Roman Bělor: Pražské jaro jako něco naoprosto samozřejmého
V Praze je jaro v plném rozpuku. V této roční době hovoříváme o klasické hudbě. Festival Pražské jaro se koná po šedesáté a mnozí si možná kladou otázku, jestli má ještě dnes, vedle mnoha dalších podobných akcí, tento megafestival význam. Je i Pražské jaro v plném rozpuku? Proč se o jeho akcích málo píše? Rozostřuje se festivalová dramaturgie? Co by se stalo, kdyby někdo rozhodl, že Pražské jaro prostě nebude? Redaktor Vilém Faltýnek se s několika podobnými otázkami vydal za ředitelem festivalu Romanem Bělorem.
"Ten paradox je v tom, že tento ročník je šedesátý, ale první byl v roce 1946, takže přesné časově uvozené výročí bude až příští rok. Takže je to skutečně šedesátý ročník festivalu."
Jaký byl význam toho prvního ročníku? Proč se tehdejší osobnosti českého hudebního života rozhodly uspořádat akci nazvanou Pražské jaro?
"Pražské jaro nebylo úplně prvním pokusem o festival v Praze, to je jedna důležitá věc, pak je třeba připomenout, že festival vznikl jako součát oslav 50. výročí založení České filharmonie. No a vlastně bylo to první poválečné jaro. To předchozí bylo ještě ovlivněno válkou a dozníváním válečných událostí a tohle bylo první relativně vzato relaxované poválečné jaro. A tyhle všechny věci se sešly..."
Jaký je smysl, cíl současného Pražského jara?
"Já si myslím, že poselstvím Pražského jara je být nejvýznamnějším českým festivalem, což je postavení, které není na věčné časy, možná, protože zejména po roce 1989 tady vznikla řada dalších festivalových aktivit, a to nejenom v Praze. Historické poslání Pražského jara je podle mého názoru být místem setkávání špičkových českých a špičkových zahraničních umělců a je to - jak se trochu strojeně říká - platforma porovnávání, jak jsme doopravdy na tom. Někdy může být to porovnávání povzbuzující, někdy méně. Čili je to pro diváky objektivní možnost položit si otázku, jak jsme na tom s českým interpretačním uměním ve srovnání se světovou špičkou, jejíž reprezentanty se snažíme do Prahy zvát."
Na programu letošního Pražského jara je ale taky koncert Herbie Hancocka nebo vystoupení Bratří Ebenových. Jak toto patří do programu?
"Já myslím, že jazz v mnoha svých projevech se taky stal jakousi klasickou hudbou, řada autorů klasické hudby taky čerpala z jazzové hudby nebo se jí nějakým způsobem nechala ovlivnit, a naší ambicí je představit na každém ročníku Pražského jara významné jazzové osobnosti nebo ansambly. To že jsme pozvali bratry Ebenovy je zase inspirováno tím, že chceme ten festival zpestřit o některé jiné žánry a tam se vždycky snažíme o to, aby to, aby to byly osobnosti, které jsou nějakým způsobem výrazné a jsou synonymem kvalita toho daného oboru. V tomto smyslu se snažíme prezentovat se trošku jako volnomyšlenkáři."
Na druhou stranu by se ale to, co popisujete, dalo označit i jako rozostřování hranic...
Jak si vysvětlujete, že se v poměru k obsáhlosti festivalu Pražské jaro o jeho akcích relativně velmi málo píše v tisku?
"To bych vrátil míč na správnou stranu hřiště a řekl bych, že je to problém toho tisku. Ti reportéři nešťastných událostí se budou zajímat až o to, když nějaký zpěvák spadne z pódia nebo dojde k nějaké technické katastrofě, tak potom tito novináři přijdou."
Řekněme že kritika a mediální ohlasy, to je ta vnější reflexe festivalu. Jak je na tom festival se sebereflexí? Jaké otázky si kladete vy jako ředitel Pražského jara? Co je pro vás největší a řekněme nevyřešený otazník?
"Já samozřejmě nechám stranou otázku financování festivalu. Pochopitelně si klademe otázky o dramaturgii festivalu, klademe si otázku, jak kombinovat jednotlivé projekty, protože někdy dochází k věci, která nás samotné mrzí, že konkurujeme sami sobě. Taky se snažíme, aby ten festival měl v sobě nějaké skryté proudy, s tím, že některé jsou skryté v jednom koncertu, některé jsou skryty v sérii koncertů, některé jsou skryty v celém festivalu a některé se vinou třeba v celé pětiletce festivalu. Možná máme drobné dluhy v rozšiřování všeobecných informací o Pražském jaru mezi řadovými cizinci. Bylo by samozřejmě dobré, kdyby průměrně informovaný člověk v Paříži nebo Mnichově věděl o Pražském jaru a zajímal se o něj. To je věc, o kterou se ještě budeme muset několik let snažit. Takže, klademe si řadu otázek a snažíme se být maximálně sebereflektivní, protože jinak bychom upadli do falešné představy, že jsme geniální, nejlepší a že nám nikdo nemůže konkurovat, a to je začátek zkázy."
Umíte si představit, že by jarní Praha byla bez Pražského jara? Umíte si představit, že by ten festival skončil?
"Je to představa velmi katastrofická a přiznám se, že si to vůbec nedovedu představit, protože já sám sleduju klasickou hudbu vlastně od dětství a beru Pražské jaro jako něco naoprosto samozřejmého, i když vím, že až do roku 1946 to nic samozřejmého nebylo. A je pravda, že by to asi vedlo k naprosto fatálním změnám v pražské koncertní sezóně, protože Česká filharmonie, FOK a řada dalších pořadatelů by museli prodloužit svoji koncertní sezónu, a byla by to i škoda mezinárodně, protože Pražské jaro je mezinárodně skutečně velmi dobře etablovaným festivalem," domnívá se ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor.
Rozhovor vedl Vilém Faltýnek.
