Státní dluh zatím není strašákem
Státní dluh České republiky vzrostl v prvním čtvrtletí 2007 o více než devět miliard korun na téměř 812 miliard. Informovalo o tom tento týden ministerstvo financí. Na zprávy o rostoucím dluhu je už veřejnost v podstatě zvyklá. Média je neopomenou citovat. Máme se ale těchto zpráv děsit? To zjišťoval Zdeněk Vališ.
Hodně lidí má asi v hlavě dost zmatek, když se mluví o dluhu na úrovni České republiky. Dost často si třeba lidé pletou pojmy státní dluh a zahraniční dluh. Přitom na celkové výši zahraničního zadlužení a jeho růstu se ze 60 procent podílí soukromý sektor, podniky. Pak je tady veřejný dluh. Ten je souhrnem státního dluhu, dluhů zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a místních rozpočtů obcí. Pravda, největší položkou veřejného dluhu je právě státní dluh. Ten je také ekonomy nejvíce sledován. Jeho hlavní, tedy ne jedinou, příčinou je samozřejmě deficitní hospodaření státu. Ptejme se ale zároveň, jakou vypovídající hodnotu má zpráva, že za první čtvrtletí vzrostl státní dluh na 812 miliard. Otázka pro Pavla Mertlíka, hlavního ekonoma Raiffeisenbank a bývalého ministra financí.
"Sama o sobě nemá vůbec žádnou vypovídající hodnotu. Když posuzujeme nějaký dluh, musíme ho srovnat k nějakému základu. Když o někom řekneme, že dluží třeba sto tisíc korun, tak je jistě velký rozdíl, jestli těch sto tisíc korun dluží člověk, který má příjem řekněme dvacet tisíc měsíčně nebo osmdesát tisíc měsíčně. Stejným způsobem je to třeba udělat u státu. Tam se jeho celková zadluženost poměřuje k hrubému domácímu produktu. Z tohoto pohledu Česká republika zhruba poslední tři roky má neměnnou zadluženost na úrovni kolem 30 procent."
"Ve srovnání s ostatními zeměmi si vedeme určitě dobře. Míra zadlužení řadí Českou republiku k zemím s nejnižším dluhem v rámci celé Evropské unie."
Odborníci tedy z výše státního dluhu nemají žádné obavy. A v tomto ohledu Česká republika bez problémů plní jedno z hlavních tzv. maastrichtských kritérií pro přijetí eura. Tam je limitem 60 procentní státní dluh ve vztahu k hrubému domácímu produktu. Paradoxně tento limit neplní, a to dost výrazně, některé státy, kde už bylo euro zavedeno. Zůstaňme ale v Česku. Varovné by podle ekonomů bylo, kdyby tempo zadlužování pokračovalo i v dalších letech. Jak připomíná Pavel Mertlík, také letos musíme být připraveni na růst státního dluhu o desítky miliard.
"Rozpočet na rok 2007 je nastaven velmi expanzivně. Deficit státního rozpočtu v letošním roce bude podle našeho odhadu mezi 3,5 až 4 procenty. A takový vývoj povede k nepatrnému zvyšování celkové zadluženosti."
Postupně by se podle vládních představ měl procentuální podíl deficitu státního rozpočtu na HDP snižovat. Tím by klesala i míra zadlužení. Deficit státního rozpočtu tedy vlastně není nic špatného, pokud je držen takříkajíc na uzdě. Pavel Mertlík v této souvislosti upozorňuje, že k absolutnímu růstu státního dluhu bude docházet i v budoucnu.
"Státy, stejně jako podniky, se zadlužují čím dál více. Je docela normální, že i velmi prosperující podnik dlužil před deseti lety bankám mnohem méně, než dluží dnes. Vyrábí ve větších objemech, kupuje si více vstupů a na ně si půjčuje. Čili to je v pořádku. Absolutní růst objemů dluhů je normální věc. Důležité je právě poměření tempa toho růstu k hrubému domácímu produktu."
Nakolik korektní je tedy tolik oblíbené zdůrazňování velikosti dluhu připadajícího na jednoho občana?
"Valný ekonomický význam takové srovnání nemá."
Říká Pavel Mertlík, hlavní ekonom Raiffeisenbank.
