Před čtvrt stoletím Češi a Němci otevřeli novou kapitolu vzájemných vztahů
Česko - německá deklarace udělala pomyslnou tečku za minulostí ovlivněnou obdobím nacismu i rozdělením Evropy během studené války.
To, když se mladí lidé z Česka a Německa scházejí na letním táboře v Krušných horách, aby obnovovali vřesoviště, dnes patří v Evropě k normálnímu soužití.
„Existuje decentralizovaná a do značné míry odpolitizovaná spolupráce ve všech možných oblastech společenského, ekonomického, vědeckého a kulturního života. Policejní spolupráce, ochrana životního prostředí – to vše jsou oblasti, ve kterých obě strany za posledních 25 nebo dokonce 30 let udělaly hodně,“ říká politolog Vladimír Handl z Ústavu pro zahraniční vztahy v Praze.
Tlustá čára za minulostí?
To bylo bezprostředně po pádu železné opony nemyslitelné. Československo a Německo tehdy chtěly ve svých vztazích nový začátek. V roce 1992 byla podepsána státní smlouva. Stále ale zůstalo příliš mnoho nezodpovězených otázek – zejména o traumatizující společné minulosti. Zkušenost nacionálně socialistického teroru na jedné straně a vyhnání na straně druhé vedla ke dvěma nesmiřitelným postojům. Vladimír Handl popisuje pohled, který v Praze panoval: "Československá a později česká strana trvala na vyřešení otázek, které vnímala jako otevřené. Chtěla udělat tlustou čáru za historií a uzavřít rovněž majetkové záležitosti. Představa byla taková, že na konci bude dvojitá nula, tedy že ani česká, ani německá strana nebude vznášet žádné nároky,“ říká politolog.
To by však znamenalo mluvit o požadavcích na odškodnění za křivdy nacistické éry a také o případném odškodnění odsunutých osob. Kancléř Helmut Kohl a ministři zahraničí Dietrich Genscher a později Klaus Kinkel se obávali, že by to znamenalo otevření Pandořiny skříňky. Berlín proto prosazoval dokument orientovaný na budoucnost, a nikoliv definitivní tečku.
Jednání začala v roce 1995. Proces sbližování byl namáhavý, ale skončil úspěchem: 21. ledna 1997 byla v Lichtenštejnském paláci v Praze podepsána Česko-německá deklarace. O deset dní později s tím souhlasil Spolkový sněm a v polovině února Poslanecká sněmovna v Praze. Český prezident Václav Havel byl oddaným zastáncem dokumentu. V rozhlasovém rozhovoru vysvětlil:
„Německá strana v prohlášení lituje všech zvěrstev národního socialismu, včetně zničení Československa. Dokument však obsahuje i naši lítost nad všemi excesy, které po válce provázely deportace, vyhnání či nucené přesídlení. Zásadní je, že německá strana vyjádřila politickou vůli nepodpořit majetkové nároky či jiné požadavky sudetských Němců, neztotožňovat se s nimi a neprosazovat je jako vláda. Navíc prohlašuje, že respektuje náš právní názor, který takové nároky neuznává. Nic víc se nedalo dosáhnout, a to považuji za velký úspěch naší diplomacie.“
"Je to velmi vyzrálý dokument", říká politolog Handl. Protože Česká republika a Německo uvedly, že při hodnocení minulosti nesdílejí stejný názor. Zároveň článek čtyři prohlášení uvádí:
"Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními problémy pramenícími z minulosti."
A Vladimír Handl dodává: "Ale to neznamenalo, že by minulost měla být uzavřena. Spíše bylo téma postoupeno do společenské debaty, podporované německo-českou historickou komisí a nově vzniklými institucemi, jako je Fond budoucnosti, Diskusní fórum a později Fórum mládeže. Tam bylo vynaloženo úsilí na pokračování a kultivaci debaty.“
Dopisy prezidentu Havlovi
Na německé straně asi nejpečlivěji deklaraci četli sudetští Němci – a hodnotili ji velmi odlišně. Martin Kastler je spolkovým předsedou Ackermannova sdružení, ve které se sdružují katoličtí vyhnanci. Přesně si pamatuje, co se stalo před 25 lety:
„Pracoval jsem tehdy v zahraničním odboru v prezidentské kanceláři Václava Havla. Četl jsem nespočet dopisů sudetských Němců kanceláři prezidenta a koncipoval odpovědi. Byly mezi nimi velmi odlišné pozice, na jednu stranu velmi pozitivní a shovívavé. Lidé vítali, že byla otevřena nová kapitola. Mám na mysli především – možná z vlastní zkušenosti – spolek Ackermann a mnoho křesťanů, kteří tam působí. Na druhé straně samozřejmě byli i sudetští Němci, kteří byli politicky součástí Landsmannschaftu a v té době byli k německo-české deklaraci ještě velmi rezervovaní, někdy ji i odmítali. Ale hezké je, že jste si opravdu podali ruce. Na základě této deklarace, která byla podle mého názoru velkým krokem vpřed v německo-českých vztazích, jsme se dívali do budoucnosti.“
Martin Kastler byl svědkem a pomáhal formovat celý proces. Od roku 2012 je členem představenstva Česko-německého fondu budoucnosti.
„Od založení fondu, který je výsledkem této deklarace, bylo dosud uvolněno 70 milionů eur pro téměř 12 000 projektů. Vzniklo nespočet diskusních fór – včetně oficiálního německo-českého diskusního fóra – na kterých spolu bez tabu diskutovali Němci a Češi nebo sudetští Němci a Češi. Ty bylo často těžké a sám jsem jich zažil docela dost. Ale výsledkem bylo, že nyní spolupracujeme v úplně jiné rovině a v mnoha případech i jako přátelé,“ říká politik CSU Martin Kastler.
Tuto pozitivní bilanci vidí v česko-německých vztazích i politolog Handl. "Od roku 2015 probíhá také tzv. strategický dialog mezi Prahou a Berlínem. To znamená, že ministerstva spolupracují nejen na nejvyšší úrovni, ale i na nižších pozicích. Tedy něco, co v západní Evropě už funguje několik desetiletí. U nás se to ale buduje teprve postupně,“ zdůrazňuje Vladimír Handl.
Uzavření hranic v rámci pandemie
To ovšem neznamená, že jsou česko-německé vztahy idylické. Jeden spor se týká toho, jak se vypořádat s uprchlíky, zejména v otázce přerozdělovacích kvót v EU. Zatímco Berlín je pro kvóty, Praha je striktně proti. Znovu se také rozhořela diskuse o tom, jak čistá je jaderná energie. Ale to jsou otázky politického hodnocení. Znepokojivější je, jak byl během koronavirové krize veškerý dialog – nejen ten strategický – hozen přes palubu.
„V únoru 2020 uzavřela hranice nejprve Česká republika a poté v březnu 2021 Německo zcela nekoordinovaně a bez konzultace s druhou stranou. To zatěžovalo každodenní život, zejména v příhraničních oblastech, kde lidé dojíždějí za prací. Bylo velmi udivující, že obě strany během krize projevily reflex národního státu. Uzavírání hranic je v Evropě každopádně obtížná věc, ale zvláště pokud do toho nezapojíte druhou stranu a nevyvíjíte žádné kompenzační strategie. To ukázalo, že navzdory všemu, čeho bylo dosaženo, musíme ještě udělat více. I zde došlo k pohybu a mezi oběma ministerstvy zahraničí byla zřízena koordinační kancelář. Přestože toto těleso funguje dobře, německá strana nedokázala zabránit zmíněnému uzavření hranic v roce 2021. Takže se nám úplně nepodařilo vybudovat fungující vztah a uvést ho do praxe,“ uvádí Vladimír Handl.
Skutečnost, že politici v koronavirové krizi ignorovali jakéhokoli evropského ducha, zasáhla mnoho oddaných lidí. Někteří iniciovali setkání na uzavřené hranici. To mimo jiné také naznačuje, že česko-německé vztahy jsou již v určitých oblastech udržitelné. Václav Havel se již před 25 lety zcela prorocky odvolával na úspěch Bonnsko-kodaňské deklarace z roku 1955 – jako na vzor, abych tak řekl, pro česko-německý protějšek:
„Tato deklarace byla zásadním krokem k přeskupení vztahů mezi Německem a Dánskem. Při každém výročí jsou oslavovány jako události historického významu. Je tedy pouze na nás a Němcích, zda je této deklaraci také přikládán takový význam.“
