Sportsmeni za císaře pána

Фото: Архив Национального музея
0:00
/
0:00

I ten nejzapřísáhlejší nepřítel sportu se mu letos nemohl vyhnout. V létě slavili své výročí sokolové, proběhly olympijské hry i paralympiáda a v září se zase připomínaly narozeniny Dany Zátopové a nedožité devadesátiny jejího manžela a legendárního běžce Emila. Kdo by ještě neměl sportu dost, může zavítat do Národního památníku na Vítkově, kde právě probíhá výstava Sportsmeni v zemích českých. Její autorka Lucie Swierczeková z Národního muzea je také hostem dnešních Historických obzorů.

My se teď procházíme po Kobylisích a možná zahlédneme i nějakého toho sportsmena. Už jsme viděli hřiště pro dospělé, lidé tady jezdí na kole, na bruslích…Kdy se vůbec poprvé začali takto rekreačně věnovat sportu?

„Lépe řečeno by bylo amatérsky. Ten začátek spadá do období změn ve společnosti, především té měšťanské, které proběhly v šedesátých letech 19.století. Ty střední vrstvy měly volný čas, finanční prostředky a začaly se věnovat tomu sportování. Když to nebyl zrovna Sokol, tak to byla druhá linka, kterou Sokol zrovna neuznával, bylo to nejdřív veslování a bruslení. V osmdesátých letech se objevili cyklisti a úplně masově se rozšířili. Spousta obyvatel monarchie chodila na výlety a provozovala turistiku.“

Byly české země v něčem specifické, protože vaše výstava se přímo jmenuje Sportsmeni v zemích českých, byl u nás nějaký oblíbený sport nebo byli tady třeba nadšenější sportovci než v Rakousku?

„To vám asi úplně nezodpovím, ale rozhodně tady vznikaly jedny z prvních klubů v cyklistice, protože smíchovský klub velocipedistů byl první cyklistický klub v rakouské monarchii. Nemůžu říct, že jsme byli v něčem vyloženě první, ale rozhodně lidé propadli sportu poměrně hodně a našlo se tady mnoho bruslařů, veslařů, cyklistů, turistů, tenistů…sportovců tady určitě bylo dost.“

Měnila se v průběhu těch let do konce monarchie třeba oblíbenost těch sportů? Bylo to jako dnes, kdy člověk chodí na aerobik pak na zumbu…

Česká Lawn-tennisová společnost Plzeň,  snímek z roku jejího vzniku 1898,  čtvrtý zprava Josef Rössler Ořovský,  foto: NM
„Oblíbenost sportů se neměnila, tam spíše hrálo roli to, že se objevovaly stále nové a nové sporty. Takže když někteří ti čeští první sportsmeni, třeba Josef Rössler-Ořovský, vyjeli do zahraničí, tak se tam seznámili třeba s novým druhem sportování, třeba s tím veslováním. Nebo se traduje slavná historka, jak si nechal Josef Rössler-Ořovský poslat katalog bruslí a přišly mu lyže, tak je objednal, aby to vyzkoušeli. Takže spíše to bylo opravdu takové pionýrské, že co viděli,tak chtěli taky a pustili se do toho.“

To slovo sportsmeni nás odkazuje k tomu, že lidé nevěděli, jak ty osoby pojmenovat česky. Bylo to trochu zvláštní, když šel člověk třeba na procházku a najednou kolem něj třeba projel někdo na kole?

„Určitě to budilo nějaké vášně, protože třeba cyklisté si stěžovali, že když vyjeli do Košíř, tak na ně místní výrostci házeli kameny. Nebo když veslaři měli své závody na Vltavě, tak to budilo pozdvižení a byla to velká společenská událost.“

Byla to je pražská záležitost, nebo se to jako třeba Sokol šířilo i po celých českých zemích?

Foto: CzechTourism
„Se Sokolem to sportování, které bylo pro Sokol individuální, takže sobecké, moc společného nemělo. Rozhodně se to ale šířilo po celé monarchii. Nejrozšířenější byla cyklistika a pak bylo hodně atletů a kluby vznikaly kdekoli. Když už bereme české království, tak byly to kluby české i německé, najdeme je v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Ti čeští sportsmeni byli i ve Vídni, kde zakládali české sportovní kluby.“

Kdy se pak začal sport profesionalizovat?

„Ta otázka amatérismu a profesionalismu je taková trochu ožehavá. Od začátku se řešilo, se zachovat k amatérům a profesionálům. Ten amatérismus byl prosazován už Pierrem Coubertinem u olympijských her a to platilo až do padesátých let 20. století. Sportovci by podle toho neměli sportovat pro peníze.“

Ni zisk, ni slávu…

„Ano, přesně tak. Měli by sportovat pouze pro radost z pohybu a pro ten sport samý. Naráželo to tam ale na to, že třeba lidé z nižších vrstev, kteří se objevovali v těžké atletice a třeba zápasníci, tak oni neměli nakonec jinou možnost, než přejít na tu profesionální úroveň, aby vůbec z toho měli nějaké prostředky a mohli ten sport provozovat. Nicméně první myšlenou sportu je, aby jej provozovali jen amatéři.“

Z deníku Josefa Rösslera-Ořovského,  foto: NM
Jak vůbec do toho sportování zasáhla válka? Monarchie padla v roce 1918, spousta mužů byla za války odvelena na frontu, jistě mezi nimi byli i sportovci. Projevilo se to nějak? Začaly třeba sportovat ženy?

„Ženy sportovaly už dřív. Sportovaly už na konci 19.století, kdy např. lyžařka Anda Hanušová, když se účastnila smíšených závodů s muži, tak vyhrávala a dostávala medaile. I olympijská medaile, která zůstala na českém území, i když ji nezískala Češka, ale pražská Němka Hedwiga Rosenbaumová za tenisové zápasy, tak ta byla k nám přivezena v roce 1900. S tou válkou…tam je možná spíše problém v tom, že se měla v roce 1916 olympiáda v Berlíně a ten český olympijský výbor, který byl na rakouském samostatný, což budilo rozpaky a u německého obyvatelstva nelibost, byl tlačen to toho, aby více spolupracoval s těmi Němci. Stejně tak kluby byly tlačeny do toho, aby s Němci více spolupracovali a podvolili se vedení rakouských klubů, což se jim moc nelíbilo.“

Můžete jmenovat nějaké oblíbené sportovce? Do dnešních dnů známe třeba Frištenského… Kdo byl takový Jarda Jágr 19.století?

Gustav Frištenský
„Rozhodně takoví ti mistři jednotlivých sportů měli své obdivovatele v klubech. Byl to určitě mistr Hanč, který tragicky zahynul v roce 1913. V bruslení to byl mistr Potůček a tím největším sportsmenem té doby byl Josef Rössler-Ořovský nebo také jeden z těch, kteří se vydali zachraňovat Hanče a Vrbatu, pražský Němec Emerich Rath.“

Narazili jsme tady na problém soužití Čechů a Němců v českých zemích. Bylo to vyhrocené nebo se v nějakých klubech setkávali Češi a Němci bez ohledu na národnost?

„Původně to byly snahy o založení společných klubů Čechů a Němců, např. veslařská regata, ale ten vývoj kopíroval národnostní spory v českém království. Nakonec ale převážily spory mezi národnostmi a každý si budoval svoje kluby. Ty kluby sice občas spolu možná závodily, ale nebylo to tak, že by spolu úzce spolupracovaly. Spíš si každý jel ve své linii a i ten sport byl dost striktně rozšířený na Čechy a Němce.“

Bylo to tak i v regionech?

Deník Josefa Rösslera-Ořovského,  foto: NM
„V regionech bylo méně těch klubů a také se konaly závody, tak se mohlo stát, že Češi i Němci nastupovali společně. Ale potom většinou převážila různá hesla typu ´Svůj k svému´ apod. a nakonec to většinou dopadalo tak, že se navzájem těch soutěží neúčastnili.“

Vy jste sestavili přímo výstavu „Sportsmeni v zemích českých“, můžete nám ji představit?

„Výstava ukazuje to nejlepší, co máme ve sportovních sbírkách Národního muzea do roku 1918. Můžete na ni vidět třeba úžasnou věc – deník Josefa Rösslera-Ořovského, který sem zavádl různé sporty, takže tam můžete vidět zápisy, jak vesloval, bruslil, jaké byly závody, počasí…Také tam máme k zápasům např. odlitek paže Gustava Frištenského nebo krásně restaurovaný zápasnický pás Josefa Šmejkala. Můžete si prohlédnout různé ceny z veslařských závodů, cyklistických závodů, dvourohé dámské sedlo nebo i velocipéd.“

Výstava Sportsmeni v zemích českých spadá do výstavního cyklu s názvem Monarchie a kromě zmíněných sportovců se ještě zaměří třeba na jídlo nebo svět dětí v době předposledního císaře pána.