Před 35 lety se v Praze upálil student filosofie Jan Palach
Před 35 lety se v Praze upálil student filosofie Jan Palach. Byl to protest proti rezignaci, která mezi lidmi zavládla po vpádu armád Varšavské smlouvy a dodnes je symbolem, který pro mnohé lidi hodně znamená. Palachovu památku si připomněli i dnešní studenti a profesoři Filosofické faktulty Univerzity Karlovy. Byla mezi nimi i Zdeňka Kuchyňová.
"Tenkrát nebylo snadné obhájit i v křesťanském prostředí ten mravní smysl činu Jana Palacha. Někteří namítali, že je to sebevražda a sebevražda je hřích a já jsem jim odpovídal poukazem na citát z Chestertona, že sebevrah je ten, kdo pohrdá životem, kdežto ten, kdo pohrdá smrtí, je mučedník. A že Jan Palach je spíše obětí. Tím, že dal svůj život, chtěl ukázat, že mu na tom, aby se ta společnost mravně nezlomila, záleží víc, než na jeho vlastním životě. A bylo pro mne velkou satisfakcí, že tenkrát papež Pavel VI. promluvil v podobném duchu.
Jak jste prožíval "Palachův týden" v roce 1989?
Bylo to pro mne znamení, že Palach jako symbol je živý. Zúčastnil jsem se některých těch demonstrací a cítil jsem, že se v té společnosti něco probouzí. Samozřejmě netušil jsem, že konec toho komunistického režimu bude tak rychlý a tak zásadní, ale bylo to pro mne potvrzení, že i na té velice zjevné politické rovině ten Palachův čin měl smysl.
Domníváte se, že připomenutí památky Jana Palacha je dostatečné, například v učebnicích? Co ještě říká dnešní generaci, která například nezažila ani rok 1989?
Víte, i tenkrát to neoslovilo všechny lidi. Nebo některé to oslovilo jenom emocionálně na krátkou dobu. Člověk musí být nějakým způsobem citlivý k těm mravním hodnotám, aby měl smysl pro tyto věci. Tak to je v každé generaci. A samozřejmě i v té generaci dnešní je mnoho lidí, protože žijeme v jiné době, kteří už necítí ten význam Palachova činu. Ale i v té dnešní studentské generaci je řada lidí, pro které to má nějaký smysl a kteří jistě nebudou odpovídat na potíže naší doby podobným činem. To by bylo pošetilé a zvrácené. Oni ale také cítí, že je třeba žít nejenom pro ten čistě osobní prospěch, ale cítit odpovědnost za celek."
"Stejně jako v dobách normalizace přenecháváme věci kolem sebe téměř beze zbytku politikům, včetně práva je kontrolovat, a stejně jako v dobách normalizace mnohé z nás ovládá pocit, že nic podstatného nemůžeme změnit. Zásadní rozdíl mezi dneškem a dobou před 30 lety je v tom, že tehdejší normalizace se v poslední době opírala o násilí. Naproti tomu dnes leckterým normalizačním projevům podléháme dobrovolně."
Jeho projev se setkal se spontánním potleskem studentů filosofie, kteří, jak sami uvedli, mají přímo v popisu práce bránit lhostejnosti.
