Skeptici se zeleným srdcem: Češi a ochrana klimatu

“Když o Zelené dohodě přesvědčíme Čechy, dokážeme přesvědčit i všechny ostatní,” prohlásil v roce 2022 tehdejší eurokomisař pro klimatickou politiku Frans Timmermans. Jsou Češi opravdu největšími klimaskeptiky v Evropské unii? Proč Zelená dohoda rozděluje českou společnost? A jak se v posledních letech proměnila diskuze o klimatické změně? To jsou otázky pro první díl nového podcastu "Česko v šesti kapitolách", který vzniká ve spolupráci se Saskou zemskou centrálou pro občanské vzdělávání.

Přestože jsou Češi někdy považováni za největší klimaskeptiky v Evropské unii, realita je o poznání složitější, upozorňuje environmentální psycholog Jan Krajhanzl. Veřejné mínění se totiž v posledních letech výrazně proměnilo. “Dneska už většina české veřejnosti považuje změnu klimatu za závažný problém. Podle různých průzkumů je to zhruba 70-80 % občanů. Zhruba 70 % lidí v Česku by si zároveň přálo, aby byl stát aktivní v ochraně klimatu. I když se nám tato čísla můžou zdát poměrně vysoká, tak v evropském srovnání jsme pořád na chvostu. Takže pravdu mají i ti, kteří říkají, že v Evropě je jen málo takto rezervovaných národů, jako jsou Češi. Zároveň je ale potřeba říct, že přestože jsme na chvostu Evropy, tak i u nás už těch 70-75 % lidí říká, že nějaké aktivní kroky bychom měli dělat v daleko větší míře než doposud.”

Pohled Čechů na klimatickou změnu obsahuje řadu vnitřních paradoxů – a to i přesto, že podíl lidí, kteří považují změnu klimatu za závažný problém, postupně narůstá, doplňuje Romana Březovská. “Podle průzkumů víme, že 86 % lidí si uvědomuje, že změna klimatu má zásadní dopad na svět, ale jen 40 % z nich si myslí, že se ten dopad projeví i v jejich osobním životě. Je zajímavé sledovat tuto dichotomii. Možná je to tím, že Česká republika je takový svět sám pro sebe, oddělený od okolních států pohořími, které se táhnou v podstatě po celé hranici. Jako kdybychom si žili na nějakém vlastním ostrově.”  Většina Čechů tedy chápe, že klimatická změna je palčivý globální problém, spousta z nich ale stále věří, že život lidí v Česku to nijak zásadně neovlivní. "Ano, je to takový skvělý pocit vlastní nedotknutelnosti, taková hrdost na to, že sice jsme součástí světa, ale na všechno můžeme pohlížet z nějakého vlastního vesmíru. To se pak ale promítá i do toho, jak nejsme ochotni přispívat k řešení tohoto problému, protože si myslíme, že na nás nedopadne a pokud ano, tak až za hrozně dlouho.”

Ochrana životního prostředí jako jedno z hlavních témat sametové revoluce

Jak se česká debata o ochraně klimatu dostala až do tohoto bodu? Pojďme se nejdřív podívat na to, jak se proměňoval vztah Čechů k životnímu prostředí zhruba od roku 1989. Po čtyřiceti letech státního socialismu bylo životní prostředí v Československu velmi silně znečištěné, připomíná Bedřich Moldan. “Je třeba říct, že to bylo opravdu velmi špatné. Zvlášť katastrofální situace byla v oblasti znečištění ovzduší. Ale třeba i znečištění vod bylo velmi silné. Naprostá většina sledovaných vodních toků byla znečištěna na nejvyšší možný stupeň. A lidé si toho samozřejmě všímali. Nejhůře na tom byli uhelné regiony v severních Čechách a na Ostravsku, ale také všechny velké aglomerace. Například v Praze byla jednou naměřena neuvěřitelně vysoká koncentrace oxidu siřičitého.”

Špatný stav životního prostředí byl jedním z důležitých témat, která dokázala dostat lidi do ulic – a to ještě před 17. listopadem 1989, zdůrazňuje Moldan. “Zhruba čtrnáct dní před velkou pražskou demonstrací v listopadu 1989 se konala také velká demonstrace v Teplicích, na které lidé provolávali hesla o čistém vzduchu a o tom, že už nechtějí dále snášet obrovskou zátěž znečištění. Stav životního prostředí, který byl takto velmi ostře vnímán, nepochybně patřil k důležitým faktorům celého komplexu listopadové revoluce.” I díky velkému zájmu veřejnosti zůstalo téma ochrany životního prostředí jednou z hlavních priorit i v prvních letech po sametové revoluci – tedy v době, kdy byl ministrem životního prostředí právě Bedřich Moldan. “Ta velká počáteční aktivita ministerstva byla mimořádně podporována celou širokou veřejností. Vzpomínám si například, že když jsem jako ministr přinesl do sněmovny nějaký návrh zákona, tak mě poslanci vítali a gratulovali mi k tomu, že budeme mít další zelený zákon. Něco takového si dnes neumím představit. Toto nadšení se promítlo nejen do legislativy, ale i do dalších oblastí života. Podílela se na tom opravdu celá společnost, včetně průmyslu a byznysu.”

Klimaskeptik Václav Klaus

V devadesátých letech se tak podařilo razantně snížit znečištění v oblasti průmyslu a skokově zlepšit kvalitu ovzduší. Také z hlediska legislativy představuje počátek devadesátých let klíčové období, hodnotí Jan Krajhanzl. “Na začátku 90. let vznikly naprosto zásadní zákony, které dodnes definují ochranu přírody v Česku. Ale tak, jak došlo k postupnému mocenskému ústupu disentu a přebírání moci ze strany technokratů v čele s Václavem Klausem, tak stejný přerod provázel i environmentální agendu.” Tato změna kurzu se projevila i ve změně přístupu státu k environmentálním hnutím, připomíná Krajhanzl. “V době, kdy vrcholily protesty proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín, bylo několik známých mainstreamových ekologických sdružení zařazeno na seznam extremistických organizací a sledováno tajnou službou. Takže stát pod taktovkou Václava Klause otočil ve vztahu k ekologickým iniciativám o sto osmdesát stupňů.” 

Ne náhodou už dvakrát padlo jméno Václava Klause, zakladatele ODS, který v devadesátých letech působil jako premiér a od roku 2003 do roku 2013 pak jako prezident České republiky. Jeho klimaskeptické názory měly podle analytiků obrovský vliv na postoje české veřejnosti k ochraně klimatu. “Po celou dobu, kdy byl Václav Klaus prezidentem České republiky, postupně klesalo vnímání závažnosti změny klimatu jako problému. A naopak ve chvíli, kdy v roce 2013 ve své funkci skončil, tak od té doby začalo povědomí a vnímání závažnosti změny klimatu narůstat. Netvrdím, že je tam přímý kauzální vztah, ale určitá korelace tam jednoznačně je. S odchodem Václava Klause z aktivní politiky tedy dochází k oslabení klimaskeptických hlasů. Dnes jsou to v Česku už jen jednotky procent lidí, kteří by reprodukovali původní Klausovy názory – tedy, že změna klimatu nikdy nebyla ani nebude.” 

Jak se debata o ochraně klimatu proměnila v posledních letech? Proč zde nemají klimatická hnutí takový ohlas jako v západní Evropě? Dozvíte se v první epizodě podcastu Česko v šesti kapitolách.

Hosty úvodní epizody jsou první polistopadový ministr životního prostředí Bedřich Moldan, analytička Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky Romana Březovská, europoslanec za ODS Alexandr Vondra a environmentální psycholog, zakladatel a ředitel Institutu 2050, Jan Krajhanzl.

Podcast vzniká vzniká ve spolupráci se Saskou zemskou centrálou pro občanské vzdělávání.