Příběh českého Betlému
Česko má vlastní Betlém. Nikdo přesně neví, jak dostal toto biblické jméno. Není to samostatné město ale čtvrť unikátních převážně roubených dřevěných staveb starých dvě století v městečku Hlinsko. Bývalé centrum hrnčířství a tkadlectví je dnes součástí Muzea v přírodě a je pod ochranu Národního památkového ústavu.
Ředitelka Muzea v přírodě Vysočina Ilona Vojancová mne provází mezi krásně zrestaurovanými chalupami v hlineckém Betlému. Život v tomto koutu země na pomezí Železných hor a Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy nebyl nikdy snadný. Skromnost a tvrdá práce byly samozřejmostí, a to se odráží i v místních názvech:
"Hlinsko prý dostalo název podle hrnčířské hlíny, která se tady vyskytovala a dávala obživu mnoha hrnčířským rodům a rodinám. Prvními obyvateli tady těch chaloupek na Betlémě byli hrnčíři. Když byla hrnčířská hlína vyčerpána a když obliba hliněného nádobí začala ustupovat a nahrazovalo ho nádobí plechové, tak zaměstnáním obyvatel bylo tkalcovství. To je druhé velké řemeslo, kterému se tady lidé věnovali, protože kamenitá políčka je nemohla uživit. Hlína a kamení je symbolem tohoto kraje protože lidé si tady to živobytí museli vydobývat opravdu tvrdě."
Paní Vojancová je nejlepší průvodkyní, jakou si návštěvník může přát. Nejde ani tak o to, že je vzděláním etnoložka. Ona se přímo v Hlinsku narodila a v Betlémě prožívala podstatnou část dětství.
"Chaloupky po levé straně, ty tady tak byly. Byli tři těsně vedle sebe a uličky byly úplně úzké. My jsme si tu hráli hodně na schovávanou nebo na nějaké honičky. Když jsme nosili aktovky na zádech, tak některými uličkami jsme museli procházet bokem, protože nám aktovky drhly o stěny. Někde jsme se ani neprotáhli, takže to byla taková naše zábava. Tady na tom místě, kde teď stojíme, byla pumpa, kam chodili obyvatelé pro vodu, protože v některých chaloupkách nebyl zaveden vodovod. Chodili sem pro vodu a bylo to místo setkání, takže většinou tu lidé stáli a povídali si. My děti jsme si tu vodu točily a hráli si s ní, tak jak to děti láká."
Roubenky měly nahradit garáže
Ilona Vojancová vyrůstala v 60. a 70. letech minulého století, kdy v zemi vládli komunisté. Snažili se změnit celou společnost a bytovou otázku řešili výstavbou panelákových sídlišť. Pro takové tradiční čtvrti s dřevěnými chalupami, jako je Betlém, nebylo místo. Místní komunističtí pohlaváři tak přišli s návrhem poslat do Betléma buldozery a místní obyvatele, kteří se tomu bránili, označovali za zaostalé zpátečníky. Podle vzpomínek paní Vojancové ale nebylo bydlení v téhle části města žádnou ostudou:
"Stigma rozhodně to místo nemělo, nebyla to žádná chudinská čtvrť nebo vyčlněná lokalita, v žádném případě. Dokonce tady v 19. nebo v první polovině 20. století bydleli vážení občané města Hlinska. Jeden ze starostů, radní, lidé, které bychom dnes řadili mezi podnikatele jako například kožešníci nebo tkalci. Lidé, kteří byli dobře společensky situovaní. To stigma se uměle vytvářelo až od konce 70-tých let a v 80-tých letech, kdy se tato lokalita s opuštěnými domy začala považovat za ostudu města Hlinska a začínali se objevovat plány na to postavit tu sídliště nebo nějakou nákupní zónu. Jednou ze zvažovaných variant byla výstavba garáží. A právě s těmi myšlenkami a s představou jsme museli bojovat, když jsme chtěli zachránit alespoň část lokality."
Naštěstí pro Betlém a jeho obyvatele dostala tato čtvrť už za komunismu sice malou ale přece jen nějakou míru zákonné ochrany. To, když tehdejší prezident Ludvík Svoboda přijel na nedalekou Žákovu horu a vyhlásil slavnostně novou chráněnou oblast:
"V momentě, kdy byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy, tak v základní listině byl Betlém zmíněn jako hodnotné území. Z právního hlediska to nemělo váhu a žádná právní ochrana se na toto místo nevztahovala. Pomohlo to tomu, že se tehdejší funkcionáři trochu zalekli poslat sem buldozery."
Boj za záchranu
Další věcí, která k záchraně Beltéma přispěla, bylo angažmá celonárodně uznávaných umělců, kteří z Hlinska pocházeli. Například malíři Bohumír Komínek a Mirka Zychová začali v Praze na půvab a kouzlo hlineckého Betléma upozorňovat a podařilo se jim dát dohromady neformální skupinu podobně smýšlejících umělců a kunsthistoriků. Zahájili něco, co bychom dnes nazvali PR kampaní:
" V 80-tých letech se dokonce objevil v Mladém světě článek, který napsal pan redaktor Velek a který také podtrhoval tu důležitost zachování alespoň části Betléma. Pak se objevil článek v časopise Úmění a řemeslech. Betlém se tímto způsobem tak trochu chránil před tím, aby místní funkcionáři rozhodli o jeho likvidaci. Vypadalo to, že se mu věnuje pozornost z venku zejména z řad památkářů, umělců a novinářů. To zapůsobilo natolik, že se sem buldozery neposlali."
Betlém součástí muzea v přírodě
Z Betléma se tak nejdřív stala chráněná památková rezervace a později se stal součástí muzea v přírodě. Ředitelka Ilona Vojancová nerada používá slovo “skanzen” které se pro takové instuituce stále používá. Ráda by viděla zachovaný Betlém, jakou živou část města, ve které žijí a pracují lidé a není to jenom nějaký exponát pro turisty:
"Dokázala bych si představit, že Betlém žije alespoň částečně, jak si to pamatuji z dětství. Když jsme připravovali koncepci jeho využití, tak jsme tu nechali prostor pro soukromé nebo další investory, nejen nás jako muzea. A děje se to tady. Na stavebních parcelách, které tady v minulosti byli je možné postavit objekt, který bude tím charakterem vyhovovat původnímu domu. Dnes tady třeba vidíme, že se tady postavily dvě repliky objektů. Budou sloužit jako penzion, ne pro trvalé bydlení. Pokud tady někdo bydlet chce, tak my jsme jenom rádi. Do některých objektů se lidé vrátili, využívali je jenom k rekreaci a dnes tu bydlí trvale," vysvětluje svou vizi Ilona Vojancová.
Jedna věc je jistá: český Betlém v Hlinsku přežil plány na demolici, podle kterých měl vymizet z lidských vzpomínek. Dnes je tak místem, kde můžete dozvědět a pochopit mnoho věcí o životě a minulosti tohoto kraje a lidí, kteří v něm žijí.
