Skanzen ve Strážnici nabízí cestu časem

Skanzeny nabízí v době adventu řadu programů. Atmosféru Vánoc, jak je slavili naši předkové na přelomu 19. a 20. století na Slovácku, připravil i skanzen ve Strážnici. Lidé se mohli podívat, jak vypadaly přástky, nechat si upéct štědrovečerní oplatek, ochutnat tradiční cukroví, domácí pálenky i mladé víno. Svůj um předvedli řezbáři i přadleny. K tomu všemu se tu mohli návštěvníci potkat s tajemnými postavami adventu - Mikulášem s anděly a čerty nebo tajemnou Lucií. Strážnický skanzen nabízí nejen zajímavosti ze života lidí, ale i vesnickou architekturu 18. a 19. století.

Skanzen ve Strážnici představuje jednotlivé oblasti Slovácka, jako jsou Moravské Kopanice, Zálesí či Horňácko. Zdejší terén je uměle vytvořený, aby i krajina odpovídala původnímu prostředí. Je tu 65 staveb a zajímavá je i samotná vstupní budova do muzea, která pochází z roku 1612. Původně zde byl panský pivovar, dnes objekt slouží jako zázemí pro návštěvníky. Ti si mohou koupit tradiční lidové výrobky zdejšího kraje, jako třeba malou flétnu. Na tu zapískala Renata Janasová.

"Té flétně se říkalo handrácká píšťala. Na krku ji opravdu nosili handráci, to byli lidé, co chodili po vesnicích, vykupovali staré hadry a tkali z nich hadrové koberce. Je vyrobená ze stejného materiálu jako ty veliké fujary a handráci když chodili, tak hráli na ty své píšťalky."

Když vejdete do skanzenu, otevře se před vámi na deseti hektarech kouzelná krajina i domky z minulých staletí. Lidé se tu dozví, nejen co se stavělo, ale i jak se žilo na Slovácku. Svébytný etnografický region jsou Moravské Kopanice. Izolovaná oblast, ve které dlouho zakonzervovaly staré tradice.

"Název Kopanice vznikl od způsobu obdělávání půdy. Lidé, kteří sem chodili za prací, kopali v lese kořeny nebo okopávali na poli, aby něco málo vyrostlo, protože to byl málo úrodný kraj. Těmto lidem se začalo říkat kopaničáři a celé oblasti pak Moravské Kopanice,"

jak dodala průvodkyně Eva Rýpalová, přicházeli sem lidé z Uher, ze Slovenska. Za svoji práci tu získali pozemek, na kterém si mohli postavit dům. Zdejší kopaničářské domky jsou postavené ze dřeva, škvíry ucpané mechem a blátem. Obílené však vypadají, jako by byly zděné. Ale kde mají komíny?

"Na Moravských Kopanicích jsou komíny, které končí pod střechou. Komín končí na půdě, na něm je z větší části položen plochý kámen. Na ten narážely jiskry, ochlazovaly se a padaly zpět do pece. Mezerou, která tam zůstala, vycházel kouř do půdy a pak celou střechou ven. My nahlédneme do domu pana Mikulince, který byl postaven v roce 1850. Domy na Kopanicích se skládaly z jizby a chléva. Ta jizba byla jedinou místností v domě, kde žila rodina a tady žilo až 11 lidí."

Místnost není větší než dnešní malá garsonka a lidé si určitě lámou hlavu, jak se tam mohli všichni naskládat.

Cesta pak návštěvníky vede do další oblasti a tou je Luhačovické Zálesí - oblast mezi Valaškem a Slováckem, přechod mezi horami a nížinou. To se odrazilo i ve stavebním materiálu - domy už nejsou ze dřeva, ale z nepálených cihel, tzv. vepřovic. Přidávaly se do nich totiž i štětiny z vepře. Tady stojí i domek Anny Mrázkové z Doubrav. Obyvatelům se právě narodilo dítě a expozice tu přibližuje i pověry a rituály, které se tehdy prováděly.

"Ženě se rozpletly vlasy, rozvázaly se jí šňůrky na oděvu i na botách, v domě se odemkly všechny zámky, otevřely všechny police. To vše proto, aby bylo všechno otevřené a uvolněné, aby i dítě dobře přišlo na svět. Když se narodilo, bylo zkontrolováno porodní bábou. Jedno ze špatných znamení bylo, když se dítě narodilo se zubem, to znamenalo tzv. moru, která může ublížit celé rodině a proto se dítěti zub zpět zatlačoval nebo dokonce vylamoval. Při prvním koupání se do vaničky přidávalo do vody devatero bylin, aby bylo dítě zdravé. Chlapci se přidal kus železa, aby byl silný, děvčeti trs slámy, aby měla krásné dlouhé vlasy, přihodil se drobný peníz pro jejich hospodárnost. Pak se dítě pomazalo máslem, aby bylo všem vzácné a na ručičku se uvázala červená nitka, která ho ochraňovala před všemi zlými mocnostmi."

První cesta ženy po šestinedělí vedla do kostela. Po mši byly vyzvána, aby přišla do popředí a k ní se přidávaly další ženy z vesnice. Jejich počet svědčil o jejím postavení ve vsi. Žena pak musela připravit pohoštění a pak už jí nastal běžný život. Je zajímavé srovnat Zálesí a Kopanice. Přestože jsou oba domy ze zhruba stejné doby, návštěvník má pocit, že je mezi nimi stoletý skok. V Zálesí už měly domy dřevěné podlahy a kachlová kamna. Kopanice podlahy hliněné a staré vyplétané komíny zvané sopouchy.

Cesta ve skanzenu vás pak vede do stále novějších a modernějších domů. Třeba dům pana Mališka z Provodova. Je sice z 19. století, ale interiér je už ze 30. let 20. století. Je tu oddělená manželská ložnice, kuchyň se sporákem, ve které nesměl chybět divan, na kterém si po obědě schrupnul hospodář.

"Začala móda kredenců, kdy do té horní prosklené části se dávaly různé malované talířky, hrníčky. Spodní byla spíše na hrnce a ta prostřední byla takovou pracovní plochou."

Zamkli jsem dům a jdeme se podívat na zajímavé technické objekty, jako je třeba sušárna na ovoce, kovárna, tkalcovský dům, seníky, lisovna vína a vinařské bůdy. A před námi je obydlí mlynáře. Původně patřilo bratrům Čerešníkovým a je z roku 1716, zde je jeho kopie. Turisté do něj vstupují v době, kdy se chystá svatba.

"Po prvních ohláškách chodila nevěsta po vesnici. Když byla chudá, chodila dům od domu, když byla bohatá, tak jen ke svým známým a žádala o svatební dary. Všude, kde se ptala, se jí muselo něco dát, i kdyby to byla jen hrst peří do peřin. Po třetích ohláškách naopak chodil ženich s družbou po vesnici a zval ke svatebnímu stolu. Den před svatbou byla ještě svíca, což byla takové rozloučení se svobodou. Název svíca byl od svíčky, která byla zapálená. Po dobu, co svítila, byla zábava. Jakmile zhasla, tak zábava se ukončila a všichni šli domů."

Málokdo ví, že se původně svatby slavily většinou ve středu nebo ve čtvrtek. Na svatbě se dodržovala řada dalších zvyků, o nichž by se dalo mluvit tak dlouho, jak trvala sama svatba. Ale my se ve skanzenu posuneme do poslední oblasti a tou je Horňácko, region v podhůří Bílých Karpat, známý už ve 13. století. Horňácko vzniklo kolem obce Velká nad Veličkou a je to kraj známý svým folklórem. Tady už začíná ulicová zástavba a domky oddělují ploty. Stejně jako jsme se v Kopanicích divili, kde jsou komíny, tak tady je můžeme obdivovat, dodala Eva Rýpalová.

"Horňáci se předbíhali v tom, kdo bude mít hezčí komín. Takže stavěli různá okýnka, schůdky nebo i stříšky. Ty měly i praktický důvod, protože se hodně udilo maso v komíně. A my nyní stojíme před kovárnou pana Veverky z Lipova. Zajímavá je tím, že zůstala zachována tak, jak skončil poslední kovář v roce 1971."

Strážnický skanzen je nejen o stavbách, ale i o lidském životě. Je tu narození, svatba, práce, ale i smrt a pověry kolem ní. Procházka 18. a 19. stoletím vás opět dovede do současnosti, do vstupní budovy, kde si můžete na rozloučenou koupit výrobky, kterými se prezentují místní výrobci, například keramiku - malovanou moravskou fajáns nebo textilní výrobky, které se tu tkají na starém tkalcovském stavu. Téhle látce se říká horňácká činovať.

"Jsme ve vinařském kraji, součástí expozice ve skanzenu je i expozice vinařství, tak já tady mám takovéto koštovačky na krk. Je to praktická záležitost, má vtip, jedná se o tradiční lidový výrobek. Má jedinou nevýhodu, je prázdná,"

ale jak dodala Renata Janasová, jsme ve vinařském kraji a tak dlouho prázdná zůstat nemusí.

Foto: autorka