Proměněné sny o víře, církvi, životě

Literární ceny Magnesia Litera upozornily letos na jaře na několik méně známých nebo zcela neznámých autorských jmen. Jedním z nich je i autorka knihy Proměněné sny Petra Dvořáková. Její kniha získala Literu v kategorii publicistika. Autorka nabízí čtenářům poutavé rozhovory s lidmi, kteří ve svém životě nějakým podstatným způsobem řešili svůj vztah k bohu a k církvi.

Petra Dvořáková při udílení cen Magnesia Litera, foto: ČTK

"Nejsem teoložka, ani socioložka, ten zájem byl čistě osobní a vzešel z mé praxe jako ženy, která žila v církvi. Uvědomila jsem si svůj duševní a duchovní vývoj. Nejvýrazněji to vyvstalo v motolské nemocnici, kde jsem na přelomu let 2003/2004 byla se svým synem Vítkem, který onemocněl akutní leukémií. Tam znovu vyvstávají otázky víry a náboženství v úplně jiném rozměru, protože ono to tak nefunguje: pomodlíme se a bude to dobré. Najednou musí člověk víru znova uchopit, musí si odpovědět, jako to že se mi stala tak strašná věc, když věřím, že Bůh je dobrý? A uvědomila jsem si, že tohle všechno mě strašně změnilo a začala jsem hledat podobné příběhy. Snažila jsem se zaznamenat tu duševní a duchovní proměnu člověka."

Zajistila jste si předem nějaký odbyt pro ta svoje zkoumání, pro ty příběhy, které najdete?

"Ne, ten zájem byl úplně soukromý. Já jsem prvně neuvažovala, že by to měla být kniha, sbírala jsem je jenom takovou životní potřebou sama pro sebe a až později mi vydavatelství Host nabídlo udělat z toho knihu."

Už jsme řekli, že jsou to rozhovory. Kolik jste těch rozhovorů vedla a zaznamenala?

"Oslovila jsem asi 30 lidí, nahrála jsem 21 rozhovorů a z toho 10 je v knize. Cílem bylo vybrat různorodé příběhy. Tam jsou třeba rozhovory s kněžími, kteří jsou v církvi, nebo kteří církev opustili, s řeholníky, řeholnicemi, kteří jsou zase v klášteře nebo z kláštera odešli, ale i s křesťanskými laiky. Nechtěla jsem, aby tam bylo třeba pět kněží, kteří odešli z církve. Šlo o to vybrat od každého něco."

Což znamená, že tam je pod tím ještě nějaké jiné téma. Můžete ho zkusit pojmenovat?

"Ne, tam hlavním tématem pro mě je, jak se proměňuje víra ve vztahu k událostem, které ho v životě potkávají. Jako vedlejší produkt se tam otvírá problematika současné církve, otvírají se tam určité problémy, určité zákulisí církve."

Je to kniha k církvi kritická?

"Primárně ne, ale jako sekundární jev to tam vzniká. Jsou tam věci, které určitě ani církev neukazuje ráda navenek.Odkrývá se tam, jak se ve skutečnosti žije v klášterech, jak například probíhá formace budoucích kněží, a ne vždycky to pro církev vyznívá pozitivně. Takže je tam například příběh ženy, která se cítí být mužem, je transsexuální a řeší situaci, zda si má změnit pohlaví. Zažívá nepřijetí od církve, zažívá kritiku, cítí se na okraji církve a vyloučená, ačkoliv se stále k církvi hlásí a touží po životě v ní. Je dost problém manipulovat se slovem církev, protože tam nejsou oficiální vyjádření církve jako instituce. To jsou vždycky reakce jednotlivých kněží a jednotlivých věřících. Nelze to generalizovat na celou církev. Kdybychom požádali církev například o oficiální vyjádření k tomuto problému, tak se asi vyjádří jinak, než se vyjadřovali k tomu problému kněží, nelibě a kriticky."

Vy jste za svou knížku Proměněné sny dostala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. To je určitá reakce odborné veřejnosti. Jaké další reakce ta kniha vyvolala?

"Škála reakcí na knihu byla nesmírně široká. V první fázi, po vydání knihy, byla reakce ze strany některých věřících až hysterická. Bylo to naprosto odmítnuté, byla to taková první hysterická vlna. Potom se i z církve začaly ozývat pozitivní hlasy, začala jsem dostávat reakce kněží, kteří mi říkali, že se s těmito problémy v církvi setkávají. Dokonce to byly i jejich problémy. A musím přiznat, že po Magnesii Liteře jsem se dostala i do církve, která je vzdělaná, přemýšlí o věcech, je schopná diskutovat, a která tu knihu nevidí apriori jako proticírkevní, a proto ji nebude číst. Naopak, bude ji číst, protože tam jsou problémy, které musí řešit. A jsou ochotni o tom třeba hovořit. Strašně mne to těší, ale byla to dlouhá cesta."

Ty příběhy zachycují často velmi extrémní příběhy. Jako byste pomíjela ten většinový, harmoničtější vztah k Bohu a církvi...

"Já vím, na co narážíte. To vzniklo v podstatě tím, že mne zajímala duševní a duchovní proměna člověka, jak se člověk vyvíjí ve vztahu k víře. Kdy se dějí ty podstatné změny? Ne ve chvíli, kdy jsem naprosto v pohodě, život mi šlape, mám jen takové průměrné stresy, průměrné životní události. Ty zásadní duševní a duchovní proměny se bohužel dějí ve vztahu k utrpení nebo k bolestem. A druhá věc, která pro mne samotnou byla překvapením, je, že já jsem vlastně nehledala taková dramata. To pro mne nebylo tím kritériem. Já jsem ale pak už měla pocit, že kam sáhnu, tam ten příběh je. Církev je opravdu do určité míry takovou živnou půdou pro lidi, kteří potřebují jasné a jednoznačné životní odpovědi. Ono to dlouho funguje. Z toho samozřejmě vyvěrá spousta různých lidských postojů, fanatismus. Církev v podstatě těmi svými dogmaty nebo jejich interpretací dává svým způsobem určité podloží. Podle jsou ti lidé i psychicky disponováni k tomu, aby podlehli ideologickému myšlení. Ti lidé také dostávají do rukou určitou moc na druhými. Moc kněze nad věřícími je obrovská. Můžete navštívit vesnice, kde slovo kněze je slovo Boží. Když kněz řekne: vezměte se, tak ti lidé se vezmou. Tohle můžeme pořád ještě zachytit, že autorita kněze je obrovská. A samozřejmě pokud někdo jednoduchý dostane do rukou moc a pak vládne, tak to pak má své důsledky."