Slavní čeští architekti ve službách vodáren

V Praze 4, konkrétně v Michli, Krči a Nuslích, se dochovaly vodárenské věže, které reprezentují naprosto odlišné stavební slohy. Navrhovali je význační soudobí architekti – Jan Kotěra, Bohumír Kozák a Karel Hubáček.

Vršovice potřebují vodu

Přestože jsou od sebe vodárenské objekty v Braníku (na snímku) a Michli několik kilometrů daleko, architekt Jan Kotěra dodržel jednotnost stylu všech staveb Vršovické vodárny do posledního detailu.|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

Vršovice se na přelomu 19. a 20. století, kdy zažívaly překotný růst, nedokázaly dohodnout s nedalekou Prahou na společné vodárně, a tak si hledaly vlastní zdroje pitné vody pro svých dvacet tisíc obyvatel. Vzhledem k poloze daleko od řeky, ale zároveň v údolí, musely realizovat výstavbu vodárenských objektů mimo své území, a to v Braníku a Michli.

Dolní část systému zásobování vodou se nacházela v Braníku, kde byly 16 metrů od vltavského břehu vykopány dvě jímací studny a v jejich blízkosti postaveny strojovna, kotelna a obytný domek. V průběhu následujících let se v pobřežním pásu hloubily další tři studny. Sacím potrubím se voda dostávala dále do strojovny a odtud do horní části systému v Michli. Vodárna dodávala od října 1907 vodu nejen do Vršovic, ale také do patnácti usedlostí v Braníku a jedné v Krči. O měsíc později rozšířila svou distribuční síť o Michli. Po začlenění do Prahy obsloužila i Branický pivovar, Krč a část Nuslí. Na významu ztratila po roce 1927, kdy byla připojena k pražské vodovodní síti, ale stále se používala jako doplňkový zdroj vody do 50. let a do konce 60. let jako zdroj záložní. Areál v Braníku našel nové uplatnění jako volnočasové centrum, v michelské části vodárny se do budoucna počítá s muzejní expozicí.

Vršovická vodárna v Braníku slouží po rekonstrukci jako volnočasové centrum|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

Vršovická vodárna byla pravděpodobně první v Československu, kde se začalo používat pravidelné chlorování vody. Studny, ze kterých brala vodu, se nacházely v záplavové oblasti a po povodních byly kontaminovány zvýšeným množstvím bakterií. Chlorovací přístroj byl nainstalován ve strojovně v Braníku v roce 1924, aby se používal při vysokých vodních stavech Vltavy. Od roku 1925 se zde už chlorovalo neustále.

Michelská (Vršovická) vodárenská věž 

Vodárenská věž v Praze-Michli|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

Věž, kterou zaznamená asi každý, kdo jede po Chodovské (Pankrácké) radiále, nechalo postavit v letech 1906–1907 v místě zvaném Zelená liška město Vršovice. Od roku 1922 patří administrativně pod Prahu. Kromě 42 metry vysokého nadzemního vodojemu se v komplexu zachoval i dvoukomorový podzemní vodojem, strojovna (přečerpávací stanice) a domek strojníka. Působivé dílo české moderny (geometrické secese) z neomítnutých cihel projektoval architekt Jan Kotěra, který dbal na harmonii s okolním prostředím. Přístupovou cestu tak lemovaly topoly. V opláštění věže kombinoval režné zdivo se zeleně glazovanými tvarovkami. Nad vstupním portálem se objevuje znak Vršovic z keramických dlaždic. Věžový vodojem dosloužil v roce 1975, památkově chráněný je od roku 1958. Zatím není přístupný veřejnosti, výjimečnou příležitostí k prohlídce vodárenského areálu byl festival Open House Praha v srpnu 2021.

Strohost režného zdiva zmírnil architekt Kotěra použitím zelených glazovaných dekorativních prvků. Nad portálem je znak Vršovic.|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

Kotěrovi se jeho vlastní stavba zalíbila natolik, že v roce 1909 vytvořil téměř identický vodojem v Třeboni. Je však o deset metrů nižší. Na rozdíl od svého pražského vzoru jej návštěvníci mohou obdivovat i zevnitř, kde se nachází galerie, nebo shora, odkud se otevírá krásný výhled na Novohradské hory a Kleť. Michelská věž přitáhla i pozornost filmařů, „zahrála“ si například ve Vávrově Osvobození Prahy, kde na její měděné střeše vyvěšují vlastenci státní vlajku.

24 fotek

Lokalita Zelená liška, kde se nachází Vršovická vodárna, nemá své jméno ani po lišce, ani po lísce. Je pravda, že na rohu dnešní Hanusovy a Budějovické ulice stával zájezdní hostinec Zelená liška, ale místní názvy Za lískem, U lísku, Pod lískem a Na Líše byly odvozeny od zdrobněliny slova lícha, které označovalo úzký pás pole. Teprve časem se spojení „Zelená líska“ změnilo na „Zelenou lišku“.

Věž protirázové ochrany na Pankráci

Věž protirázové ochrany na Pankráci, v dolních rozích vystupuje na povrch původní dřevěná konstrukce|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

Nejde o věžový vodojem, ale o ochrannou stavbu, která tlumí vodní rázy v přívodním potrubí mezi vodárnou v Podolí a vodojemem v areálu vodárenské věže v Michli. Dřevěná konstrukce na betonových základech, postavená v roce 1964, rychle chátrala, a tak navrhli v 70. letech architekti Karel Hubáček a Zdeněk Patrman její renovaci a obložili ji lakovaným plechem SidaIvar. Věž v centrálním parku u Milevské ulice na Pankráci (část Nuslí) má půdorys čtyřcípé hvězdy.

Věž Thomayerovy nemocnice

Pavilon D Thomayerovy nemocnice s dominantní věží, v níž původně byla umístěna nádrž na vodu|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

Celý komplex bývalých Masarykových domovů v pražské Krči naplánoval v roce 1925 architekt Bohumír Kozák a o tři roky později se otevřel pro první klienty. Sloužil jako ústav sociální péče, až po druhé světové válce byl postupně přeměněn na nemocnici. Nápadná, 35 m vysoká věž s hodinami u vstupu do Thomayerovy nemocnice (pavilon D - budova ředitelství) přípomíná typický funkcionalistický vodojem, podobný tomu na Barrandově. A skutečně jím byla, i když dnes se v ní místo vodní nádrže nachází expanzní nádoba centrálního vytápění.