Standa Říha – malíř, fotograf a digitální tvůrce
Maloval od dětství. Jeho tvorba zahrnuje vše od abstraktního umění přes surrealismus až po 3D nástěnné umění s využitím tisku a plátna.
„Ve svém tvůrčím úsilí následuji mé pocity spíše než zavedené nebo současné trendy. Díky tomu je moje tvorba variabilní.“
To je motto z Vašich webových stránek. Dalo by se říct, že jste byl stejně nekompromisní vůči politice v době socialismu?
Já myslím, že ano. V Realistickém, dnešním Švandově, divadle jsem byl na pohovoru každé tři až čtyři měsíce. Žádali mě, abych vstoupil do strany, což jsem pokaždé odmítl. Jako umělec si myslím, že bych měl být nestranný.
Proč a kdy jste se rozhodl emigrovat?
Vzhledem k tomu, že v roce 1968 jsem byl vyhozen z učení kvůli protikomunistickým akcím a můj starší bratr odešel do Rakouska a pak do Kanady, nesměl jsem opustit republiku. Když jsem po deseti letech požádal o výjezd do zahraničí, paní za okénkem se na mne usmála: „Pane Řího, vy byste chtěl na zájezd? To nemyslíte vážně!“ a vrátila mi přihlášku.
Kdy došlo ke změně?
V roce 1981 přišlo velký překvapení, dostal jsem místo na vysněný zájezd na Západ. S pomocí několika přátel a rodiny jsem dal dohromady peníze a potřebné dokumenty a vyjel. I přes to, že jsem byl dlouhá léta rozhodnutý odjet, nebyl jsem si v ten moment úplně jistý, měl jsem totiž na devadesát procent jisté studium na Akademii výtvarných umění.
Jednalo se tedy o dramatické rozhodnutí?
Došlo k němu až poslední večer ve Vídni. Sám vedoucí zájezdu ke mně přišel a řekl mi, abych vstal ráno v pět a zabalil se, že mi vrátí pas. Navíc mne nasměroval na Kanadskou ambasádu. To byl poslední kopanec k definitivnímu rozhodnutí. No a ta Akademie by asi určitě vyžadovala vstup do strany.
Jaké byly vaše první dojmy po příletu do Kanady?
Přiletěl jsem v noci, do úplně jiného města než na co jsem byl zvyklý z Evropy. Příjemný pocit po cestě byl taky z toho, že všichni kanadští úředníci byli vstřícní a ochotní. Ráno jsem se probudil v hotelu, pláž přes ulici, a překrásný výhled na oceán a hory. Největší zážitek samozřejmě bylo setkání s bratrem a jeho rodinou.
Co bylo důvodem, že jste si vybral Vancouver, a ne Montreal nebo Toronto?
O tom rozhodly kanadské úřady. Já sám jsem neměl žádné požadavky. Jen jsem čekal, co přijde a podle čeho bych se co nejlíp zařídil. Nejlepší je moc neplánovat a srovnat se s tím co je, člověk je pak méně zklamaný.
Jak jste začínal a zvládnul jazyk? Překvapily vás nějaké místní zvyky? A co pracovní příležitosti?
Ve Vídni jsem se učil angličtinu pro samouky, doufaje, že to v Kanadě zvládnu. K mému překvapení, jsem sotva rozuměl místním. To mě ponouklo k tomu s prací počkat a jít na státni školu angličtiny, což mi později pomohlo k zajímavé práci.
Každý, kdo procházel emigrací, nečekal, až mu začnou „padat do huby pečení holubi,“ ale začínal v nejrůznějších profesích, nejčastěji umývat nádobí a podobně. Jak to bylo u Vás?
Já měl trochu štěstí, dostal jsem místo v tiskařské firmě, kde práce vyžadovala uměleckou tvořivost. Začínal jsem v sítotisku, což vyžadovalo znalost přístrojů v temné komoře a počítač. Moc jsem toho neznal, vyřešil to víkend v knihovně a od pondělka jsem byl zkušený tiskař.
Umožňovalo vám to naplnění snů a tvůrčích nápadů?
Firemní výrobky vyžadovaly komplikované designy. Rozdíl je, že v práci tvořím design architekta a doma realizuji vlastní nápady. To dělá moje umění variabilní a mohu používat média, které uznám za nejvhodnější.
Co vám připadá, že bylo náročnější? Vytvářet reklamu anebo uměni?
Tvořit podle designu někoho jiného je jednodušší, ale nedává to radost a uspokojení, kterou nabízí vlastní tvorba. Ta má náročnějšího kritika, sám sebe. Výjimkou je umělecká práce pro pochvalu druhých, umění pro umění. To nekonči dobře, protože každý divák má jiný názor a uspokojit všechny je nemožné.
Jaký vliv a jak k tomu patří profesionální tvorba?
Taky jsem si ji zkusil na pár let. Bohužel takové umění není moc rozdílné od výroby cedulí v tiskařské firmě. Každý rok nová sada barev a soubor přijatelných nápadů, které odpovídají designu toho roku. Placena práce mi dala nezávislost na výdělku z uměni a tím i svobodu ve vlastním uměleckém vyjádřeni.
Dalo by se říct, že se věnujete všem uměleckým formám od fotografie až po malířství. Která vás nejvíce naplňuje, který materiál používáte nejraději a proč jedna forma nestačí?
Různé umělecké formy byly výsledkem zkušeností z práce a vlastní potřeby je využít. Nejuspokojivější při této práci je kompozice, která vždycky přinese úsměv. Samozřejmě sem tam dámplátno na stojan a klasicky se odvážu s barvami a štětcem. Jedna forma by znamenala zahodit zkušenosti, které mám. Nacházím energii ve změně formy a materiálů. Vyvolává to svobodu vyjádření, sebe ocenění a taky trochu dětské radosti.
Jak k tomu patří fotografie?
S fotografií to je jinak. Rád fotím, ale mám pár skvělých kamarádů, vynikajících fotografů, a tak fotky byly jen pro archiv. Teď, když jsem si vytvořil kombinaci foto koláží s mědí na pomalovaném pozadí, fotoarchiv vylez na světlo.
Kde berete inspiraci?
Především z přírody a při volných chvílích k přemýšlení. Často během kompozice, dostanu nápad. Fotografie mě inspiruje více k vyjádření pocitu než reality. Myslím si, že pocity se lépe vyjádří surrealisticky a abstraktně než realisticky.
Kdo je vaším oblíbeným vzorem a proč?
Z minulé tvorby je to Dali. Nyní to jsou v podstatě kompozice různých materiálů z přírody. Voda, dřevo, kámen, písek, vítr, mlha atd., a pocity s nimi spojené.
Na čem právě pracujete a jaký budoucí project nosíte v hlavě?
O nápady není nouze. Mnohokrát začnu s jedním obrazem. Někdy se mi v hlavě objeví něco jiného, a tak to následuju. Znamená to, že ten originální nápad musí přijít na řadu později. Nejsem vázán žádnými objednávkami. Díky tomu tvořím, co mě napadne. Plánování vyžaduje časové omezení a umění potřebuje neomezenou dobu, dotáhnout tvorbu do uspokojivého konce. Kolikrát to vezme několik dní, chozeni okolo výtvoru, než přijdu na chybějící tah štětcem, který mi přinese úsměv na tváři a tím i ukončení projektu.
Výtvarník Stanislav Říha se narodil v roce 1952 v Praze. Začínal jako kulisák v divadle. Později se propracoval na rekvizitáře a asistenta divadelního scénáristy. Po emigraci do Kanady v roce 1981 začal pracovat ve firmě vyrábějící značky a orientační nápisy pro exkluzivní hotely a veřejné budovy. Ve volném čase se věnoval vlastní tvorbě, která zahrnuje vše od abstraktního umění přes surrealismus až po 3D nástěnné umění s využitím tisku a plátna. Svou tvorbu představil na výstavách od Lisabonu přes Londýn až po Vancouver.
