Rusko nemůže být v mlze

r_2100x1400_radio_praha.png

Na konferenci premiérů deseti zemí uchazečů o začlenění do NATO, která se konala v květnu, v Bratislavě vzbudil mimořádnou pozornost projev Václava Havla, prezidenta země, která už je členem aliance. Havel totiž v Bratislavě mimo jiné v podstatě řekl, že Rusko nemá co pohledávat v Evropě. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, po teroristickém útoku ve Spojených státech je zřejmé, že je naopak v zájmu demokratického světa, aby Rusko v Evropě bylo.

Deník The Wall Street Journal věnoval v květnu vystoupení Václava Havla úvodník a napsal, že v Bratislavě došlo k události, která mění situaci ve světové politice: V Evropě ukážou Rusku brzy dveře. Důležité z hlediska listu bylo to, že posvátný prapor rozšiřování NATO získal vynikajícího praporečníka, jehož autorita je neotřesitelná. Deník také Havlův projev přeformuloval do otázky, proč tak neumějí mluvit západní političtí představitelé? Ti se chovají k Rusku podbízivě a neupřímně, v domnělém zájmu o mír a přátelství, zatímco ve skutečném zájmu přátelství s Ruskem je naopak jednat s ním jako se sobě rovným a říkat mu do očí pravdu, byť jakkoliv nepříjemnou. A podstatou té pravdy je podle The Wall Street Journal to, co vyslovil Václav Havel, že totiž Rusko, coby země euroasijská nemá v Evropě co pohledávat.

Mezi ruskými liberály vyvolalo Havlovo poselství silné roztrpčení. Vyčítají mu, že je hází do jednoho pytle s militantními euroasiaty, kteří se snaží vyhodit ruské Evropany ze sedla. Připomínají slova bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, že je nutné učinit vše k tomu, aby se Rusko stalo plnoprávnou částí Evropy. Mnozí Rusové proto zřejmě pookřáli, když uprostřed léta zveřejnil deník Los Angeles Times radikální úvahu z pera v Česku dobře známého publicisty a historika Timothyho Ashe. Ten vzal za slovo prezidenta George Bushe, který krátce před tím vyhlásil, že NATO se napříště nemá uzavírat žádné demokratické zemi.

Tato myšlenka ale zaujala rovněž britské The Financial Times a jiné významné listy, což se projevilo ve větších ohledech vůči Moskvě, pokud jde o další fázi východního rozšíření aliance. Řešení sporu s Ruskem prý nespočívá v tom, že by se tomuto rozšíření odtroubilo, ale mělo by také Moskvě dát vyhlídku na přijetí do rodiny demokratických států. Svůj nápad opírají zahraniční pozorovatelé o zkušenost s Německem. Rusko prý nelze trestat za minulý Sovětský svaz. Německo se také stalo členem aliance deset let po válce, kterou prohrálo to předchozí Německo. Stejná země, stejný národ, ale jiný režim. NATO přitom Německo spoutalo svým dohledem, ale zároveň, což mnozí oceňují, ho k alianci připoutalo, a to pro dobro věci. Proč by cosi takového nemohlo zabrat i na Rusy?

Dodatečným podnětem k těmto úvahám může být obava, aby se ponížené a do kouta zahnané Rusko nespolčilo s nevypočitatelnými režimy, které by mohly s jeho pomocí ohrožovat životní zájmy demokratického světa. A možná tu lze vytušit i ne zcela odmítavé reakce části vojenských odborníků na obou březích Atlantiku na nabídku ruského prezidenta Vladimíra Putina, že by Moskva za jistých podmínek poskytla know- how a vyspělé vojenské technologie jako příspěvek k vybudování společné evropské obdoby amerického národního systému protiraketové obrany. Proč tedy Moskvu nechytit za slovo?

Na každý pád mají stoupenci námluv s Ruskem po ruce i argument pro Česko. Bezpečnosti zemí střední a východní Evropy by podle nich lépe posloužilo, kdyby se Rusko pevněji přimklo k někdejšímu Západu. Pravda, má to všechno jeden dosti podstatný háček. NATO by se brzy mohlo stát organizací, kde všichni budou spojenci se všemi, a tudíž nikdo s nikým. Prázdnou skořápkou, jakou je už nyní Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Představa Ruska v NATO, přinejmenším v příštích několika letech, je skutečně dosti divoká. Teroristický útok ale změnil a určitě ještě změní mnohá nazírání na někdejší starý svět. Od 11. září je tu nový svět a ruským Evropanům by jeho demokratická část měla dát jednoznačně najevo, že s nimi počítá.