Pozdní církevní lamentování

r_2100x1400_radio_praha.png

Mezi státem a církvemi to opět jiskří. Důvodem je nový zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví, který v úterý po vrácení Senátem opětovně schválila sněmovna. Jak uvádí Zdeněk Vališ, spíše než svoboda vyznání jsou předmětem sporu peníze.

Hlavním smyslem zákona má být s ohledem na evropské tradice ochrana společnosti před nevhodným působením pseudonáboženských organizací a různých sekt. Jinými slovy, v Evropě - na rozdíl třeba od Spojených států - se stát snaží poskytnout občanům jisté garance, že ty organizace, které se deklarují jako církve, jimi skutečně jsou, a nezneužívají statutu církve nebo náboženství k zakrytí jiných, někdy dosti nekalých úmyslů. Za církev by tak nebylo možné považovat například subjekt zabývající se převážně všelijakým podnikáním. Každá právnická osoba má mít jasné vymezení své činnosti. Za jinou státní pojistku lze považovat záměr povolit či nepovolit novým církvím působení ve školství, armádě či vězeňství teprve deset let po registraci církve. To by měla být dostatečná doba k tomu, aby se nový subjekt takříkajíc vybarvil, aby bylo zřejmé, co je zač.

Proti tomuto záměru neměly a nemají tradiční církve přirozeně žádné námitky. Kosa ale narazila na kámen ve chvíli, kdy si tradiční církve uvědomily, že nedůvěra státu vůči novým náboženským společenstvím má vedlejší efekt, který postihuje i je samotné. Zužuje jim totiž prostor právě pro jiné činnosti, konkrétně pro volnost v podnikání. Například i charity a diakonie by musely být převedeny z kategorie církevních právnických osob, tedy soukromoprávních, do kategorie občanských sdružení. A ta musí třeba povinně zveřejňovat řadu údajů, dosud uváděných jen dobrovolně, o přerušení právní kontinuity nemluvě. Největší odpor ovšem vyvolává něco jiného.

Strach z ekonomických praktik různých sekt se v zákoně projevil zákazem používat zisk z výdělečné činnosti k čemukoli jinému než k naplnění cílů činnosti církve. V podstatě to znamená, že by církve vlastně nemohly vůbec podnikat. Vzniká tedy důvodné podezření, že skrytým záměrem státu je vytvořit si alibi, aby v budoucnu nemusel církvím - především katolické církvi - vrátit všechen dosud nevydaný majetek. Jako důvod k odmítnutí restituce by se uvádělo, že církve nejsou s to spravovat svůj majetek efektivně. Jak by také mohly, když jim to bude znemožněno. Jaké by to bylo vlastnictví lesa, kdyby církev nemohla zisk z lesa použít například na investice do pily?

Nebo ještě větší nesmysl. Výnosy z pronájmu nemovitosti by fakticky nebylo možné využít k její rekonstrukci. Na druhé straně je pravda, že stát je ve dvojím ohni, protože nové církve chtějí ta samá privilegia, jaká mají ty tradiční. Představitelka ministerstva kultury, které nový zákon vypracovalo, si v této souvislosti povzdechla, že sama by v Česku nejraději aplikovala americký model, ve kterém jsou církve zcela odděleny od státu a právně jsou postaveny na roveň jakýmkoli jiným zájmovým spolkům. Tomu se zase tradiční církve brání právě poukazem na evropskou tradici. Ta je ale v Česku poněkud deformována přetrvávajícími restitučními problémy. Církvemi odmítaný zákon by se přitom měl stát fundamentem, na který budou navazovat další kroky reformy vztahů státu a církví, tedy dořešení restitucí, smlouva s Vatikánem a nový systém financování církví. Nějaké šalamounské řešení by se ale jistě bývalo našlo. Teď je už pozdě, protože sněmovna musela zákon buď odmítnout nebo schválit pouze vcelku. Po vrácení zákona Senátem už v něm nelze nic měnit. Současnou situaci si církve zavinily tak trochu samy. Se svými výhradami měly vystoupit v době, kdy se zákon začal ve sněmovně poprvé projednávat, a ne lamentovat pět minut po dvanácté.