Před 25 lety vzniklo hnutí na obranu lidských práv Charta 77

r_2100x1400_radio_praha.png

V lednu před 25ti lety spatřila světlo světa Charta 77. Tehdy vydala své první prohlášení, které do začátku 90. let podepsalo více než 1 800 lidí, mimo jiné také Václav Havel, Ludvík Vaculík, Zdeněk Mlynář nebo filosof Jan Patočka. Rubriku k výročí Charty 77 připravila Eva Petržílková.

"Charta 77 byla ojedinělým a významným fenoménem v moderních dějinách. Bylo to první a nejdéle pracující opoziční či disidentské hnutí v zemích sovětského bloku, které inspirovalo podobná hnutí později v jiných zemích," tak charakterizoval Chartu 77 před pěti lety český prezident Václav Havel, jeden z nejznámějších signatářů, který stál u jejího zrodu.

Impulsem ke vzniku Charty bylo zveřejnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto dokumenty zakotvené v helsinských dohodách z roku 1975, přijaté i československou reprezentací, vstoupily v platnost v březnu 1976. Do skutečné praxe je ale tehdejší komunistický režim neuvedl. Právě na tuto skutečnost poukázali autoři prohlášení, kteří zároveň oznámili, že skupina občanů vytváří volnou občanskou iniciativu zvanou Charta 77, která se bude zasazovat o respektování a dodržování lidských a občanských práv.

Práce na prohlášení začaly na podzim 1976. Text byl "výrazem kolektivní vůle" řady disidentů, z nichž nejvýznamnější byli kromě Václava Havla, spisovatelé Ludvík Vaculík a Pavel Kohout, Petr Uhl, bývalý politik Pražského jara 1968 Zdeněk Mlynář či někdejší ministr zahraničí Jiří Hájek a historik Václav Komeda.

Prvními mluvčími Charty se kromě Václava Havla stali filozof Jan Patočka a Jiří Hájek. Prohlášení podepsalo k 1. lednu 1977 - 242 občanů.

"Obrací se na všechny doma i v zahraničí a snaží se vyhovět všem. Sestavili ji nejlepší mozky 'opozice', je proto napsána tak rafinovaně, že kdybychom dovolili zveřejnit ji, 90 procent našich lidí by nepochopilo, v čem je její nebezpečí," přiznal tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina.

Plánovanému zveřejnění Charty na Tři krále a předání vrcholným československým institucím policie zabránila. Na převoz listin Charty vzpomíná herec Pavel Landovský: Text vzápětí vyšel v předních světových denících a pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlasové stanice. V československých oficiálních médiích ale nikdy publikován nebyl. Charta 77 neměla stranické cíle, chtěla s politickou a státní mocí vést především konstruktivní dialog. "Nepolitická politika" Charty byla za daných podmínek jejím politickým programem. A přesto, nebo právě proto, znamenala pro tehdejší režim ohrožení moci. Potvrdil to i jeden z jejích signatářů Rudolf Battěk: Proti chartistům režim rozpoutal rozsáhlou propagandistickou kampaň, do níž vmanipuloval nejširší vrstvy obyvatel. Jejím vrcholem byla takzvaná anticharta, kterou přijali umělci na slavnostním shromáždění v Národním divadle 28. ledna. Provolání uměleckých svazů, které tu zaníceně přednesla Jiřina Švorcová, vysoce hodnotilo úspěchy budování socialismu a odsuzovalo kapitalistický svět. Do historie z něj vstoupilo především jedno souvětí, zasuté až ve druhé třetině projevu: Důležitější než provolání samo byly tváře známých osobností v hledišti a především jejich podpisy pod petičními archy. Trumfem byla jména jako Jan Werich, tehdy už těžce nemocný, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Ladislav Pešek, Jiřina Šejbalová a Miloš Kopecký, František Filipovský, Karel Höger, malíři Jan Zrzavý, Karel Svolinský a stovky dalších dramatických umělců, spisovatelů, básníků, kritiků, hudebníků, skladatelů, výtvarníků a architektů.

Do roku 1989 podepsalo Chartu více než 1 800 lidí, někteří z nich i řada lidí z takzvané šedé zóny, kteří jim v činnosti proti komunistickému režimu pomáhali, se sešli tento týden v Senátu. Podobné setkání několika stovek signatářů Charty 77 se uskutečnilo už před pěti lety na Pražském hradě, kde si připomněli 20. výročí od zveřejnění výzvy. Někteří účastníci shromáždění, na němž zahrála i legendární skupina The Plastic People of the Universe, byli tehdy rozladěni z toho, že akce je příliš oficiální a ne všichni signatáři byli pozváni. O tom, že i dnes má Charta význam - a to především historický, je přesvědčen i její signatář Jiří Dienstbier.

Autor: Eva Petržílková
spustit audio