Publicista Dušan Neumann: Jsem fanda do bugatek
Jsem fanda do bugatek a Amerika mi umožnila, aby se z koníčka stala moje profese, říká Dušan Neumann, publicista žijící v americké Pennsylvánii. K mikrofonu ho pozvala Klára Stejskalová.
Vy jste v Pottsville provozoval krajanské rádio. Co jste měl na programu?
„Bylo to rádio přes internet. Pro krajany ve Spojených státech jsem vysílal to, co jsem měl rád já a můj otec – Osvobozené divadlo, Semafor, ukázky z komedie Limonádový Joe. A pro své kamarády a přátele na druhé straně oceánu pro změnu americkou country, folk, blues, ty věci, které se v Česku nijak moc nehráli“.
Vy jste ale nezůstal pouze u rádia, jednu dobu jste prý dokonce provozoval televizní vysílání…
„Šlo o kanál na místní kabelovce, byl to takový pokus zasvětit studenty z místních gymnázií do práce televizního reportéra, kameramana, režiséra. Tehdy jsem měl dost času, tak jsem si s tím tak hrál a každých 14 dní jsem měl 30 minutový pořad. Trvalo to asi dva a půl roku a bylo to moc fajn“.
Pottsville je městečko ležící v Pennsylvánii. Funguje tam nějaká krajanská komunita?
„Pottsville je okresní město uprostřed uhelné, přesněji řečeno antracitové pánve. Dnes tam už krajanská komunita není. Ale když se projdete po místních hřbitovech, narazíte tam na obrovskou spoustu českých a především slovenských jmen. Jinak Pottsville je známý jednou věcí, že je tam nejlepší pivovar v Americe a je to jedno z mála piv, které se tam dají pít“.
Vy patříte k zakládajícím členům slavného pořadu Auto Moto Revue. Předpokládám, že auta jsou vaší celoživotní vášní. Měl jste možnost se jimi zabývat i ve Spojených státech?
„Auta mne tam dokonce živila, protože jako novinář se slovanským přízvukem jsem tam fungovat nemohl, tak jsem koníčka shodou okolností a náhod obrátil v profesi mé americké poloviny života. Založil jsem si servis na opravu evropských aut. Pomohl mi k tomu kamarád, který po mně chtěl, abych mu zrestauroval auto. A to byla bugatka. Věděl, že jsem byl přítelem Elišky Junkové (slavná česká automobilová závodnice), což mne v jeho očích kvalifikovalo na restaurátora bugatky. I když jsem ji předtím viděl jen v Technickém muzeu, tak se to povedlo. Ta bugatka vyhrála první cenu na srazu veteránů a večer už jsem měl tři další zákazníky. Takže to byl začátek mého amerického podnikání“.
Jaký mají Američané vztah k veteránům?
„Stejný jako fanoušci zde. Pouze určitá speciální vrstva lidí je kupuje jako investici. Ale to nejsou skuteční milovníci, ti uloží auto někam do sejfu. Tito lidé nekupují obyčejná auta, ale vozy od tři čtvrtě milionu dolarů výš“.
Který z těch veteránů byl váš nejoblíbenější nebo jste měl největší radost z jeho restaurování?
„Jsem fanda do bugatek. Během let jsem zrestauroval 12 bugatek. Například úplně jsem zrestauroval Bugatti T57 z roku 1938. A když nás, mně a kamaráda, navštívila v roce 1986 Eliška Junková, tak jsme s tou bugatkou s ní projezdili pěknou část Ameriky - od Pensylvánie až nahoru po Maine. To bylo úžasné“.
Mluvil jste o tom, že jako novinář jste se v USA vzhledem ke slovanskému přízvuku nemohl uchytit. Dlouhé roky však spolupracujete s Českým rozhlasem jako komentátor amerického vnitropolitického dění. V čem vidíte rozdíl mezi českou a americkou žurnalistikou?
„Velký rozdíl byl podle mě do 90 let. Americká žurnalistika byla daleko svobodnější. Ale bohužel dnes americká žurnalistika upadá. Mimo jiné i proto, že upadá úroveň anglického jazyka. Stejně jako v Čechách upadá čeština. Dříve průměrný středoškolsky vzdělaný Američan používal 18 tisíc slov. Dnes je to kolem 10 tisíc. Angličané na tom byli lépe, ti používali kolem 24 tisíc slov, dnes používají kolem 15 tisíc. Nevím, jak je tomu v Česku. Ale v Americe se o tom vedou statistiky a pořádají se o tom konference atd. Především u mluveného slova v televizi je ten úpadek silný. A obávám se, že ten trend, který umožnil internet a hlavně smsková komunikace, bude nadále klesající“.
