S politologem Jiřím Pehe o českých názorech na budoucnost EU
Italský premiér Romano Prodi se během pondělní návštěvy Prahy neshodl se svým českým protějškem na budoucím směřování Evropské unie. Rozdíly v názorech se projevily i při jeho schůzce s prezidentem Klausem. A právě o otázkách Evropské unie si budeme povídat s politologem Jiřím Pehe.
"Já myslím, že se to dá vnímat na dvou úrovních. Za prvé, samozřejmě, pokud jde o samotná pravidla ratifikačního procesu, tak ta jsou jasná a ústava, aby byla platná, musí být schválena všemi členskými státy. Na druhé straně je jasné, že když takovýto dokument už schválilo, někdy v obtížných ratifikačních procesech, 18 států Evropské unie, tedy většina, tak je to rozhodně dokument, jímž je přinejmenším nutné se vážně zabývat. A pokud bude nějaký nový dokument, tak by měl z tohoto dokumentu vycházet."
Podívejme se právě na ten nový dokument. Itálie například trvá na zřízení funkce ministra zahraničí Evropské unie, český premiér Topolánek to ovšem odmítá. Má podle vás taková funkce smysl? A jak vidíte šance na prosazení vzniku takové funkce?
"Myslím si, že ta funkce smysl má, protože jedním z problémů Evropské unie je to, že v těch zásadních zahraničně-politických otázkách nemluví jedním hlasem. Na to si stěžují třeba američtí politici, kteří, obrazně řečeno, říkají, že by preferovali, aby Evropa měla jedno telefonní číslo v okamžicích velkých krizí, apod. Myslím si, že smysl to má, ale samozřejmě samotná funkce nic neřeší. Nejprve by bylo nutné také vytvořit mechanismus k dosahování určitého konsensu v zahraniční politice, protože pokud takový mechanismus nebude existovat a Evropa nebude schopna poměrně pružně vytvářet nějaké společné mínění nebo společná stanoviska v zahraniční politice, tak tento představitel zahraniční politiky v podstatě nebude mít koho reprezentovat."
Nový smluvní dokument nemá podle Prahy obsahovat "kvaziústavní symboly" - například termín ústava. Jak se na tento postoj díváte?
"Tento postoj mi připadá trochu nadbytečný nebo, řekl bych, umělý. Myslím si, že Česká republika tady zbytečně vytváří problém okolo něčeho, co skutečně problémem zase až tak velkým není, protože se ukázalo právě v těch osmnácti státech, které ratifikovaly evropskou ústavu, že to nakonec byl ten nejmenší ze všech problémů. A ani ve Francii a v Holandsku evropská ústava nepropadla kvůli tomu, že se ten dokument jmenoval ústava, ale kvůli zcela jiným záležitostem. Takže pokud to Česká republika vidí jako obrovský problém, tak to samozřejmě současným českým vládním politikům nikdo nemůže vymlouvat, ale myslím si, že stejně nakonec se ten dokument bude jmenovat tak, jak se na něm shodne drtivá většina členských států. Takže pokud se rozhodnou, že to nebude ústava, tak to nebude ústava, pokud se většina států dohodne, že to bude ústava, tak si myslím, že se Česká republika nakonec přikloní k tomu většinovému stanovisku."
Hovoří se i o převodu kompetencí z Bruselu směrem k jednotlivým státům. Je to schůdná cesta? Je k tomu vůle?
"Myslím si, že k tomu vůle rozhodně není. Ten proces je nastartován opačným směrem. Je to, myslím, zbožné přání některých euroskeptiků v Čechách, v Polsku i v některých jiných státech, například v Holandsku a ve Velké Británii, ale myslím si, že ten proces není velmi reálný. Dokonce ani neexistuje nějaký mechanismus, kterým by se to dalo zařídit. Hovoří se sice o takzvané červené kartě, s jejíž pomocí by mohly národní parlamenty v určitém počtu členských zemí vystavit stop, tedy dát červenou kartu určitým zákonodárným iniciativám Evropské komise, apod. Ale to není přesun směrem zpět, to je spíše posílení pravomocí národních parlamentů a já nevidím v blízké budoucnosti žádný proces, který by vedl k tomu opačnému pohybu, to znamená přesunu některých důležitých pravomocí od Evropské unie zpět k národním státům. Spíš naopak."
