Škodlivá privatizace

r_2100x1400_radio_praha.png

Ještě nedávno uznávali dokonce i političtí protivníci sociálnědemokratické vlády, že si paradoxně vede lépe při privatizaci než předchozí pravicové vlády. V poslední době naopak sílí hlasy, že vláda by měla privatizaci na čas pozastavit. Jak uvádí Zdeněk Vališ, motivy současných kritiků privatizačního úsilí vlády nejsou zčásti příliš ušlechtilé, ale na druhé straně mají rovněž racionální jádro.

Privatizace je jednorázová akce, která se už nebude opakovat. Stejně jednorázový je samozřejmě také příjem z privatizace do věčně hladové státní pokladny. Politické strany, které se dostanou do vlády v budoucnu, už nebudou moci počítat s těmito historicky mimořádnými prostředky a okouzlovat s jejich pomocí voliče. Sociálnědemokratickému kabinetu patří uznání především za to, že se odhodlal zprivatizovat všechny velké banky v zemi a učinil tak přítrž neblahému jevu, který byl výstižně označován za bankovní socialismus.

Na této záslužné akci Zemanova vláda, viděno očima státní kasy, nikterak nevydělala. V podstatě stejné prostředky, které získala prodejem, musela před tím vynaložit na ozdravení bankovního sektoru, jinak by se pro privatizované peněžní ústavy těžko získával seriózní kupec. Nešlo ale jen o banky. Vláda se pustila s vervou do privatizace všeho, co se dalo a co se dá. Obloukem obešla snad jen České dráhy a Českou poštu. A mnohý výdaj ze státního rozpočtu byl podložen právě oněmi jednorázovými příjmy. Nejchutnější sousta ale ještě čekají. Dříve než skončí za sedm měsíců její mandát chtěla by vláda dokončit privatizaci telekomunikací, elektroenergetiky a plynárenství, což by mělo státu vynést téměř tři sta miliard korun. A to už je suma, která dokáže pěkně brnkat na nervy. Zejména těch, kdo se na chystaných obchodech nepodílejí, ale přitom věří, že za sedm měsíců vyhrají volby.

Nikoho tedy nepřekvapuje jejich volání po oddálení prodeje zbylých balíků státních akcií. Kromě vidiny balíku peněz pro příští vládu je přirozeně ve hře i vidina lukrativních křesel v různých správních radách, k nimž spolehlivě vede účast v privatizačních transakcích. V tomto ohledu má tedy volání po pozastavení privatizace velice průhledné pozadí. Existují ale také skutečně racionální důvody k takovému kroku. Příliš okatá snaha o rychlý prodej zákonitě snižuje cenu a tím i příjmy státu. Navíc není výhodné prodávat v době, kdy hrozí nástup celosvětové recese. Za vyloženě nevhodný považuje většina odborníků i způsob prodeje elektroenergetiky a plynárenství takzvaně v jednom balíku, tedy výrobu i distribuci.

Zahraniční společnosti se zpravidla specializují buď na jedno či na druhé. Rozhodnou-li se vůbec celý balík kupovat, pak svá rizika a náklady promítnou do nižší nabídnuté ceny. Odložení privatizace by ale prospělo Česku ještě v jiném ohledu. Snížilo by tlak na další posilování kursu koruny. Příliš svalnatá česká měna se totiž stává hlavní hrozbou pro českou ekonomiku, životně závislou na exportu. Českým exportérům hrozí kvůli silné koruně ztráta konkurenceschopnosti, doprovázená klasickými důsledky, jako je nutnost snižování nákladů, omezování či úplné zastavení výroby. A nezaměstnaného občana asi sotva naplní uspokojením, že si dnes díky silné koruně může v západní Evropě vyskakovat výš než před rokem, o době před dvěma třemi roky nemluvě. Zvyšování kursu koruny přitom nemá reálný základ v české ekonomice, i když země vykazuje už řadu měsíců vyšší hospodářský růst než Evropská unie. Jistý vliv tu přirozeně je, především je ale koruna ovlivněna psychologií peněžního trhu. Posiluje v očekávání dalšího přílivu zahraničního kapitálu. Možná už jen kvůli koruně by bylo lepší s privatizací v příštích týdnech a měsících nespěchat.