"Prozíravý šílenec" Josef Škvorecký
Osmdesátiny přijel tento týden do svého rodného Náchoda oslavit spisovatel Josef Škvorecký. Se svou ženou Zdenou Salivarovou se tu zúčastnili i třídenní konference, kterou k jeho životnímu jubileu uspořádala Literární akademie, soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého. O jeho životě, vlastní literární tvorbě i překladech, o exilovém nakladatelství Sixty Eight Publishers i o tom, jak jeho knihy přijímají ve světě, tu hovořili odborníci z Česka i ze zahraničí. Více už Milena Štráfeldová:
"Josef Škvorecký pro mne vždycky byl a je dosud zcela výjimečným fenoménem českého kulturního a společenského života 20. století. Záměrně neříkám výjimečným spisovatelem, jakkoli nemůže být sporu o to, že mimořádně kvalitním a českou veřejností milovaným a čteným spisovatelem byl a je. Josef Škvorecký ale v širším kontextu naší doby a její kultury není jen literátem. Je představitelem a pro mnohé z nás do jisté míry i symbolem všech rozsáhlých společenských a kulturních proměn naší země, kterými jsme v posledním půlstoletí procházeli."
Nebudu se pouštět do hodnocení Škvoreckého knih, na to tu jsou povolanější, řekl Václav Klaus. Zdůraznil ale, že na Josefu Škvoreckém si cení toho, že do české kultury vnesl duch anglo-amerického konzervatismu, svobodomyslnosti a suchý anglický humor. V Československu 50. a 60. let tak představoval oázu nezávislého myšlení. Právě na přelomu 50. a 60. let, v roce 1958, vyšla Škvoreckého prvotina, román Zbabělci. Vydání knihy, která beze všech příkras líčí chování náchodských za 2. světové války a na jejím konci, bylo literární událostí. Mladý autor si tím ovšem vysloužil i kritiku od tehdejších kulturních papalášů. Milan Uhde ho za publikování Zbabělců i za jeho pozdější činnost v exilu nazval "prozíravým šílencem":
Stejným prozíravým šílenstvím byl podle Milana Uhdeho i vznik exilového nakladatelství Sixty Eight Publishers, které Zdena Salivarová s pomocí svého manžela založila v kanadském Torontu v roce 1971. Původně vzniklo proto, aby měl Škvorecký kde vydat svůj Tankový prapor. Postupně se ale rozrostlo na jedno z nejvýznamnějších exilových vydavatelství. Škvorečtí v něm chtěli dát kromě spisovatelů žijících v exilu prostor i domácím disidentům:
"Domnívali se, že tam pošlou své rukopisy zakázaní čeští autoři. To ale bylo při založení toho nakladatelství absolutně nemyslitelné. Všichni měli strach. My jsme tehdy seděli s Honzou Zábranou v hospodě a Zábrana měl v ruce dopis, kde Škvorecký psal: kluci, musíte mi pomoct ty rukopisy sem dostat. A Zábrana říkal: ten Pepík se zbláznil. Copak z této obklíčené, obsazené, okupované země, kde platí zákon o poškozování zájmů republiky v cizině, se někdo odváží poslat nějaký rukopis? - Neuplynulo deset let a už se první rukopisy z Československé republiky ke Škvoreckým trousily. A pak tam chtěli publikovat všichni! Já jsem se sám ocitl mezi těmi statečnými, kteří pochopili, že je možno být statečný, protože ten režim prostě začal v tom útlaku přece jenom povolovat,"
"Vůbec ne. Já jsem dokonce uvítala revoluci, protože už toho bylo moc. Už jsem to těžko zvládala, protože zejména ke konci, když už se vybarvovalo, že zdejší režim padne, hledali moji spolupracovníci a zaměstnanci jiné místo. Už pošilhávali, kam si půjdou vydělávat, takže já už jsem tam nakonec zůstala sama. Musela jsem to sama likvidovat. Já myslím, že to přišlo v pravou chvíli. Já bych to ještě nějakých pět, deset let utáhla, ale takhle to bylo lepší."
Manželé Škvorečtí do Česka po listopadu 89 sice zajíždějí, natrvalo ale žijí v kanadském Torontu, kde Josef Škvorecký víc než dvě desítky let přednášel na univerzitě. A jaký byl jeho letošní návrat do Náchoda na oslavu osmdesátin?
"To město se strašně zvedlo. Když jsme tu byli poprvé v roce 1990, tak bylo zanedbané, ušpiněné, oloupané... Tenhle hotel například byl obklopený lešením, ale to lešení tu prý stálo už asi šest let. A to není jen tenhle hotel. Tady byly takové proluky a barabizny na spadnutí a to všechno zmizelo. Teď je to tu moderní. Já jsem z toho hrozně překvapený, a velice mile překvapený. A pak tenhle kraj pro mne hodně znamená, protože to je spojené s mým mládím. Moje žena potvrdila, i když se tu nenarodila, že když sem člověk přijíždí třeba z Prahy, tak okolo České Skalice se najednou charakter a atmosféra změní a je to ten Náchod, který já jsem znal. Takové trochu pohorské město. Mně se tady vždycky hrozně líbilo, i když jako student jsem samozřejmě toužil dostat se do světa. Jako tehdy každý, protože ten svět byl pro nás zavřený. Teď je otevřený, takže dnes tenhle pocit asi mladí lidi nemají, ale my jsme ho měli. Ta touha dostat se někam ven, která byla tolik let nesplnitelná, ta byla velice silná,"
přiznal se Josef Škvorecký. V Náchodě ho tento týden čekalo i setkání se spolužáky, s hráči z jazzové kapely, s postavami z jeho Zbabělců.
"V sobotu půjdeme do Port Arthuru, kde si dáme pivo. Tam přijdou zejména ti zahraniční účastníci, kteří to nikdy neviděli, tak se chtějí podívat, jak vypadá Port Arthur. Jenže on dnes už bohudík vypadá jinak, než vypadal tehdy. Zůstala jedině ta fasáda s nápisem Restaurace Port Arthur. To mělo velkou historii. Port Arthur v době, kdy zavedli protižidovské zákony, byla jediná kavárna, kam Židé směli. Bylo tam taky napsáno Židovská kavárna. Takže mně tady ty věci připomínají strašně moc."
