S Iry máme společný smysl pro humor. A je v nás vzdor, říká Jana Fischerová, držitelka ceny Gratias agit
V roce 2002 se Jana Fischerová přestěhovala do Irska kvůli doktorskému studiu na University College Dublin. Už během studií se začala věnovat výuce. Protože tu ale není bohemistika samostatným oborem, vytvořila soubor večerních kurzů českého jazyka a literatury. Organizuje semináře s českými a irskými autory a překladateli. Propagace češtiny, kultury i dějin je pro ni koníčkem i posláním. Proč si vybrala právě Irsko?
„Po maturitě jsem odjela do Anglie. Bylo to na začátku devadesátých let, takže to byla velmi zajímavá doba. Chtěla jsem se učit anglicky a velmi brzy jsem si uvědomila, že chci studovat i literaturu. Pracovala jsem v Londýně jako au-pair, a začala studovat večerní kurz literatury. Když jsem se vrátila do Česka, šla jsem studovat českou a anglickou filologii do Olomouce. V rámci anglistiky jsme se věnovali také irské literatuře a já si uvědomila, že to bude moje téma. No a kam jinam byste měli jít, když chcete studovat irskou literaturu, než do Dublinu? Nakonec jsem tam na University College Dublin dělala doktorát z anglo-irské literatury. To mi trvalo několik let, protože jsem tam šla ještě předtím, než byla Česká republika členem EU, takže jsem neměla nárok na žádné irské vládní granty. Proto jsem tam také začala hned pracovat. Trvalo to několik let, ale zvládla jsem to. Teď učím jak irskou literaturu, tak bohemistiku."
Jak váš život a kariéru formovala irská literatura? Co vás na ní přitahovalo?
„V Olomouci jsem studovala literaturu anglofonního světa. Hlavní zaměření bylo na anglickou literaturu, ale dělali jsme americkou literaturu, a pak malou část tvořila irská literatura. Uvědomila jsem si, že Irsko je něčím jiné. Bylo to katolictví a především humor. Řekla jsem si: „Musím to jít vyzkoušet". Není překvapením, že prvním spisovatelem, který mě opravdu zaujal, byl James Joyce. To byl takový můj výchozí bod, ale pak jsem začala objevovat méně známé spisovatele, kteří byli také velmi zajímaví. Zaměřila jsem se na polovinu dvacátého století, a tam se objevilo několik skvělých autorů povídek a románů. Později jsem psala o tématu cenzury. Srovnávala jsem irskou cenzuru s československou. Tu jsem znala a vycházela z ní, a srovnávala to s irským kontextem."
Historie cenzury v této zemi je až do sametové revoluce poměrně dobře známá. Irská cenzura vám může připadat neznámá. Mohla byste nám říci něco víc o podobnostech a rozdílech? Protože kontexty této cenzury musí být zcela odlišné.
„Irská cenzura byla zavedena ve 20. letech 20. století, jen několik let poté, co Irsko získalo nezávislost. Byla to demokratická země, takže v tom spočívá první rozdíl, protože v poválečném Československu, jak víme, byla cenzura nedílnou součástí represivního komunistického režimu. Takže částečně i z tohoto důvodu si myslím, že až donedávna, protože nyní víme o irské cenzuře více, ji lidé zlehčovali. Říkali, že to nebylo jako v Sovětském svazu nebo v jiných podobných zemích. Nebyla, ale to neznamená, že také nenapáchala mnoho škody.
Trvalo to asi čtyřicet let, a to samo o sobě má velmi negativní dopad na čtenářskou kulturu, pokud cenzurní systém trvá tak dlouho, protože vytváří mezeru. To je jedna z hlavních podobností mezi oběma kontexty, i když obě cenzury přišly v jiné podobě a existovalo jiné historické pozadí, zakázaná literatura byla čtenářům nedostupná, a to v podstatě na dlouhou dobu postavilo zeď mezi spisovatele a čtenáře. Takže to byl pro mě hlavní objev, když jsem srovnávala oba kontexty: že jsou tu všechny ty rozdíly, ale dá se říct, že cenzura je cenzura. Nezáleží na tom, kde ji zavedete, jakou jí dáte přesnou formu, dokud bráníte knihám v přístupu ke čtenářům, škodíte. Má to obrovský dopad na kulturu čtení.
V Irsku je zajímavá podobnost, že cenzurní systém trval asi čtyři desetiletí, stejně jako komunistický systém v Československu. Jinak zajímavé rozdíly byly především v tom, že čeština je malý jazyk, takže spisovatelé, kteří byli v Československu zakázáni, byli umlčeni úplně. Neexistoval žádný jiný trh, zatímco irští spisovatelé, prakticky všichni, psali anglicky. Takže pokud byli zakázáni v Irsku, měli stále odbyt v Anglii a ve Státech. To je velký praktický rozdíl. Téměř každý významný spisovatel měl alespoň jednu zakázanou knihu, včetně Samuela Becketta, nositele Nobelovy ceny, G. B. Shawa, dalšího nositele Nobelovy ceny, a dalších jmen: Franka O'Connora, Johna McGaherna, Edny O'Brienové - někteří čeští čtenáři ji možná znají, například její knihu Venkovanky. Seznam byl tedy dlouhý a na konci čtyřiceti let bylo v rejstříku asi deset tisíc titulů."
Také byl rozdíl mezi oběma systémy: v Irsku byla cenzura po vydání, takže knihy vyšly a pak byly některé z nich zakázány. Většinou se vydávaly v Británii, a když pak přišly do Irska, byly posuzovány a některé zakázány. Ale do té doby se k nim ti, kteří se k nim chtěli dostat, často dostat mohli. Kdežto v Československu byla cenzura sovětského typu preventivní, takže pokud váš rukopis nedostal schvalovací pečeť, kniha nebyla nikdy napsána a nebyla vydána. Takže opět úplné umlčení."
Jaký má dnes česká literatura v Irsku ohlas?
„Neřekla bych, že je tu velká čtenářská obec, ale je tady. Irským čtenářům představuji zajímavé současné české spisovatele. Když se s nimi seznámí, mají o ně velký zájem. Takže spisovatelé jako Miloš Urban, Petra Hůlová nebo Magdalena Platzová - je několik jmen, která irští čtenáři rádi objevují. Současná irská literární scéna je velmi bohatá, takže je příjemné, že můžeme srovnávat, a že Irové vidí, co se děje na české scéně.
Také se zajímají o českou klasiku, ať už jde o klasiku devatenáctého století, a to je třeba Erbenova Kytice, Němcové Babička, protože existují nové, velmi dobré překlady těchto děl. Měla bych zmínit i Haška a jeho Dobrého vojáka Švejka. Ale i některá díla dvacátého století, která dnes můžeme označit za klasiku, včetně Milana Kundery, Bohumila Hrabala a Václava Havla. O ty se lidé stále velmi zajímají a rádi se dozvídají o souvislostech těchto děl."
Vidíte podobnosti mezi oběma zeměmi, pokud jde o literaturu? Objevují se podobná témata, nebo vám připadají hodně nesouvislá?
„Řekla bych, že kulturně-historický kontext obou zemí je většinou odlišný, ale zároveň se některé věci zajímavě překrývají. Jsme dvě malé země, velikostně velmi srovnatelné. Máme dva malé jazyky, i když v Irsku se angličtina z pochopitelných důvodů ujala až za britské nadvlády. Přesto je irština původním jazykem a v irštině se vlastně píše docela živá literatura, zejména pro mladé čtenáře. Zkušenost s útlakem je něco, co sdílíme, a to, jak se s ním vyrovnáváme, a jak se to odráží v literatuře. Často se to děje prostřednictvím humoru. To je jedna z věcí, kterou máme společnou: máme dobrý smysl pro humor. Je v nás ten vzdor. Někdy je ten humor černý, ale rozhodně tam je. To je to, co nás spojuje."
Jak spolupracujete s Českou školou v Dublinu?
„Česká škola Dublin je v podstatě základní škola mimo Českou republiku. Žáci této školy jsou děti přistěhovalců, takže jejich rodiče buď oba byli Češi, nebo jeden z rodičů je Čech a druhý Ir, nebo jiné národnosti. Tyto rodiny chtějí udržet češtinu při životě a k tomu slouží tato škola. Děti se učí hlavně český jazyk, ale nejde to izolovaně, takže se učí i zeměpis, dějepis a tak dále. Také čtou. Pokud chcete dobře mluvit, musíte číst. Tak si osvojíte správné tvary a rozšíříte slovní zásobu."
Nyní nabízíme kurzy pro studenty středních škol, kteří mohou mít češtinu jako jeden z předmětů k maturitě jako svůj mateřský jazyk. Je to jejich volba, mají na to právo, ale střední školy v Irsku výuku češtiny nenabízejí. Studenti se tedy musí připravit sami. Pokud chtějí, mohou přijít za mnou do České školy v Dublinu. Procvičujeme jazyk, ale také hodně čteme.
Měla jsem spoustu talentovaných sedmnáctiletých nebo osmnáctiletých lidí, kteří se zájmem četli Čapka, Hrabala, všechny tyhle velké autory, a opravdu si z toho hodně odnesli. Je to v podstatě předstupeň před věkovou skupinu, kterou bych normálně učila. Je obohacující vidět, že ti mladí lidé jsou pak připraveni používat češtinu, a že mají nějaké povědomí o české kultuře a kulturní historii," dodává Jana Fischerová, která nedávno obdržela cenu Gratias agit za propagaci ČR ve světě.
