Richard Harry Fletcher: Anglický žokej, který se stal legendou Velké pardubické. Jeho pravnuk žije v Česku
O víkendu startuje dostihová událost roku - Velká pardubická. Jedním z nejúspěšnějších zahraničních žokejů byl Richard Harry Fletcher, Angličan, který se této legendární dostihové události zúčastnil sedmnáctkrát. Třikrát vyhrál hlavní cenu, třikrát skončil druhý a stal se jedním z nejznámějších jezdců své doby. Nakonec se usadil v Čechách a někteří z jeho potomků zde žijí dodnes, jako například pravnuk Petr Fletcher.
Bydlí v severočeském městečku Stružnice. Provozuje malou farmu a většinu volného času tráví výzkumem místní a rodinné historie. Jeho vášeň začala před lety, když se rozhodl odhalit příběh svého slavného předka Richarda Harryho Fletchera.
S jistotou víme, že legendární žokej opustil Britské ostrovy nejpozději v roce 1879, protože o rok později už stál na startovní čáře Velké pardubické. Co ho přivedlo do Čech, není zcela jasné, ale podle jeho pravnuka Petra Fletchera nejspíš přijel do střední Evropy, aby se podělil o své zkušenosti s dostihovým sportem.
„V té době byla velká poptávka po anglických žokejích. Mít anglického jezdce bylo pro šlechtu otázkou prestiže. Dostihy byly v Anglii již velmi populární, zatímco v Čechách se teprve začaly rozvíjet. Proto sem přijelo tolik anglických žokejů, trenérů a dokonce i kvalitních koní."
Fletcher jezdil pro různé majitele koní, a díky svému talentu a dobrým kontaktům, se stal správcem stájí prince Alexandra Thurn-Taxise. Když se princ v roce 1889 přestěhoval do nedaleké Loučeně, zřídil nové chovné stáje v myslivecké chatě č. 130.
Zde deset let, do roku 1920 spravoval malý hřebčín. V té době lidé ve vesnici nazývali správcovskou budovu „Flečrovna". Princ dal Fletcherovi úplnou volnost jak v řízení hřebčína, tak v účasti na dostizích.
Zrzek z Loučeně: gentleman a rebel
Současné kroniky popisují tohoto malého zrzavého Angličana jako muže s výrazným smyslem pro fair play, obdivovaného jak fanoušky dostihů, tak i kolegy žokeji. Barva jeho vlasů mu vynesla přezdívku Červenáček. Zároveň byl známý svým svobodomyslným a poněkud bohémským životním stylem.
Záznamy zmiňují divoké pitky s kolegy anglickými žokeji a zahradníky, lidé dokonce vypadávali z oken, jak vzpomíná pan Fletcher:
„Moje prababička byla také svobodomyslná - pocházela z rodiny hostinských a ráda pila. Jednou, jak se vypráví, ji můj pradědeček chytil za vlasy a ponořil ji do žumpy, dokud neslíbila, že přestane pít. Byl však také gentlemanem. V roce 1890, když jeho nejtvrdší konkurent spadl během závodu v blátivém terénu, můj pradědeček zastavil svého koně, počkal, až se soupeř znovu vyškrábal do sedla, a teprve poté pokračoval v závodě - a vyhrál."
Od knížete Thurn-Taxise dostal zahradní domek
Richard Harry Fletcher a jeho britská manželka Margaret měli jedenáct dětí - přibližně polovinu chlapců a polovinu dívek. Všichni chlapci se stali žokeji, zatímco dívky pracovaly na zámku Loučeň.
Richard Harry Fletcher jel svůj poslední Velký pardubický dostih v roce 1905, ale závod nedokončil. Měl se zúčastnit znovu v roce 1908, ale akce byla zrušena kvůli špatnému počasí.
Závěr života strávil v zahradním domku u zámku Nový Ronov, který mu daroval kníže Alexander Thurn-Taxis jako poděkování za jeho věrné služby. Zemřel 10. května 1926 v Mcelích na rakovinu a je pohřben spolu se svou ženou Margaret na protestantském hřbitově v Bošíně.
Příběhy pradědečka se v rodině předávaly z generace na generaci
Petr Fletcher říká, že o svém slavném pradědečkovi věděl odjakživa - příběhy o jeho kariéře žokeje se předávaly z generace na generaci. Ale teprve s příchodem internetu se začal podrobně zabývat historií své rodiny.
„Když přišel internet, pokusil jsem se vyhledat další informace a kontaktoval jsem různé česko-anglické asociace, ale bez úspěchu. Pak, v roce 2007, jsem najednou dostal velkou obálku z Oxfordu - hledali mé předky! Byl jsem nadšený. Bylo to jako splněný sen. Tak jsem se seznámil s Kamilou Pecherovou a Johnem Pinfoldem, historikem dostihů z Liverpoolu. Kamila pracovala jako jeho sekretářka na Oxfordské univerzitě. Oba sdíleli lásku ke koním - Kamila také pocházela z rodiny chovatelů koní."
Společně začali pátrat po rodině Fletcherů v anglických i českých archivech. Zatímco John Pinfold a Kamila Pecherová vyprávěli Fletcherův příběh ve své knize The Great Pardubice and the Grand National: The Story of Two Horse Races (Velká pardubická a Velká národní: Příběh dvou dostihů), Petr Fletcher zaznamenal své poznatky do rodinné kroniky pro své děti a vnoučata.
Rok hledal podpis pradědečka
„Začal jsem sestavovat rodokmen a objevil jsem neuvěřitelné věci. Například mi trvalo rok, než jsem našel skutečný podpis svého pradědečka. Zjistil jsem také, že můj dědeček měl dvojče. Jeho bratr Charles zemřel ve věku devíti let, údajně se udusil chlebem. Můj dědeček měl české jméno Karel, což mě hluboce zasáhlo. Když jsem to zjistil, nemohl jsem dvě noci spát - pořád jsem na to myslel. Měl jsem pocit, jako by nějaká vyšší síla spojila naše životy."
Kolem první světové války se většina rodiny vrátila do Anglie. V Čechách zůstali pouze Ernest Roy - dědeček Petra Fletchera - a dvě jeho sestry.
Po druhé světové válce, kdy byli Němci vyhnáni z Československa a mnoho domů v pohraničí zůstalo prázdných, se Petrův dědeček zúčastnil poválečného přesídlení a přestěhoval se do Stružnic nedaleko severočeské České Lípy.
„Můj dědeček se oženil s babičkou a pokračoval v kariéře žokeje. Vyprávěl mi, že jednou řídil kočár arcivévody Františka Ferdinanda a hraběnky Sofie Chotkové z Loučeně do zámku Zákupy. Rád se chlubím, že můj dědeček byl spojen s takovým historickým momentem. S dostihy skončil kolem roku 1926. Při dostihu v Chuchli spadl a při nasedání mu kůň ukousl jeden prst. Moje babička trvala na tom, že chce „celého muže", a proto mu zakázala znovu závodit."
Velkou pardubickou sledovala v televizi celá rodina
Jak však říká Petr Fletcher, jeho dědeček se o dostihy zajímal po celý zbytek života, i když už sám nezávodil.
„Vždy chodil na dostihy. Můj otec mi vyprávěl příběh: po válce šli spolu na dostihy a potkali hraběnku Latu Brandisovou, jedinou ženu, která kdy vyhrála Velkou pardubickou. Skočila mému dědečkovi do náruče a volala: „Arnošte, Arnošte, tak ráda tě vidím!" Celý den strávili spolu na tribuně a bavili se spolu."
Prarodiče Petra Fletchera žili ve Stružnici až do své smrti a jsou pohřbeni na místním hřbitově. Jejich starý dřevěný dům stále stojí v jeho zahradě, vedle domu, který postavil pro svou vlastní rodinu v 80. letech.
Ačkoli Petrův otec nepokračoval v tradici žokejů, rodina si vždy udržovala silné pouto s Velkou pardubickou, kterou každý rok věrně sledují.
„Naší tradicí bylo, že kdykoli se v Pardubicích konal velký dostih, celá rodina se sešla u televize. Sledovali jsme, oslavovali a povídali si o našem pradědečkovi. Byla to pro nás opravdová oslava. Vždy jsem fandil outsiderům, protože i můj pradědeček byl tak trochu outsider. A přesto se mu jednou podařilo vyhrát dostih s kurzem 50 ku 2 500, což je podle mých informací dosud nepřekonaný rekord Velké pardubické."
