Proč se právo v Česku špatně vymáhá?

Nejen příslušné orgány Evropské unie, někteří zahraniční investoři a podnikatelé, ale i stále více našich občanů si často stěžuje na problémy s vymahatelností práva v České republice. O příčinách tohoto stavu si s publicistkou Petruškou Šustrovou povídal Josef Kubeczka.

Proč je podle Vás někdy tak nesnadné domoci se u nás spravedlnosti?

"Já myslím, že to nejdůležitější je, že v soudním systému pořád trvá takový stav, dejme tomu, postkomunistický, že málokdy najdete soudce, který je ochoten říct jasné slovo - tak nebo tak. Myslím si, že ti soudci jsou psychologicky pořád ještě ve stavu, jako kdyby čekali, až jim někdo dá nějakou směrnici, jako kdyby si neuvědomovali, že soud je suverén, který hledá a má nalézat právo. Potom jsou tady samozřejmě různé administrativní problémy. Je přece naprosto neuvěřitelné, aby se nějaký banální soud táhl třeba osm let. Proto také ve Štrasburku téměř vždy ty soudy, které se tak dlouho táhnou, prohráváme. Ale já myslím, že největší vina je té mentality. Ministři spravedlnosti samozřejmě opakují, že většina soudního stavu je obměněná, a to je pravda, ale už neříkají, že na těch rozhodujících místech, to znamená předsedové krajských soudů, Nejvyšší soud, že tam je příliš mnoho lidí, kteří se při vynášení rozsudků v komunistické minulosti opravdu museli třást, aby to náhodou neudělali nějak špatně."

Jak už jste zmínila, čeští občané se stále častěji obracejí na Mezinárodní soud pro lidská práva ve Štrasburku, aby se domohli nápravy toho, co české soudy z jejich pohledu zpackaly či zanedbaly? Myslíte si, že je to správná cesta k nápravě našeho soudnictví?

"Myslím, že ano. Ať už je Evropská unie jakákoli, tak podle mého názoru je to civilizovanější právní prostředí, a jestliže jsme s ním ve styku a musíme brát ohled na případné rozsudky vyšších soudů nebo soudů s vyšší pravomocí než mají naše, tak nám to může jedině prospět. Prostě když člověk přijde do slušné rodiny, tak tam nemůže plivat na zem, nemůže se chovat, jak se mu zamane. A to je hrozně důležité. Takové ty námitky, že si stěžují na vlastní zemi, jako kdyby káleli do vlastního hnízda, to považuji za nesmysl, protože spravedlnost je přece důležitější než nějaká národnost."

Bohumil Kulínský, foto: ČTK

Co je podle Vás příčinou toho, že český soudce je schopen vynést rozsudek zjevně odporující Ústavě? (jak tomu bylo nedávno v případě prodloužení vazby bývalému sbormistrovi Bambini di Praga Bohumilu Kulínskému)

"Těžko se mi říká, že ti soudci Ústavu neznají. Pravděpodobně ji znají, ale znají ji právě jen jako literu zákona a ta spravedlnost jim uniká. Oni pořád ještě, a možná se to stává i jinde na světě, žijí v tom, že nějaké to či ono nařízení je jenom takový papír, a že vlastně když to neudělají, tak se nic nestane. Jenomže celý justiční proces je velmi formalizovaný a prostě musí probíhat podle svých pravidel, aby byla zaručena spravedlnost jaksi vnějšně, formálně. To je ale podle mého názoru menší problém než to, že nedokážou v mnoha věcech, a viděla jsem mnoho takových soudních případů, prostě rozhodnout. Vlastně to odkládají, vracejí to předchozím soudům, nebo vynesou takové nemasné, neslané rozsudky, o kterých je jasné, že budou napadeny. A k tomu se samozřejmě ještě pojí ta formální nedokonalost."

Jak si podle Vás vysvětlit případy, kdy ani státní zástupce nepostupuje v souladu se zákonem, jak tomu bylo například v úplatkářské aféře známé jako kauza Kořistka?

"Víte, pro mně je nejhorší to, že takový člověk je potrestán tím, že mu třeba seberou deset procent z platu na tři měsíce nebo nějakým takovým způsobem se to obejde, aby tam nějaký trest byl. Ale že nadřízení takto se provinivších státních zástupců z toho nevyvodí patřičné důsledky, neuvědomí si, že takovému člověku, který postupuje zjevně v rozporu se zákonem a velmi pravděpodobně, i když ne dokazatelně, na nějaký vnější popud, třeba politický, ale v majetkových soudech to jsou mnohdy popudy zcela jiné, hmotné, je třeba vysvětlit, že by si měl najít jinou práci, že v justiční oblasti pracovat nemůže. Na to přece soudy a celou justici máme, aby se občan dovolal spravedlnosti. Jestliže se to neděje, a mnohdy se to neděje, anebo se to děje tak zdlouhavě, že už to ztratí smysl, tak to je velké zpochybnění státu jako takového. A my, Češi, bohužel máme sklon se dívat na stát jako na velkého bratra, kterého je nejlépe ošidit. Takže ještě prohlubovat ten nedůvěřivý postoj, to je podle mého názoru ve fázi, kdy se snažíme v té demokracii nějak prokousat, přímo zločin."

Tím nejnižším článkem řetězce spravedlnosti je státní policie, která podle pokynů státního zástupce shromažďuje podklady pro případné soudní řízení. V poslední době však zaznamenala řadu debaklů, které ji v očích veřejnosti zjevně diskreditují. Není právě tato skutečnost základní determinantou vymahatelnosti práva v Česku?

"Samozřejmě. Než se dostane k soudu jakýkoli případ, je přece potřeba vyšetřit, jak to bylo. Policie je samozřejmě úplatná všude na světě, ale tím chci říct, že úplatní jsou jednotliví policisté. Je běžné, že zločin, a zejména organizovaný zločin, disponuje většími penězi. To znamená, že si může toho policistu koupit. Ale ten rozdíl v naši zemi, a musím dodat, že ve všech postkomunistických zemích, je takový, že zatímco na Západě, když se na takového policistu přijde, tak samozřejmě okamžitě letí, ale letí také celá řada jeho nadřízených, kteří si nevšimli, koho na útvaru mají. Kdežto tady se to předá inspekci ministra vnitra, která je bohužel stále, jako za komunistických časů, vlastně zařízení určené k tomu, aby se ti policisté vyhnuli trestu. Já to říkám velice tvrdě, ale i kdyby z toho platila třetina, tak by to byla situace velmi tragická. Samozřejmě nevím, kolik takových případů je, ale přece všichni vědí, a to nejsou babské pomluvy, že od dopravní policie až po útvar pro stíhání organizovaného zločinu (připomeňme, že pan Berdych sedí ve vězení) je ta policie propojená. Má to svoje důvody, policisté jsou také jenom lidé. Myslím, že například v dopravní policii existuje jenom jedno řešení - člověk nikdy nesmí dát policistovi přímo peníze, protože potom už je to jenom otázka dohody, jestli ty peníze půjdou do státní kasy nebo jestli jejich polovina či naopak dvojnásobek půjde do kapsy tomu policistovi. V Americe, když vytáhnete peněženku na dopravního policistu, tak vás předvedou k soudu, protože ten policista vidí, že ho chcete zkorumpovat. I když pochopitelně i tam se to porušuje, ale daleko méně. Máme takové hezké české přísloví, že příležitost dělá zloděje, a to, co by mohly příslušné orgány udělat, je, co nejvíce snížit tu pravděpodobnost. Prostě nenabízet tu příležitost. Z důvodů, kterým příliš nerozumím, se to neděje. Samozřejmě potom člověk má podezření, že korupce je až na těch nejvyšších místech a každý přece ví, že korupce, která probíhá mezi dvěma lidmi, je velmi těžko dokazatelná, protože ani jeden z nich nemá zájem o tom mluvit. To znamená odstranit, a u policie v první řadě, všechny příležitosti ke korupci."

Kdybychom to tedy shrnuli, problémy s vymahatelností práva v České republice nejsou ani tak otázkou systémovou, jako spíše otázkou pokřivené nebo vychýlené morálky jednotlivců.

"Já myslím, že je to ještě složitější, protože tady hraje roli velký faktor minulosti. Přece jenom je to necelých šestnáct let, co se systém změnil. A ten komunistický systém v posledních dvaceti letech byl přece založen na úplatcích, na lži, na tom, aby člověk, který měl jakoukoli pravomoc, se snažil vyhnout rozhodnutí. To si myslím, že přežívá a bude to ještě nejméně generaci trvat. Zase ale mohu konstatovat, že ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi, a to jsou prostředí, se kterými se musíme srovnávat, protože jsme šli dlouho stejnou cestou, na tom Česká republika není zas tak špatně, že za těch šestnáct let se přece jenom mnohé změnilo."