Špidlův nástup

Šéf sociální demokracie Vladimír Špidla zahájil o víkendu proces, který má skončit vypovězením tzv. opoziční smlouvy mezi sociálními a občanskými demokraty. Jak uvádí Zdeněk Vališ, teprve rok po svém zvolení tak Špidla vlastně učinil první krok k vlastnímu stranickému kursu.

Na jedné straně o nic nejde. Do voleb zbývají tři měsíce a je tudíž zbytečné zabývat se úvahami o dalším osudu sociálnědemokratické vlády. Občanští demokraté se přece nebudou zesměšňovat tím, že by na revanš vyvolali ve sněmovně hlasování o důvěře kabinetu, který po čtyři roky drželi u moci. Na druhé straně ale Špidla vyslal celé politické scéně veledůležitý signál: strana pod jeho vedením si chce držet Klausovu ODS po volbách hodně daleko od těla. Formálně by totiž smlouva mohla platit neomezeně dlouho. Samozřejmě za předpokladu, že první dvě místa ve volbách opět obsadí sociální a občanští demokraté.

Podle smlouvy pak má slabší strana automaticky tolerovat vládu té silnější. Je přitom téměř stoprocentně pravděpodobné, že obě strany v nadcházejících volbách opět první dvě místa obsadí. Zatím není pouze jasné, v jakém gardu. Jenže Špidla opakovaně zdůraznil, že opoziční smlouva byla nástrojem pouze na jedno použití a že byla vytvořena v určité politické situaci. Vzdává se tedy předem lákavé pojistky, že i kdyby jeho strana skončila na druhém místě, podrží si relativně velký podíl na moci. Takový, jaký měla v uplynulých čtyřech letech ODS. Je zřejmé, že ne všichni v sociální demokracii jsou tímto Špidlovým rázným postojem nadšeni. Ostatně Petra Buzková už před časem prohlásila, že má dojem, jako by ve sněmovně existovala ještě jedna politická strana - strana opoziční smlouvy, v níž jsou rovnoměrně zastoupeni jak někteří sociální, tak někteří občanští demokraté. Bezesporu měla na mysli pragmatiky moci, lidi bez zásad, kterým dosavadní rozdělení politických karet velice vyhovuje a rádi by ho udrželi do budoucna. Opoziční smlouva ale přece nebyla jen zdrojem veškerého zla a nesnází české politiky, jak se o ní léta zlobně vyjadřovali její kritici. Jistě přinesla rozdělení moci podle politického klíče. Tímto typem partajničení si jsou Češi podobní s Rakušany. Společné dědictví monarchie se zkrátka nezapře.

Opoziční smlouva ale přinesla také podstatnou vnitropolitickou stabilitu, přející podnikání i občanským aktivitám. Opoziční smlouva zároveň ukázala, že se mohou domluvit v zájmu země dvě programově zcela odlišné strany. To je v zemi, uvyklé na malicherné hašteření, docela významná informace. To vše Špidla moc dobře ví. Přesto se rozhodl k radikálnímu řezu, i když si musí vědom toho, že také po letošních volbách může dojít ke vzniku podobné politické situace, jaká se vytvořila po volbách v roce 1998. Špidla je ale z jiného těsta než pragmatik Zeman. Také samozřejmě usiluje o to, aby jeho strana získala podíl na moci. Je ale mnohem více než liberálněji založený Zeman tlačen svými levicovými představami, cítí se povolán k tomu, aby obnovil ideové základy sociální demokracie. Ty ovšem v jeho pojetí připomínají spíše západoevropské sociálnědemokratické vize padesátých let minulého století. Obavy, že by mohlo dojít k částečnému programovému průniku s dnešními komunisty, si ale Špidla nepřipouští. Každopádně jeho úkrok vlevo může sociální demokracii poněkud snížit její koaliční potenciál. Pro Špidlu dnes zůstávají na politické scéně přijatelní pouze lidovci. Ti ale - coby spoluhráči - nemusí být na rozdíl od ODS vždy vypočitatelní.

Pozoruhodné je, že o Špidlově víkendovém kroku pravděpodobně nebyl informován bývalý předseda Miloš Zeman, který tou dobou dlel v premiérské funkci na summitu Evropské unie v Madridu. Zeman sice dává najevo, že do stranických věcí už nemluví, ale jeho slovo má stále v sociální demokracii obrovskou váhu. Analogie se vzbouřenci v ODS z konce roku 1997 a se Sarajevským atentátem vůči Václavu Klausovi není určitě na místě. Nebylo by ale pikantní, kdyby i sociální demokracie měla něco na způsob Madridského atentátu?