S čím přijel německý kancléř do Prahy?

"Naše vláda nepodpoří majetkové nároky sudetských Němců vůči České republice", pravil v pondělí v Praze německý kancléř Gerhard Schröder. Toto ujištění však nebylo hlavním motivem jeho krátké návštěvy v Česku. Podstatě pražských jednání německého premiéra je věnována dnešní rubrika Česko v komentáři. S politologem Robertem Schusterem z pražského Ústavu mezinárodních vztahů telefonicky hovoří Josef Kubeczka.

S čím přijel německý kancléř do Prahy?

Stanislav Gross (vpravo) a Gerhard Schröder, foto: ČTK

Ze zpravodajství o krátké návštěvě německého kancléře v Praze by se dalo usuzovat, že přijel potvrdil odmítavé stanovisko berlínské vlády k majetkovým nárokům sudetských Němců vůči Česku. Byl to podle Vás skutečný důvod jeho návštěvy?

"Myslím si, že to byla spíše otázka, která nehrála tak úplně hlavní roli, protože to vlastně byla první Schröderova návštěva v Praze poté, co došlo k výměně na postu premiéra, co Vladimíra Špidlu nahradil Stanislav Gross. Oba se, pokud vím, až do té doby snad ještě ani nepotkali, tak že to spíše byla cesta, která sloužila k vzájemnému seznámení. Je to možná i určitý výraz toho, že Německo si začíná uvědomovat, a v minulosti to vždycky tak nebylo, že je třeba více méně věnovat pozornost vztahům se sousedy nikoliv jenom na západ od Německa, ale i na východ, to znamená nejen s Polskem, kde tradičně probíhá velmi intenzivní výměna názorů, dochází k velmi častému setkávání premiérů obou zemí, ale také s Českou republikou, se Slovenskem a s jinými zeměmi středovýchodní Evropy. Já to chápu jako hlavní motiv Schröderovy cesty. A pokud jde o otázky související s možnými žalobami vyhnanců, tak to byla spíše věc, která byla trochu na okraji. Hlavní motiv Schröderovy cesty byl skutečně poznávací."

Šlo tedy především o spolupráci obou zemí při reformě svých sociálních systémů?

Gerhard Schröder, foto: ČTK

"Řekl bych, že v první řadě šlo o záležitostí evropské, jak to ostatně zaznělo i na tiskové konferenci, kde jak premiér Gross, tak i kancléř Schröder právě tu otázku možností, jak společně v budoucnu postupovat v rámci Evropské unie relativně často vyzdvihovali a zdůrazňovali. Ono to v podstatě i odpovídá logice věci, protože Německo, jakožto sice největší členský stát Evropské unie, bude samozřejmě potřebovat v situacích, kdy se bude snažit prosadit určité pozice proti těm zbývajícím čtyřiadvaceti členům, nějaké partnery. To už vyplývá z logiky toho, jak jsou v radě ministrů rozloženy hlasy, kdy žádná z těch velkých členských zemí Evropské unie nemůže prosadit něco proti sjednocené frontě těch menších a středně velkých, jako je například Česká republika. Je celkem logické, že když se německá vláda nebo německý kancléř potom ohlíží po potenciálních spojencích, že začne hledat právě ve svém nejbližším sousedství. A tam spadá i Česká republika. To bylo hlavní téma návštěvy, protože v sociální oblasti, v reformě sociálních systémů je třeba trošku vidět, že Německo i Česká republika vycházejí z poněkud odlišných předpokladů. V Německu jde o reformu sociálního státu, který se vytvářel po několik desítek let, zatím co v České republice můžeme o nějakém sociálním státu, který tu existuje, hovořit snad jenom těch posledních patnáct let, to znamená od roku 1989. Do té doby to bylo všechno relativně neprůhledné, stát se staral o všechno a také samozřejmě každého kontroloval a reglementoval. Vzhledem k tomu, že v České republice za těch posledních patnáct let probíhal relativně zásadní transformační proces, nejenom v hospodářství, ale třeba i v té sociální sféře, kdy role státu se postupně zmenšovala, tak z toho důvodu není možné úplně tu situaci v Německu a v České republice srovnávat. Samozřejmě problémy typu, že v obou zemích stárne populace, že se nedostává mladých lidí, kteří by mohli do budoucna garantovat výplatu důchodů, budoucnost důchodového systému, pokud zůstane zachovaný průběžný systém, tak to jsou samozřejmě problémy, které trápí nejen Českou republiku či Německo, ale troufám si tvrdit, že většinu členských zemí současné Evropské unie."

Myslíte si, že podpora tak malé země, jakou je Česko, ve snaze reformovat evropský sociální model může mít praktický dopad?

"Soudím, že je to spíše otázka určitých konzultací, určité výměny názorů. Domnívám se, že skutečnost, že Česká republika prošla nějakou transformační fází, kterou někteří němečtí ekonomové nazývali 'šokovou terapií', může pro Německo, jehož jedna polovina, tedy nové spolkové země, má rovněž komunistickou minulost, působit jako určitá inspirace. Koneckonců pokud bychom srovnali oblast někdejší NDR a současnou Českou republiku v počtu obyvatel či společenských strukturách, stále ještě bychom našli celou řadu podobností. Je faktem, že nové spolkové země jsou palčivým problémem současného Německa,"

soudí politolog Robert Schuster.