Praví Češi byli v Sokole, říká Georges Svanda z Paříže
Rodiče Georgese Svandy pocházeli z Československa, poznali se ale v pařížském módním salonu slavné Coco Chanel. Georges od dětství chodil do tamního Sokola a dnes je jeho místopředsedou. V Paříži s ním pro krajanskou rubriku natáčela Milena Štráfeldová.
21. června letošního roku zpívali Pařížané v ulicích dlouho do noci. Slavili tak nejdelší den roku. Stovky se jich sešly i v uličkách čtvrti Saint Germain des Prés. Dům č. 18 v Rue Bonaparte tu má slavnou historii - francouzská vláda ho už v roce 1916 věnovala Československé národní radě. Dnes tu sídlí český konzulát i České centrum, dříve se tu však scházeli čeští krajané žijící v Paříži:
"Já jsem sem přišel, když mi bylo asi pět let. Už si to ale tak nepamatuji. Tady byla česká škola a my jsme sem šli na snídani,"
vyprávěl mi v dnešním Českém centru místopředseda pařížského Sokola Georges Svanda.
"Jelikož bylo po válce a v Paříži /byl nedostatek/, tak jsem tu byl každý čtvrtek."
Georges Svanda se narodil v Paříži ve stejném roce, kdy ji obsadili nacisté. Jeho rodiče sem však přišli z Československa už v polovině 20. let. Tehdy do Francie mířily celé vlaky českých a slovenských emigrantů, kteří chtěli najít ve Francii lepší živobytí:
"Maminka je z Prahy, otec z Moravy. Otec byl krejčí, maminka švadlenka a setkali se u Chanel. To se musí říct. Vzali se tu a jsme dva, starší bratr a já."
"Maminka tam taky byla ve výboru. A když jsem byl starší, byly mezinárodní sokolské tábory, hlavně ve Švýcarsku a v Rakousku, tak jsem tam každý rok šel. Velká skupina šla do Sokola, protože ti praví Češi byli v Sokole."
"Bratři! Již v prvních dnech mého příchodu bylo mi jasno, že musíme v Paříži založiti vlastní jednotu. Podařilo se nám to v roce 1892 a netrvalo dlouho, kdy mezi námi vítali jsme první vítězné družstvo sokolské..."
napsal jeden ze zakladatelů Sokola Paříž František Jackl.
Sokolové vstupovali do první československé vojenské jednotky Nazdar, jejíž název byl ostatně odvozen od jejich sokolského pozdravu. Rota Nazdar prošla těmi nejtěžšími boji u Arrasu. V prvních třech letech války v ní sloužilo kolem šesti set mužů. Celá třetina z nich padla nebo byla propuštěna z armády pro trvalou invaliditu:
"Máme tady u nás ve Francii asi osm hřbitovů, ten hlavní je Targette u Arrasu. Sokolové tam chodí každý rok, tam jsou hlavně všichni Češi, co padli ve Francii."
"První slet byl v roce 1954. Mně bylo čtrnáct let. Bylo to pro mne něco nového. Kluci v mých letech poznali, co je Sokol. Viděli jsme, co je slet. Byl malý, pro nás to ale bylo hezké. A poslední slet byl také v Paříži, to je náhoda, v r. 1990."
Později už Sokolové z Paříže jezdili na slety do Prahy. Sokol Paříž však funguje dodnes. Má kolem dvou set členů, cvičí jich už ale jen málo:
Slavné jsou například každoroční bály Sokola, na které jezdí čeští krajané až ze Ženevy nebo z Vídně. Pravidelně se také setkávají na Sokolské louce:
"Je v Gournay sur Marne, asi dvacet, pětadvacet kilometrů od Paříže. Tam je /nějaká akce/ čtyřikrát ročně. První je slavnost pro starší /členy/, pak je otevření louky, jdeme k památníku těch, co tu padli. Pak míváme oběd, kam přijde každý, minule nás bylo asi šedesát. A připravujeme i svátek sv. Václava, to je trošku větší /akce/, abychom přitáhli i Čechy, kteří tady pracují. Ty nové."
Samozřejmě mne zajímalo, zda podle Georgese Svandy Sokol v Paříži přežije:
"Myslím, že pořád! Minule byl třeba volejbalový turnaj a tam bylo hodně mladých. Ta volejbalová skupina byla dost velká a silná. Sokol se neztratí, to velký kapitál."
