Přijímají Češi pražskou německou literaturu? Nebo jen lákají cizince na Franze Kafku?

r_2100x1400_radio_praha.png

Po čtyřech týdnech jsou tu znovu Otazníky historie. Tentokrát je jejich moderátor Petr Brod věnuje pražské německé literatuře:

Vážení posluchači, před dvěma měsíci jsme na tomto místě mluvili o tom, jak si v Česku připomínáme historické a kulturní dědictví Němců, kteří ve velkém počtu obývali po sedm staletí země Koruny české. Dnes na toto téma chceme volně navázat a zabývat se tím, jakou roli dnes v kultuře této oblasti hraje literatura psaná v německém jazyce autory z Čech, Moravy a Slezska. Její nejvýraznější součástí jsou díla vzniklá na německém jazykovém ostrůvku v Praze, pročež se někdy také ve zkratce mluví o pražské německé literatuře.

Ve světě ji symbolizuje především Franz Kafka, jeden z nejznámějších spisovatelů všech dob, ale německá literatura z českých zemí byla mnohovrstevný fenomén, který zvláště v německy mluvící střední Evropě i sedmdesát let po zániku jeho přirozeného prostředí, v důsledku nacismu a druhé světové války, vzbuzuje značnou pozornost. Jak je tomu ale ve vlasti Kafky, Reinera Marii Rilkeho, Franze Werfela a jiných autorů tohoto literárního milieu? Neslouží jejich jména především podpoře turistického ruchu, abychom cizince lákali po stopách Kafky, Mozarta, Golema a Švejka? Má dnešní česká veřejnost o tuto kulturní tradici opravdový zájem? A pokud ano, jak se to projevuje? Kdo se pražskou německou literaturou zabývá? A je tato literatura považována za organickou součást kulturních tradic České republiky? To jsou otázky, kterých se chceme alespoň dotknout v rozhovoru se dvěma dámami. V našem studiu vítám Markétu Mališovou, ředitelku Centra Franze Kafky, kulturního střediska, které v pražském Josefově udržuje Společnost Franze Kafky. Dobrý den.

/Mališová/ „Dobrý den.“

A Radku Denemarkovou, spisovatelku, germanistku, překladatelku a scenáristku, jejíž román Peníze od Hitlera už byl přeložen do řady jazyků. Dobrý den.

/Denemarková/ „Dobrý den.“

Především, jak současní Češi podle vás nahlížejí na německou literaturu, zvláště tu, která vznikala v českých zemích? Jsou jejich postoje ještě nějak ovlivněny dramatickými událostmi v česko-německých vztazích v první polovině 20. století, paní Mališová?

/Mališová/ „Já si myslím, že jsou spíše ovlivněny situací, která tady vznikla po roce 1968, kdy vlastně především Kafka byl definitivně vymýcen z české literatury a z české kultury. A řekla bych, že dnes, dvacet let po roce 1989, kdy se toto prostředí uvolnilo a vznikla Společnost Franze Kafky, začalo se vydávat dílo Kafky, ale i ostatních jeho současníků, se ta situace začíná zlepšovat a že opravdu je ten zájem rok od roku větší.“

Takže to celkové prostředí, i politické, které můžeme stručně opsat dejme tomu heslem Benešovy dekrety, tedy jakýmsi symbolem pro všechno to špatné, co se událo v česko-německých vztazích, protektorát, okupace atd., když tedy opíšeme toto prostředí těmito symboly, nehraje to podle vás už v náhledu na literaturu německého jazyka tak velkou úlohu jako dřív v dobách, kdy ten nacionalismus byl vyhrocený?

Markéta Mališová, foto: ČTK
/Mališová/ „Já bych řekla, že spisovatele nemůžeme vnímat politicky. Samozřejmě to období, o kterém mluvíte, uškodilo hlavně těm spisovatelům, protože byla zničena jejich díla. Byli to většinou židovští spisovatelé.“

Ano, ale ta nenávist, která vznikla okupací, se přenášela na všechno německé, na celou německou kulturu. Připomínám, že těsně po válce měli někteří lidé problémy s poslechem Beethovena. Takže toto už se podle vás nijak nepromítá do postojů Čechů?

/Mališová/ „Já si myslím, že ne.“

Paní Denemarková, jak vy to vidíte?

Toto je české, toto je německé. A to se netýká jenom literatury, to se týká třeba i architektury atd. A já mám pocit trošku, že jak jste zmínil jména těch autorů, ti mají trošku jinou pozici, protože přece jenom to jsou autoři, kteří patří do takzvané světové literatury a nějakým zásadním způsobem ji obohatili, takže jako kdyby byli vyjmuti z toho vnímání. Myslím tím Franze Kafku, Franze Werfela, Reinera Mariu Rilkeho. A málokdo si uvědomuje, že to ale byli také autoři, třeba Franz Kafka, kterým se dnes tady honosíme a Praha ho skutečně používá jako lákadlo. Ale on patřil skutečně do skupiny německy píšících autorů židovského původu a byl by patrně ve skupině, která buď zemřela v koncentračním táboře, anebo bychom ho potom odsunuli. A to nesmíme zapomínat. A je zajímavé, že ta připomínka všech těchto skutečností pořád ještě naráží právě na tu problematičnost zpolitizování, a to na obou stranách bohužel.“

Paní Mališová, chápete něco z pohledu Radky Denemarkové?

/Mališová/ „No, já taky s ní musím nesouhlasit, protože si myslím, že třeba zrovna rodina Franze Kafky by nemohla být odsunuta, protože pocházel ze židovské rodiny, která pocházela z Čech.“

Radka Denemarková
/Denemarková/ „Já jsem to samozřejmě myslela symbolicky.“

/Mališová/ „Já vím, že symbolicky. Já si opravdu myslím, že velcí spisovatelé jsou v podstatě nadpolitičtí a nadnárodní. Dobře jste tu zmínila, že Kafka, Werfel, Rilke jsou už takové veličiny, že se myslím nedají pojmout jenom tady místně, v Čechách. Prostě byla to zvláštní skupina lidí, kteří se tady opravdu narodili, měli tu české kořeny, tedy myslím místopisně. Ty rodiny opravdu žily v Čechách po staletí, ale byly židovské národnosti a mluvily německy. Myslím, že to bylo takové specifikum, že to nemůžeme třeba smíchat se sudetoněmeckým problémem. A ještě bych se malinko ohradila, že tedy lákáme cizince na Kafku. Já bych spíš řekla, že Kafka láká cizince, protože já to pozoruji nebo mám možnost to sledovat díky práci ve Společnosti a s tím, co jsme udělali. Třeba jsme postavili pomník Franze Kafky. Děláme Mezinárodní literární cenu. Teď provozujeme obchod, kde se prodává především tato literatura – kafkovská literatura, pražská německá literatura, židovská literatura. A je zajímavé, že právě tento obchod je zvláště navštěvovaný cizinci, kteří hledají Kafku. U pomníku stojí denně stovky lidí, kteří se fotí, řekla bych řekla, že skoro konkurujeme Hradčanům.“

Pomník Franzi Kafkovi od Jaroslava Róny
Dodejme, že to je pomník Jaroslava Róny, který vznikl vedle Španělské synagógy na pražském Josefově…

/Mališová/ „Ano. Takže já si myslím, že v podstatě všechna města ve světě ctí své velikány, a pro Prahu to je prostě Kafka, kdy tedy Kafka z Prahy město literatury už naštěstí udělal. Ale k tomu se vážou i ostatní negativa, to se nedá samozřejmě upřít.“

/Denemarková/ „Samozřejmě jste spíš jenom potvrdila, co říkám, samozřejmě jsme pyšní na Franze Kafku, ale jakoby zapomínáme na pozadí, právě z jaké rodiny Franz Kafka pochází a že tady byla řada dalších autorů a celá veliká skupina dalších lidí.“

Já bych v jednom bodě dal paradoxně za pravdu vám oběma. A to, že do odsunu se po válce dostalo výjimečně i několik židovských osobností, které mluvily německy a prostě už byly tak svázány s tím sudetským prostředím, že sice přežily okupaci, ale byly pojaty do odsunu a musely se odstěhovat. A někteří intelektuálové německého jazyka, kteří také přežili buď v koncentračních táborech, nebo se vrátili ze zahraničí a mluvili německy, po určité krátké době v Praze seznali, že už tady nemohou žít a tvořit, a odešli vlastně dobrovolně do zahraničí. Jako příklad uvedu H. G. Adlera, který byl také romanopiscem, nejen dějepiscem Terezína, a který odešel krátce po válce do Londýna. Nebo pražsko-německého autora Franze Carla Weiskopfa, který po několika málo letech v československé diplomatické službě seznal, že už tady nemůže žít a odešel do tehdejší Německé demokratické republiky. Takže i takové případy se stávaly.

/Denemarková/ „To je ten nešťastný pojem kolektivní viny, který se s tím také pojí.“

/Mališová/ „Já si myslím, že Radka Denemarková má na to samozřejmě i pohled spisovatele, který má senzitivnější oči. Já spíš na to hledím z hlediska společnosti a celého toho komplexu kulturních pořadů, které děláme. A myslím si, že to i můžete celkem dobře hodnotit, protože jste pobývala i v Německu. Prostě vy máte ten rozhled širší, já jsem v Německu takovou dobu nebyla. Takže vy to možná vnímáte i z toho, co jste poznala okolo, takže chápu, že třeba se na to můžou naše pohledy lišit.“

Já jsem se zmínil o německy píšících autorech, kteří odešli ještě po válce z Prahy. Zůstalo tady několik málo lidí, kteří nadále psali německy. Ti se určitým způsobem zapojili do publikací, které zde vycházely v německém jazyce. Mám na mysli třeba německé noviny nebo časopisy určené pro zahraničí. Jednou z takových osobností byla Lenka Reinerová, která je považována za poslední německou autorku žijící v Praze. Tedy ona před časem zemřela, byla ale poslední, která žila v Praze až do začátku tohoto století nebo tisíciletí. A ona byla svým způsobem klíčovou postavou při vzniku jedné z institucí, o kterých zde chceme mluvit. To je Pražský literární dům autorů německé jazyka. Paní Denemarková, vy jste byla jeho první stipendistkou. Můžete nám něco k úkolům tohoto Pražského domu říct?

/Denemarková/ „Já jsem získala první stipendium, které se nazývá Stipendium Lenky Reinerové. A Pražský literární dům autorů německého jazyka je myslím krásný příklad toho, jak to funguje pro širší veřejnost. Neustále se ozývají hlasy, že pokud je v názvu autorů německého jazyka, tak je tady finanční pomoc německy mluvících zemí vlastně už předem zajištěna, takže z české strany je neustále problém nějaké spolupráce. Ať už se to týká ministerstva kultury atd. Pro mne samotnou z druhé strany bylo to stipendium důležité a bylo důležité i to spektrum cílů Pražského literárního domu. To znamená, že nejde jenom o ty skutečně literáty, kteří už nějak své místo ve světové literatuře mají, ale skutečně všechny autory, kteří nějakým způsobem tady působili, na území Čech a Moravy. A je to také první instituce, která organizuje stipendia. To znamená, že čeští autoři vyjíždějí do německy mluvících zemí a tady v Praze pobývají měsíc zase němečtí autoři.“

Takže u Pražského domu řekněme není prioritou udržování povědomí o těch historických souvislostech? Není jeho hlavním cílem vydávání pražských německých autorů v češtině atd., ale tam je spíš kladen důraz na soudobé česko-německé literární vztahy?

/Denemarková/ „Já si myslím, že to je propojeno a že je strašně dobře, že to žije i dnes a že to vlastně nějakým způsobem ovlivňuje i práci dnešních literátů. To znamená, že oni připomínají autory, kteří tady pracovali, organizují různá sympozia nebo konference atd., v součinnosti s Centrem Franze Kafky a dalšími. Ale zároveň se snaží o to dokázat, že důležitá je skutečně ta literatura, psaní, protože literatura může vnímat spoustu věcí zase jiným způsobem, přes konkrétní lidské osudy. Třeba já jsem se loni účastnila akce, která se konala v česko-německé školce. Přišlo mi to i trošku bizardní, pozvali mne prý i proto, aby děti viděly živou spisovatelku. Já jsem pro ně připravila program, aby vlastně už od těch dětských let věděly, jak je důležitý jazyk, fantazie, hraní se slovy. Která slova se můžou vzít za ruku a vytvoří větu a která ji také můžou vytvořit, ale druzí jim také musí rozumět atd. atd. A tak vlastně i to je to povědomí, že se dají organizovat různé kulturní a literární projekty a že literatura se netýká jenom toho, že si koupím knihu, ale také jak já pracuji s jazykem. Protože, a to je můj názor, umět číst je v dnešní době stejně důležité jako umět psát. To zas tolik lidí neumí. To je nejen o tom porozumět tomu jazyku, ale co je za ním, porozumět symbolům, metaforám atd.“

My jsme teď mluvili o činnosti Pražského domu, ale seniorita v tomto oboru náleží Společnosti Franze Kafky a Centru Franze Kafky. Paní Mališová, vy s těmito institucemi pracujete od samého počátku. Jak to vlastně začínalo hned po převratu?

/Mališová/ „Já vám hned na tu otázku odpovím, jenom bych se ještě skokem vrátila tady k Radce Denemarkové. To, že dneska Pražský literární dům autorů německého jazyka takto funguje, je díky tomu, že zakladatelé v podstatě byli lidé, kteří úzce spolupracovali se Společností Franze Kafky. A my jsme vlastně chtěli, aby se Pražský literární dům právě trošku vymezil oproti Společnosti v otázce uchování a připomínání doby z počátku století. Takže to byl trochu záměr a je dobře, že to takhle funguje, že se vlastně tyto instituce nekříží. Vy jste se mne ptal na začátky, já ale tam nejsem přímo od počátku založení Společnosti. Já tam pracuji asi už dvanáct let.“

To je téměř od počátku.

/Mališová/ „Téměř. Ale musím říct, že ta instituce byla založena těsně po revoluci a vlastně to bylo úplně automatické, logické a symbolické, protože Kafka se tu nesměl vydávat. Tato literatura byla celkem zakázána, nevydávala se, takže jakmile byla možnost, okamžitě Společnost vznikla. A co tedy bylo jejím takovým hlavním cílem? Navrátit Kafku a jeho současníky do našeho kulturního povědomí zpátky. A jeden z těch hlavních cílů bylo konečně přeložit celé Kafkovo dílo do českého jazyka, což se společnosti podařilo. Je to asi tři roky, co jsme vydali celé Kafkovo dílo. A myslím si, že to je velice důležité, protože se konečně můžeme dostat k deníkům, k povídkám, ke všem jeho dopisům. To trošku mění pohled na Franze Kafku, protože germanisté si to samozřejmě vyhledali, ale běžní čtenáři znali Kafku jenom z několika románů a pár povídek, který vyšly. A to dávalo o Kafkovi úplně jiný obraz, než jaký on byl ve skutečnosti spisovatel. Pak jsme tedy postavili konečně tomuto velikánu v Praze pomník, což si myslím zasloužil, o tom už jsme se zmínili. Děláme Mezinárodní literární cenu Franze Kafky, která se uděluje významnému světovému spisovateli.

Za Harolda Pintera, který onemocněl, přebíral v roce 2005 cenu Václav Havel
Mezi jejími nositeli byli mimo jiné Philip Roth, Harold Pinter…

/Mališová/ „Ano, Philip Roth, Harold Pinter, Elfriede Jelinek, Péter Nádas, Peter Handke.“

A to většinou s předstihem předtím, než někteří z nich dostali Nobelovu cenu.

/Mališová/ „Ano, stalo se nám to dvakrát, teď už si dávají pozor ve Švédsku. Dvakrát se nám stalo, že jsme předurčili nositele Nobelovy ceny. Bylo to v jednom roce a ta naše jury zasedá dřív o dva měsíce. Takže já si myslím, že těch aktivit je spousta. Pracujeme i se studenty, už šestnáct let vlastně.“

Takže na rozdíl od Radky Denemarkové nechodíte ještě do mateřských školek.

/Mališová/ „Do mateřských ne. My jsme zůstali u středních škol, u ceny Maxe Broda. Ale to jsou krásné příklady: když k nám třeba přijede škola ze Šumperka a jede k nám už potřetí, na procházku po stopách Franze Kafky, kterou jsme koncipovali právě pro studenty, aby poznali, kde Kafka žil, kde pracoval, co ho ovlivnilo, Josefov, Židovské město. Paní profesorka přišla a říkala, to je vynikající, teď když dostanou studenti otázku, tak po této přednášce mi krásně odpověděli. Má to prostě smysl a mne strašně těší, že sem jezdí školy z celé republiky a že jim to něco dá a třeba těm profesorům to zase usnadní, jak to těm studentům nalít do hlavy.“

Jaký smysl má ta vaše cena pro středoškoláky, v čem soutěží?

Petra Hůlová
/Mališová/ „Za prvé studenti jsou nuceni si uvědomit, co je to esej, protože musí napsat esej. Mají dána tři témata. Každý rok ta témata měníme, dvě z nich jsou společenská a jedno se týká Kafky. Zasedá odborná jury, která vybírá vítěze, a ti jsou oceněni částkou 6 tisíc pro vítěze, a pak 4 tisíce a 3 tisíce. A já si myslím, že to má význam i pro ně, že jsou nuceni nějak si zformulovat myšlenky. A musím říct, že třeba jedním z našich účastníků byla tehdy Petra Hůlová, která dostala myslím třetí místo a – “

Která dnes platí za jednu ze současných hlavních prozaiček.

/Mališová/ „Jednu ze současných hlavních českých prozaiček, takže jsme možná takové malé, nepatrné podhoubí současné literatury.“

Vy také kladete důraz na to, aby pražská německá literatura byla zasazována do všeobecného kulturního kontextu s českým kulturním prostředím. Centrum Franze Kafky se spolupodílelo na vydávání sebraných spisů Karla Poláčka, jednoho z nejvýznamnějších českých humoristů, kterého s Franzem Kafkou spojuje židovský osud. Karel Poláček zahynul za války v koncentračním táboře. Jak vaše aktivity pokračují dále tímto směrem?

/Mališová/ „To byl opravdu velký počin vydat spisy Karla Poláčka. My jsme snad jedním z mála nakladatelství, kterým se je hlavně podařilo dokončit. Není důležité začít vydávat spisy, ale většinou to nejtěžší je ty spisy dokončit. Takže opravdu jsme dokončili jak spisy Karla Poláčka, tak Franze Kafky. A možná už nezačneme žádnou další edici, protože to je velice náročné, hlavně finančně. Ale neustále se věnujeme spíše té sekundární literatuře, co se týče Kafky. Ale nejen to, vydáváme židovské autory, například současnou izraelskou spisovatelku Ruth Bondyovou, kde jsme už vydali tři svazky. Teď připravujeme čtvrtou knížku. Vydáváme knihy Arnošta Lustiga. V loňském roce jsme vydali bilingvně knížku poezie, lyriku právě pražských německých spisovatelů. Ta knížka se jmenuje Když se mnou nejsi ty a je to 111 básní z Prahy. Takže nakladatelství se snaží neustále se této literatuře věnovat. Jsme ale opravdu malé, a řekla bych, takové úzkoprofilové nakladatelství, takže vydáváme tak čtyři pět titulů do roka. Ty tituly nejsou obvykle zas až tak žádané pro široké publikum. Je to spíš pro úzký okruh čtenářů.“

Jak byste ocenila celkovou reakci české veřejnosti na to, co děláte?

!Mališová/ „Mně se to těžko říká, já jsem v tom kruhu uprostřed, ale myslím si, že je to stále málo. Ale když se potom za rok podívám třeba na počet novinových výstřižků, které o nás píší, a když se podívám, kolik různých pořadů šlo i v televizi, tak si myslím, že dnes ta společnost už je opravdu vnímána jako jedna ze základních a zásadních institucí, které se o tento okruh kultury a literatury starají. A to jsem velice ráda, i když samozřejmě jsme nezisková instituce, takže jsme závislí na podpoře jak donátorů, privátních sponzorů, a tak i státu. Řekla bych, že je to čím dál lepší. Doufám, že bude.“

A co ohlas činnosti Pražského literárního domu autorů německého jazyka, paní Denemarková?

/Denemarková“ „Pražský literární dům konečně má svůj dům –„

Řekněme domeček…

/Denemarková/ „ – domeček, my jsme předtím měli kancelář. A já si myslím, že Pražský literární dům se opravdu zabývá tím, aby literatura vznikala a žila a pokračovala. Takže pořádají mnohá čtení a účastní se pravidelně lipského a frankfurtského veletrhu, například já jsem měla čtení s Petrem Härtlingem, což byl zase první stipendista, který byl tady v Praze. Pořádají spoustu akcí v zahraničí i Praze, takže se to tak vzájemně propojuje a ty hranice padají. A já mám pocit, že už má takovou pozici, že snad vydrží. Mám ale dojem, když tak slyším ty reakce, že někteří lidé mají pořád problém s tím názvem Pražský literární dům autorů německého jazyka. Přece jenom v tom podvědomí pořád zůstává, jako by to bylo organizováno odjinud. Nebylo, je to česká iniciativa, která chce připomínat kulturu, literaturu atd. O nic jiného tady nejde.“

/Mališová/ „S tím názvem to bylo zpočátku trochu zamotané, protože hlavní myšlenka založení literárního domu byla od Lenky Reinerové, která po tom s Františkem Černým toužila už mnoho let. A Lenka Reinerová si představovala, že vznikne Muzeum pražské německé literatury. Ale pak v tom velkém boomu všech muzeí přišel František Černý a říkal, že není možné, abychom udělali muzeum. To by bylo jako muzeum mučících nástrojů nebo muzeum všeho možného v Praze. Takže z toho se potom jakoby vyloupl tento název.“

/Denemarková/ „I když je pravda, že existují už i literární muzea nebo muzea literatury. Viděla jsem, že se skutečně dají udělat nápaditě a zajímavě.“

/Mališová/ „Lenka Reinerová měla pro muzeum vyhlídnutý dům v Melantrichově ulici, rodný dům Egona Erwina Kische. Krásný dům, dneska tam je i jeho plaketa. A tam právě, v tomto domě, mělo původně sídlit Muzeum pražské německé literatury. Ale jelikož dům nepatří městu a je v privátních rukou, tak to celé padlo. A pak už se od muzea ustoupilo.“

/Denemarková/ „I když mne třeba hrozně těší, že právě díky těm stipendiím vlastně vznikají další a další knihy. Já jsem díky tomu stipendiu tehdy dopsala svou knihu, která se jmenuje Smrt nebudeš se báti. Tehdy už jsem skutečně neměla jinou možnost. Takže ta literatura tu opravdu vzniká.“

Buďme vděčni za domečky, z nichž vychází řada aktivit a knih. Možná bude jednoho dne i to muzeum. Připomenu, že předminule jsme se na tomto místě bavili o plánu zřízení muzea v Ústí nad Labem, které by dokumentovalo dějiny Němců žijících v českých zemích. Možná že i do jeho projektu se nějakým způsobem promítnou literární dějiny. Pro dnešek děkuji oběma účastnicím naší debaty. Děkuji spisovatelce Radce Denemarkové a děkuji ředitelce Centra Franze Kafky Markétě Mališové. Děkuji a na slyšenou.


Další pokračování Otazníků historie, které moderuje Petr Brod, uslyšíte na vybraných frekvencích v sobotu 22. května. Najdete je ale i na našem webu www.radio.cz

Autor: Petr Brod
klíčové slovo:
spustit audio