Rudiš: Českým spisovatelem jsem se stal v Německu
Jaroslav Rudiš patří k nejúspěšnějším spisovatelům nové generace, která debutovala na začátku dekády. Úspěch slavil svou prvotinou Nebe pod Berlínem, na něj navázal dalšími romány Grandhotel a Potichu. Pro Rudiše je typické, že se jeho hrdinové pohybují na hranici dvou jazyků, ať už jsou to obyvatelé Sudet nebo třeba Američan žijící v Praze. Rudiš se netají zájmem o německý jazyk a německou kulturní oblast. Dokonce některé svoje hry napsal ve spolupráci s kolegou z Německa Martinem Beckrem.
"Zcela jistě. Já jsem si tam uvědomil nejen svoji jazykovou, ale i kulturní odlišnost. Já jsem zkoušel psát už dříve, ale nějak mi to nešlo, a paradoxně v tom ostrově, kde jsem neměl prakticky žádné česky mluvící přátele, se mi spustila čeština a začal jsem psát v jakémsi návalu, proudu. Doteď jsem vlastně nepřišel na to, co se vlastně stalo, ale přes tu němčinu se mi osvobodila moje čeština a získala najednou nějakou lehkost. Cítil jsem, že ty texty mají vzdušnost a že to samo proudí a je to strašně přirozené."
V jakých textech jste to pozoroval?
To bylo to Nebe pod Berlínem, můj první román, který vyšel v roce 2002, ten jsem z větší části napsal v Berlíně, kde jsem v té době chodil do školy. A pak jsem v tom pokračoval na různých tvůrčích stipendiích, třeba v Rakousku nebo znovu v Německu, kde jsem pak psal další romány, třeba Grandhotel. Zjistil jsem, že to má na to dobrý vliv, uvažovat a mluvit a snít v jiném jazyce, a psát česky. Celé mi to přijde absurdní, že jsem se stal českým spisovatelem v Německu."
Napadají mě dvě vysvětlení: jednak ten prostorový odstup může člověka osvobodit v náhledu a ve schopnosti věci popsat, a taky si v cizím prostředí člověk může skrze jazyk uvědomit citovou vazbu, kterou má ke svému domovu.
"Je fakt, že já jsem tam měl hodně času uklízet si v hlavě a cestovat tím metrem, kde se ta knížka hodně odehrává, a ten odstup byl asi dobrý... mně tam chyběli kamarádi od Vystřelenýho voka ze Žižkova, tak jsem si je trošku pozval do toho románu. Zpětně jsem si pak uvědomil, že ten román byl vnitřní úklid nějaké mé životní etapy. Pro mě je fakt velká výzva zkusit napsat něco německy. Zatím jsem psal s mým kamarádem, berlínským spisovatelem Martinem Beckrem pro Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem rozhlasovou hru, která se jmenuje Lost i Praha. Je o dvou Němcích, kteří se ztratí v Praze, myslí, že by se tady mohl nějak rozhořet jejich vztah, ale on se rozpadne dřív, než se rozhořel, a oba se ztratí v tomhle městě. A taky tam demýtizujeme tu Prahu turistickou, ukazujeme ji mnohem tvrdší, než je na pohlednicích německých turistických kanceláří. A společně s Martinem jsme napsali německy i libreto pro operu Exit 89, která teď bude uvedena v Divadle Archa."
"Překvapivě dobře. Sám jsem zkusil na zakázku pro německý rozhlas napsat dva kratší dramatické texty, loni o Aloisi Nebelovi a pak jsem napsal povídku o panu Tau a Vánocích, oba v němčině. Určitě to handicap je, ale paradoxně to není tak zbrklé a valivé, píšu pomaleji, musím mnohem víc přemýšlet a musím být přesnější v tom, co chci pojmenovat. Ale samozřejmě vždycky ten text potom někdo edituje. Ale to dělám i v češtině. Když napíšu nějakou povídku v češtině, tak ji vždycky potom čte ještě můj redaktor v Labyrintu, který mi text opoznámkuje, něco vyškrtne, něco navrhne změnit."
Když mám někdy příležitost číst rukopis autora, který nepochází z Čech, tak si velice silně uvědomuji, jak široká a subtilní zkušenost v tom musí být, aby člověk jazyk skutečně dobře ovládal. Jak musí znát nepatrné kontextuální nuance u jednotlivých slov, a jak složité je proniknout do myšlenkového světa. Máte nějaký prostředek, jak do jazyka pronikat a jak se v něm školit?
S Jaromírem 99 děláme komiks Alois Nebel a s Petrem Pýchou jsme napsali tři divadelní hry a s Martinem Beckerem jsme napsali dvě věci a máme teď námět na další rozhlasovou hru, kterou bychom chtěli příští rok napsat na zakázku pro německý rozhlas. Já to beru tak, že Česko je malá země a my jsme donuceni učit se cizí jazyky a přecházet hranice v jazyce. Vždycky si to uvědomuji, když jsem někde na cestách většími zeměmi. Třeba Němci celkem všichni mluví anglicky, ale v Madridu ve Španělsku jsem byl překvapený, že lidem chyběla elementární znalost angličtiny. A zase naopak byl jsem v létě přes měsíc ve Skandinávii, zejména ve Finsku a ve Švédsku, a vlastně všichni mluvili perfektně anglicky. Mají to stejně jako my, že se musí nějaký ten cizí jazyk naučit. Já jsem vlastně rád. Já třeba anglicky mluvím ne perfektně, ale slušně, a zjišťuji, že tam je určitá hranice. Že když bych se třeba s Němcem bavil anglicky, tak to nikdy nemůže jít do určité hloubky, protože tam jazyk tak osahaný nemám. Kdežto v němčině ten problém nemám. Jenom když jazyk opravdu důkladně znáš, tak se můžeš ponořit do nějaké řekněme duše národa. Proto mě vlastně mrzí, že se v Česku od němčiny upouští."
"To je otázka. Já třeba mám někde německé předky, ale to je 150 nebo 200 let zpátky. Já myslím, že skoro každý Čech by našel ve svém českém příběhu nějakou takovou příměs, stejně jako každý sudetský Němec by našel nějaký český příběh. To máme nějak v sobě. Umět jazyky a necítit se příslušníkem jenom jednoho národa je pro mě nějak ta idea středoevropanství. Že si uvědomuješ souvislosti, ve kterých žiješ, že si uvědomuješ, že české dějiny nejsou dějiny Čechů, ale že jsou součástí nějakého středoevropského příběhu a kontextu. A stejně tak česká literatura, umění a kultura nejsou jenom záležitostí Čechů, ale komunikovaly vždycky s tím co se děje v okolních zemích. A když mluvím o jazyku, já beru jako absolutní přirozenost... vůbec si teď neumím představit, že bych německy a anglicky neuměl, a jsem rád, že třeba rozumím i rusky, i když nemám moc tu aktivní ruštinu. Prostě znalost jazyků je pro mě absolutní přirozená nutnost. Cítil bych se strašně ochuzený o všechny ty knížky, které jsem četl německy a filmy, které jsem viděl v němčině... A o všechny ty příběhy, které jsem intenzivně prožil v Německu od Mnichova po Rujanu."
Kolik jazyků by člověk měl znát, aby naplnil nějak tu základní pozici Středoevropana? Aby tento prostor kolem nás dokázal v patřičných souvislostech pojmout.
"Měl by ten svůj vlastní umět dobře. A pak, i když vím, že němčina není teď v Česku zdaleka tak populární jako angličtina nebo španělština, tak je tam prostě němčina. Je to jazyk, kterým mluví Němci a Rakušané, je to jazyk, kterým mluvila třetina obyvatel naší země. Na to nesmíme taky zapomínat. Němčina to bezpochyby je. Podobně jako se Švédi domluví s Dány a Nory, my máme podobnou výhodu, že se znalostí našeho jazyka se domluvíme i na Slovensku a v Polsku. Já myslím, že znalost němčiny je nutná. Jasně, chtěl bych se naučit i Maďarsky. - Ale to bude asi oříšek."
