Prezidenti Česka a Polska jednali o lisabonské smlouvě

Na zámku v Lánech se ve čtvrtek setkal český prezident Václav Klaus se svým polským protějškem Lechem Kaczynskim. Hovořilo se především o lisabonská smlouvě. Co ze schůzky vyplynulo?

Prezident Václav Klaus se svým polským protějškem Lechem Kaczynskim, foto: ČTK

Oba prezidenti se shodli, že klíčovou roli v budoucnosti lisabonské smlouvy hraje nyní Irsko, které před časem v referendu dokument odmítlo. Podle obou státníků je potřeba trpělivost a čas. Polský prezident řekl, že klíč je ve změně postoje Irska. Bez této země podle něj smlouva neexistuje, ale Polsko nebude překážkou ratifikace. Prezident Václav Klaus svůj postoj k lisabonské smlouvě nezměnil.

"Já se neskrývám s tím, že lisabonskou smlouvu považuji za chybu, omyl, věc pro Evropu špatnou. Pro mě bez změny irského výsledku nemá smyslu o tom dále hovořit."

Je vůbec nějaká šance, že by český prezident svůj názor na lisabonskou smlouvu změnil? Na to jsem se zeptala politologa Petra Justa.

"Zatím se zdá, že Václav Klaus na svých postojích nejen k lisabonské smlouvě, ale na všech dalších postojích k evropským tématům a EU setrvává, i přes snahu, ať už kohokoli, mu tyto názory nějakým způsobem pozměňovat a ovlivňovat je. Takže otázka jestli je nějaká šance? Viděl bych ji jako minimální."

Odkud pramení prezidentovy postoje k EU?

"Václav Klaus se od začátku svého působení v politice snažil prezentovat jako člověk, který chce být tím hlavním hybatelem a patrně činnost evropských institucí podle jeho názoru je tím, kdo by v České republice omezoval jeho působení, jeho roli, kterou chce hrát. Václav Klaus nebyl nikdy příliš spokojen právě s tím usměrňováním politických otázek ze strany EU. Byl ochoten vnímat EU jako ekonomický subjekt nebo subjekt, který zajistí určité ekonomické výhody jeho členským státům. Odmítal už ale jakékoli zasahování do politického systému, politického vývoje a dalších úzce specifických oblastí. Další příčinou Klausovy kritiky EU může být i jeho národnostnější pojetí politiky, kdy se vždycky snažil vystupovat jako ochránce tzv. národních zájmů."

Lisabonská smlouva nebyla to jediné, o čem se v Lánech jednalo. Oba prezidenti např. ještě podpořili integraci Gruzie a Ukrajiny do NATO.