Silvestr s Karlem Hašlerem
Říká se, že není nad to trávit poslední chvíle roku ve společnosti dobrých přátel, lidí, kteří jsou nám nějakým způsobem blízcí. Někdy dokonce ani nemusí být přítomni fyzicky a přesto jsou stále mezi námi. Takovým člověkem je i Karel Hašler, herec, kabaretiér, režisér a hlavně pražský písničkář. Umělec opravdu národní, jehož písničky v pravém slova smyslu zlidověly.
Říká se, že není nad to trávit poslední chvíle roku ve společnosti dobrých přátel, lidí, kteří jsou nám nějakým způsobem blízcí. Někdy dokonce ani nemusí být přítomni fyzicky a přesto jsou stále mezi námi. Takovým člověkem je i Karel Hašler, herec, kabaretiér, režisér a hlavně pražský písničkář. Umělec opravdu národní, jehož písničky v pravém slova smyslu zlidověly. Letos jsme si Karla Hašlera připomínali ještě víc než jindy. Od jeho narození uplynulo poslední říjnový den už 125 let. Velkým a dlouholetým přítelem Hašlera byl kolega, herec Národního divadla Rudolf Deyl starší.
Pamětníci vzpomínají, že Hašlera pobuřovaly cizácké písničky, které na začátku dvacátého století ovládly Prahu. Vysmíval se nevtipnému a ubohému veršování i hrůzným překladům vídeňských šlágrů. Říkal, že Praha si zaslouží vlastní. V tom přesvědčení ho podporovala také jeho velká láska a pozdější manželka Zdena Frimlová. Ostatně první Hašlerova písnička byla inspirována právě jejich setkáním. A kde to bylo?
Je ale nutné připomenout, že první písničky Karla Hašlera, vydané jako staropražské, propadly. Ani o pozdější neměli nakladatelé zájem. Velký pražský písničkář se zrodil teprve v jednom příhodném okamžiku. Alespoň podle vyprávění Rudolfa Deyla staršího.
A jak vůbec hodnotit "hašlerky"? Nepřekonatelný písničkář jich prý napsal kolem tisíce. Kdosi spočítal, že jen asi stopadesát z nich se stalo evergreeny. Přesto si jejich autor vysloužil označení "nejslavnější z Čechů". Tak se mu říkalo za první světové války, kdy s jeho "pětatřicátníky"či "bílým kvítkem za čepicí" pochodovaly tisíce chlapců na nesmyslná jatka. S písničkami "hašlerkami" se jim lépe přežívalo a snad i umíralo.
Hašler byl především autorem městské "národní" písničky. Proč by měl Pražák stále zpívat o vraných koních, ptáčku jarabáčku, panenkách u potoka, když je obklopen jiným světem, neméně půvabným a romantickým? Proč nezpívat o tom, jak chodí se svou pannou po starých zámeckých schodech, o pocitech pana Johanese, když doprovází letní nocí svou Stázinkou od Koňské brány kamsi na Petřín, Je to dnes už zaprášený, zprofanovaný sentiment, nebo národní dědictví?
Pravdou je, že s osobností Karla Hašlera i jeho dílem si paradoxně český národ nikdy dost dobře nevěděl rady, jak za Rakouska-Uherska, tak za 1. republiky - kvůli satiře, kterou nikdy nešetřil. Uznání se dlouho nedočkal ani po své smrti, protože ani komunistický režim mu dlouho nemohl odpustit celou řadu jeho písní. Problémy měl i v protektorátním režimu, který se mu také stal osudným. Možná se divíte, že v celém pořadu dosud nezazněl hlas Karla Hašlera. Je to s podivem, ale v přebohatém archivu Českého rozhlasu skutečně žádný takový záznam neexistuje. A tak se musíme spokojit s jedním z nejznámějších filmů Karla Hašlera Písničkář, v němž si zazpíval svou snad nejdojemnější skladbu Ta naše písnička česká.
Stejný název jako slavná Hašlerova písnička si dalo sdružení, které usiluje o zbudování Hašlerova pomníku v Praze. Podle jeho členů by si právě ten, kdo Prahu tak miloval a opěvoval, zasloužil od Prahy pomník jako málokdo jiný. Měl by stát na vrcholu Starých zámeckých schodů, v místě, kde se říká Na Opyši. Členové sdružení, k nimž patří řada umělců, ale také politici, jsou přesvědčeni, že by tímto způsobem byl alespoň částečně splacen dluh, který vůči Karlu Hašlerovi český národ a zejména Pražané mají.
