Sloni žijí sto let
Jak víte z našich zpravodajských relací, ale možná i z vašich rozhlasů a z místního tisku, opustil nás jeden z nejuznávanějších a ve světě nejznámějších českých umělců Jiří Kolář.
Básník a výtvarník, který žil téměř dvacet let ve francouzském exilu, do České republiky se natrvalo vrátil teprve nedávno, a jehož dílo mají možnost právě v této době obdivovat návštěvníci výstavy v Dijonu, konané v rámci "České kulturní sezóny ve Francii 2002", zemřel 11. srpna ve věku nedožitých osmdesáti osmi let ve svém pražské bytě na celkové vysílení organismu. Uměleckou dráhu, postavenou na houževnatosti, pracovitosti a nezlomnosti, započal roku 1937 přehlídkou koláží v Divadle E. F. Buriana. Po té následoval i jeho básnický debut - "Křestný list". Ve 40. letech se stal spoluzakladatelem a teoretikem surrealistické skupiny 42 a členem Umělecké besedy. Řadil se mezi osobnosti, které za komunistického režimu v bývalém Československu bojovaly za dodržování lidských práv.
"Podívejte se, vždyť mi tady umřel otec, matka a dvě sestry, já mám domov tady. Já jsem rád v Paříži, poněvadž se ke mně Francouzi zachovali tak, jak jsem to nikdy neočekával a nikde nezažil; noblesně. Já mám šťastný život."
Cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteří strhujícím způsobem své zážitky z navštívených světadílů ztvárnili i literárně a získali si úctu a obdiv nejen čtenářů, ale celé veřejnosti, se na svou první cestu před více než půl stoletím vypravili ještě jako nezkušení mladíci s čerstvými vysokoškolskými diplomy. Odjížděli tehdy do neznáma objevovat svět, ale už tehdy, i na svých cestách dalších, včetně té, kterou si po padesáti letech jako řádně ostřílení zopakovali, se všude setkali s krajany. Nadarmo se neříká, že Čecha najdeš na každém kroku, i tam, kde bys ho nečekal. Vzpomeňme jen na odvahu Jana Welzla, který se vypravil dokonce k Eskymákům. Ale nechme hovořit polovinu ze zmíněné legendární dvojice, Miroslava Zikmunda...
"Počínaje Argentinou - mezi krajany to byli většinou lidé z jižní Moravy, kteří utíkali jako bezzemci už ve dvacátých nebo počátkem třicátých let minulého století, s výjimkou tří zemí, což byly bývalé italské kolonie Libye, Eritrea a někdejší Somálsko, poněvadž Italové si zásadně nepouštěli na své teritorium žádné cizince - jsme všude našli krajany, ať Čechy nebo Moravany či Slováky, Slezany nesmím vynechat. Já si vzpomínám, když jsem byl poprvé, podruhé, a teď nedávno potřetí v Austrálii, tak jsem tam měl řadu přednášek a besed, a na mnohých se ke mně hlásili krajané, ti, co museli buď už ve čtyřicátém osmém nebo po sovětské okupaci opustit zem z nejrůznějších důvodů, a děkovali Jirkovi a mně, že jsme jim ukázali, že svět je také ještě někde jinde, než jenom v té české kotlině, kterou objevil praotec Čech."
Tentokrát bez Jiřího Hanzelky, který se už necítil zdráv pro vykonání náročné cesty, podnikl Miroslav Zikmund před dvěma lety další dálkovou výpravu, k níž byl vyzván dvěma mladšími kolegy, tvůrci a organizátory filmových cestopisných dokumentů. Z cesty na Srí Lanku, kde byl dvakrát - poprvé ještě na tehdejším Cejlonu, a na Maledivy, které byly pro něj premiérou, nakonec vznikla i společná kniha...
"Petr Horký s Mirkem Náplavou, kteří mne zaujali už před sedmi lety, když přišli s nápadem zorganizovat k 50. výročí té naší první cesty ve Zlíně akci, která se jmenovala 'Neznámá země', teď probíhá šestý ročník, už chystají sedmý, takže, když mne přesvědčovali, abych se s nimi vypravil na některé z těch míst, které jsem důvěrně poznal před lety, aby mohli udělat porovnání, co se za těch 50 let událo, věděl jsem už dobře o jejich talentu, cílevědomosti a tak dále, tak slovo dalo slovo, a výsledkem je kniha."
Na dalšího ze zmíněné trojice cestovatelů na Srí Lanku a na Maledivy Miroslava Náplavu prozradím, že je publicista a scenárista. Protože se našeho rozhovoru nemohl zúčastnit, hovoří i za něj jeho kolega ze Sdružení pro cestopisnou dokumentaci "Camera Incognita", které spolu založili v roce 1996, režisér, dokumentarista a televizní moderátor Petr Horký...
"My jsme si rozhodně nedávali za cíl napsat knížku. Jako společnost 'Camera Incognita' máme - Mirek Náplava a já - na Maledivách už pátý rok takový poměrně obsáhlý, dlouhodobější projekt, to byl jediný cíl. Po návratu z té cesty jsme si ale říkali, že by to možná stálo zato, protože zážitků jsme měli dost, a tak jsme se dohodli, že každý z nás tří - Miroslav Zikmund, Miroslav Náplava a já - napíšeme krátké pojednání o tom, co nás nejvíce zaujalo, vzájemně si je vyměníme, prokonzultujeme, uděláme korektury, a pak se uvidí. Mezitím jsme odjeli na konci téhož roku (2000) do Kalifornie - zachránit archiv českého fenomenálního cestovatele, skladatele a kameramana Eduarda Ingriše, a tam ty naše texty postupně vznikaly. Ten materiál jsme 'hnětli' dva roky, no a najednou je na světě knížka 'Sloni žijí do sta let', která je o náhodách, zrání, o stárnutí, o našich společných cestách prostorem i časem."
Tak už jsme se dozvěděli i název knížky - "Sloni žijí do sta let", a dokonce ve stručnosti i její obsah. Ale jak bylo řečeno, nejdůležitějším posláním expedice bylo natočení dalších cestopisných dokumentů o cestování, sbližování a poznávání kultur do televizního seriálu nazvaného "Neznámá Země"...
"V televizi se našich dokumentů vysílalo přibližně třicet. Nejvíc 'srdcová' záležitost, ale asi vůbec i významem nejdůležitější, pro nás byl devítidílný seriál, který jsme natáčeli pět let společně s panem Thorem Heyerdalem, obrovským učitelem. Těch pět let, to byla univerzita, kterou nám dával, nejenom toho, jak by člověk měl pracovat, ale vůbec toho, jaký by člověk mohl mít vztah ke světu a k lidem kolem sebe. V polovině letošního května jsme měli společně odjíždět k natáčení na Kavkaz, kde Thor Heyerdal osobně řídil vykopávky, které měly vést k podpoře jeho aktuální teorie. Ještě mi stačil odfaxovat vzkaz s podrobnostmi našeho setkání, ke kterému však, bohužel, už nedošlo."
Dodal Petr Horký, kterému, stejně jako nám všem, jež jsme na obrazovce sledovali zmíněný seriál "Svět podle Thora Heyerdala", je moc líto, že se slavný mořeplavec odebral do věčných lovišť.
