Škvorečtí měli odvahu riskovat a hledat nové talenty
Nakladateství Sixty-Eight Publishers založili na podzim 1971 v kanadském Torontu prozaička Zdena Salivarová-Škvorecká a spisovatel Josef Škvorecký.
Padesát let od vzniku exilových nakladatelství si odborníci připomněli na mezinárodní konferenci, kterou uspořádala Vysoká škola kreativní komunikace.
Cílem Škvoreckých bylo udržet kontinuitu české literatury, kterou znali z domova ze 60. let, připomněl Michal Přibáň, z Ústavu pro českou literaturu.
"Šlo o to, poskytnout příležitost autorům, kteří se také ocitli v exilu, případně doma nesměli publikovat, aby zůstali v kontaktu se svými čtenáři a čtenářům naopak umožnit, aby nějakým způsobem byl uchován ten svět, který znali. To znamená, aby i oni mohli zůstat v kontaktu s autory, kteří formovali jejich literární myšlení, jejich estetické cítění v 60. letech."
Které knihy vyšly jako první v nakladatelství? Byly to knihy Josefa Škvoreckého?
"Zdena Salivarová s Josefem Škvoreckým měli tu výhodu, že byli oba spisovatelé, navíc ve Škvoreckého případě velmi populární. Mohli se spolehnout na to, že jejich rukopisy půjdou na odbyt, a možná zajistí tomu nakladatelství určité finanční zázemí, které na počátku neměli. Jako první knížku vydali Škvoreckého Tankový prapor. Z korespondence je známé, že pouhé dva měsíce po vydání, v lednu 1972 byl celý náklad vyprodán a objednávky, které přišly, si vyžádaly dotisk a do necelého roku dokonce druhé vydání. To v exilu nebylo úplně obvyklé, v takhle krátké době.
Škvorecký samozřejmě do toho podniku šel s tím, že spousta autorů, kteří odešli do exilu, jsou jeho osobní přátelé. To znamená, že se na ně může spolehnout jako na dodavatele rukopisů. Ale jeho osobní založení asi bylo nějaké jiné, protože stejnou měrou se soustředil na to, aby nové autory objevil. Inspiroval třeba Oto Ulče, prozaika, který dnes píše velmi často. Jaroslav Vejvoda vydal první knížku až v exilu, do té doby o něm jako o autorovi málokdo věděl. To zázemí mezi přáteli, ochota riskovat vydáváním debutantů a ochota vynakládat čas na jejich hledání Škvoreckým nechybělo."
Měli nějaké zásady, které knihy vydávat a které ne?
"Na jedné straně museli myslet na ekonomické zajištění, chtěli vydávat knížky, které půjdou na odbyt. Ale současně výdělek z těchto žádaných titulů investovali do poezie. Přesto těch básnických knih z 224 titulů je jenom něco přes dvacet, čili pouhá desetina. Další, o co Švoreckým šlo, bylo udržet národní paměť prostřednictvím memoárů. Nejenže se podíleli na vydání Seifertových Všech krás světa, ale také vznik několika vzpomínkových knih inspirovali."
Jak se jim podařilo dostávat knihy do Česka?
"To nebyl primární úkol pro ně, od toho tam existovali organizátoři a kurýři počínaje Janem Kavanem, přes Pavla Tigrida, a konče samotným Adolfem Müllerem, majitelem konkurenčního nakladatelství Index, který také vypravoval své karavany. Je pravda, že podstatná část nákladů na dovoz knih do Československa byla financovaná Spojenými státy, nejen přes Pavla Tigrida, ale i přes Zdeňka Mastníka nebo Viléma Brzoráda, kteří tohle měli jako svůj tichý úkol. Ale i v exilu platilo, že o podrobnostech se nehovoří, což dnes historikům komplikuje život."
Jaká byla spolupráce nakladatelství s českými krajanskými spolky, kterých bylo v USA i Kanadě hodně?
"Já si myslím, že menší, než by člověk podle těch počtů usuzoval. Mezi generací po únoru 1948 a po srpnu 1968, se ty vztahy musely trošku vytříbit. Když přišla posrpnová generace, byli mezi nimi lidé, před kterými ta poúnorová vlastně utíkala. Na druhou stranu posrpnová generace si přinesla literaturu takového druhu, na kterou čtenáři Karla Čapka ještě nebyli zvyklí. Srovnejme si Hrabala a konec konců i samotného Škvoreckého. To generační sbližování chvíli trvalo. A pokud jde o exil obecně, s ironií se někdy říká, že co exulant, to jiný politický názor. Čili myslím si, že ta literatura, kterou Škvorečtí vydávali, mohla být dobrým pojítkem."
Které byly takové top knihy za dobu existence nakladatelství?
"Z hlediska prodeje a zájmu čtenářů určitě knížky Škvoreckého a potom, když šel do exilu Milan Kundera, tak také jeho romány, které u Škvoreckého vycházely v exilu výhradně, a to jak novinky, tak reedice Žertu nebo Směšných lásek. Zájem byl o Hrabalovy Proluky, o Seifertovy vzpomínky Všecky krásy světa. Neměl bych zapomenout na memoáry hereček Adiny Mandlové a Lídy Baarové. V případě Mandlové vyšly ve třech vydáních."
Vzpomněli jsme první knihu, jaká byla poslední, kterou nakladatelství vydalo?
"Poslední knížkou z hlediska data vydání, nikoliv číslování byl román Zdeny Salivarové Hnůj země, jakýsi bilanční román života exilové nakladatelky. Takže ty dějiny Sixty-Eight Publishers byly uzavřeny docela stylově."
