Rojení nul

r_2100x1400_radio_praha.png

Volby do sněmovny proběhnou sice až za sedm měsíců, ale o některých poslaneckých mandátech je už prakticky rozhodnuto nyní. Mnozí ze současných poslanců naopak vědí, že se do parlamentu nevrátí. Na jejich místa se tlačí nové tváře. Jak uvádí Zdeněk Vališ, při jejich výběru často nerozhodují ani tak ideová a programová hlediska jednotlivých stran, nýbrž osobní a úzce skupinové zájmy stranických funkcionářů.

Ve stabilních demokraciích se parlamenty obměňují po volbách jen z menší části. V Česku je stále personální výměna značná. Vždy po volbách se zhruba polovina poslanců musí teprve seznamovat s tím, co vlastně parlamentní práce obnáší. To nějakou dobu trvá. Mnohdy draze zaplacené zkušenosti jiných se mezitím ztrácejí v nenávratnu. Není samozřejmě žádným tajemstvím, že odchod některých poslanců je vnímán stranickými kolegy, spojenci či dokonce i celou sněmovnou s obrovskou úlevou a nikdo takové odchody nepovažuje za ztrátu. Většinou jde o tzv. mrtvé duše, které nikdy ničím k práci sněmovny, ani vlastního poslaneckého klubu nepřispěly. O některých z nich možná jejich kolegové ani nevědí, ke které straně vlastně patří. Mandát poslance pro ně byl prostě maximální životní příležitostí, jak si přijít vcelku bez námahy k docela slušným penězům. Těmto lidem vesměs sladký život za pár měsíců skončí, a jak dosvědčují jejich kolegové, mají prý nahnáno z budoucnosti. Ne každý se totiž dobře uživí i bez mandátu důvěřivých voličů. U takových poslanců ale někdy hrozí, že se v závěru svého funkčního období stávají neřízenou střelou. Nikdo třeba neví, jak se zachovají při určitém hlasování.

Na druhé straně se k odchodu ze sněmovny chystají z různých důvodů také některé známé tváře. Buď jsou už politikou otráveny a vrací se ke své profesi, nebo naopak chtějí vyzkoušet něco jiného, jako třeba člen Unie svobody a bývalý ministr obrany v Tošovského vládě Michal Lobkowicz. Ten se hodlá pustit do podnikání. Unionistka Monika Horáková, jediná romská poslankyně, se zase vdala a chce se věnovat rodině. A ještě jiný známý unionista sociolog Petr Matějů, zapsaný ve veřejnosti jako neúnavný bojovník za zavedení školného na Vysokých školách, si dokázal osobně znepřátelit snad kdekoho ze svých stranických kolegů, a jeho snaha dostat se na volitelné místo na kandidátce čtyřkoalice prý byla předem marná. Jistá nervozita však poznamenává v této době většinu poslanců sněmovny. Nejvyšší straničtí představitelé, vesměs lídři některé krajské kandidátky, mají znovuzvolení jisté.

Pokud nedojde k nějakému politickému zemětřesení, zajišťuje poslanecký mandát u obou velkých stran ve většině krajů také druhé a třetí místo na kandidátce. Ostatní musí bojovat o co nejvyšší umístění, popřípadě doufat, že získají dost preferenčních hlasů od voličů. Zvěsti o nejrůznějších zákulisních tahanicích přitom naznačují, že dokonce i zájmy samotné strany nezřídka ustupují různým skupinovým a osobním zájmům. Nad kompetentností převažují lokty, drzost, hroší kůže či normální samolibost. Je to také období vrcholného rojení úzké a uzavřené skupinky funkcionářských nul okresního formátu. Ty představují na některých místech dokonce jedinou členskou základnu strany a nepřipustí, aby někdo schopný a pro voliče přitažlivý, ale odjinud, se mohl dostat za okres na volitelné místo na krajské kandidátce. Zkrátka, buď se do parlamentu vyšplhá po zádech jiných naše nula, nebo nikdo.