouť pro něj ale znamenala duchovní obrat, Vintíř se stal poustevníkem v Českém lese.
Do Říma kromě českých svatých však z Čech a Moravy mířila i řada dalších věřících, většinou urozeného rodu. A opět, tak jako při cestách do Jeruzaléma, mezi nimi byly i ženy:
"Například v Kronice mnicha sázavského se hovoří o jakési ženě, kterou tam nazývají Milejší, která patrně věnovala něco klášteru, nebo zakladatel kláštera v Kounicích, ale o nich víme jenom málo. Potom se samozřejmě do Říma vydávali také mniši nebo opati, představení kláštera, například Sázavského."
Svaté poutě do vzdálených míst, jako jsou Jeruzalém, Řím nebo španělské Santiago De Compostella, se ale nikdy masově nerozšířily.
"Ta cesta byla poměrně nákladná, náročná, a také to, že se vlastně poddaný nemohl jen tak sebrat a odejít ze svého území... Bohužel o té nejprostší vrstvě ve středověku nemáme prakticky žádné doklady."
Ty se podařilo najít až v tzv. městských knihách z vrcholného středověku, kdy člověk, který se chystal na svatou pouť, svěřil zpravidla někomu svůj majetek pro případ, že by se nevrátil. Masová záležitost se ovšem stala z pouti do Říma v roce 1300, kdy bylo vyhlášeno jubilejní léto. To se pak opakovalo po dalších padesáti letech:
"Kronikář Beneš Krabice vypráví o tom, jak v roce 1350 se na jubilejní léto vydala řada lidí i z Čech. O jejich cestě ale nevíme, kromě toho, že procházeli místy zamořenými morem a jak jich velké množství pomřelo."
Pouť do Říma ve středověku provázela i jiná nebezpečí než mor:
"Nejvýznamnější nebo nejnebezpečnější částí cesty patrně byl přechod Alp. Proto často, když máme nějaké zprávy o římské cestě, tak tam autoři zdůrazňují, že překonali Alpy nebo že Alpy byly strašlivé. Ale i cesta těmi ostatními územími byla nebezpečná, lupiči byli na cestách připraveni na poutníky. A máme zprávu, která se netýká tolik Říma, byl to muž s dcerou, kteří putovali směrem do Neapole a přespávali někde u kláštera v Neapoli. A co se nestalo: byli přepadeni mnichy ze sousedního kláštera, kteří unesli tu dceru. A otec se obrátil na papeže a žádal sjednání nápravy, protože byl připraven nejen o dceru, ale o veškerý majetek. Takže tady vidíme, že nebezpečí na těch cestách skutečně hrozilo."
Čeští poutníci však neodcházeli jen daleko za hranice své země. Podle Prof. Josefa Žemličky i k nám mířily výpravy poutníků z jiných zemí:
"Máme i příklady z Čech. Například kostel sv. Václava, tedy přesněji řečeno rotunda sv. Víta, vystavěna sv. Václavem, byla vlastně takovým prvním poutním místem v Čechách. A máme dokonce zprávy, že poutníci z ciziny, až z Frank je zpráva v jedné legendě o jakémsi kupci z Frank, putovali k hrobu sv. Václava a žádali tam své uzdravení. A podobně to pak bylo i s dalšími českými světci, sv. Vojtěchem, sv. Ludmilou, i když v českých poměrech dominoval sv. Václav."
Náš dnešní pořad, který jsme připravili ke svátku věrozvěstů Cyrila a Metoděje, končí.
