Výše státního dluhu není až tak důležitá, podstatná je míra zadlužení země

Recese v Evropské unii se prohlubuje a úměrně tomu kdekdo natahuje ruce k vládám s žádostí o pomoc. A většina vlád také miliardami nešetří. Rezervy jsou ale omezené, a tak si vlády musí stále více půjčovat. Zvyšují tak již existující státní dluhy. Jak je to vlastně s českým státním dluhem? Na to se hlavního ekonoma Raiffeisenbank a bývalého ministra financí Pavla Mertlíka zeptal Zdeněk Vališ.

Pavel Mertlík, foto: autor

Když se začne zadlužovat občan nebo firma, je jasné, že to nejde dělat do nekonečna. Dluh se jednou musí splatit. V případě státu jako by toto pravidlo neplatilo.

„Myslím, že není docela pravda, jak to říkáte. Firma, pokud bude trvat, tak se v podstatě do nekonečna zadlužuje také. Když se podíváte na úspěšnou firmu, která roste, tak třeba před deseti lety měla dluh určitě menší, než má dnes. Prostě velká firma má velké dluhy, malá firma má malé dluhy. A když je firma hodně úspěšná, rostou jí dluhy zkrátka proto, že si půjčuje v bankách prostředky na pracovní kapitál, na investice apod. Čili to, že roste dluh spolu s růstem nějaké ekonomické jednotky firma nebo státu, to je docela přirozená věc. Důležité je to, jak se vyvíjí míra zadlužení. Ta by neměla být nezdravě vysoká. U firmy se typicky poměr dluhu měří ve vztahu ke kapitálu, k obratu a dalším podobným ukazatelům. U státu to typicky bývá poměr vůči hrubému domácímu produktu.“

Stát obvykle ten dluh kryje vydáváním dluhopisů. Jakou strategii při tom volí?

„To je v každé zemi různé. Záleží na konkrétních podmínkách dané země v dané době. Když se podíváme na Českou republiku, v současnosti se stát důsledně snaží o to, aby rozhodující část dluhu státu byla v podobě veřejně obchodovaných cenných papírů, to znamená dluhopisů, nikoliv tedy bankovních úvěrů apod. Další důležitá věc je tzv. durace, čili délka splatnosti toho dluhu. Většinou se státy snaží o to, aby převážná část dluhu byla v dlouhodobém zadlužení, které bývá levnější. V České republice je ten poměr zhruba jedna třetina krátkodobého dluhu, dvě třetiny zhruba představuje dlouhodobý dluh v podobě dluhopisů se splatností typicky od dvou do deseti let. To je v podstatě standard, který provozují všechny vyspělé země. Česká republika někdy kolem roku 1998 téměř neměla dlouhodobý dluh, měla pouze krátkodobé a ne příliš výhodné pokladniční poukázky. Za těch deset let se takhle změnilo, řekl bych ke standardu, který je na světových finančních trzích obvyklý. To, co je důležité, je měna, v jaké se dluhopisy emitují. Česká republika dlouhá léta emitovala pouze korunové dluhopisy. To znamená, že se nezadlužovala primárně v zahraničí. Samozřejmě část těch korunových dluhopisů si kupovali zahraniční rezidenti, ale to kursové riziko nesli oni. Koupili si český dluh denominovaný v českých korunách. Zhruba před nějakými čtyřmi roky se rozhodlo, že část dluhu bude v eurech a začaly se vydávat mezinárodní dluhopisy v eurech. Zatím to jsou dvě emise. Klíčový strategický důvod byl, že je to jistá forma přípravy na budoucí vstup země do eurozóny.“

Jesliže stát hospodaří deficitně, roste neustále potřeba vydávat další emise dluhopisů. Jenže se může stát, že investoři si v takovém případě začnou klást podmínky a zvýší tzv. rizikovou přirážku. Dluh se pak prodražuje, ne?

„Rád bych zdůraznil, že skutečně nejde o růst dluhu z hlediska absolutního objemu, ale o růst míry zadlužení. Když se podíváme na Českou republiku, tak poslední známý údaj o míře zadlužení veřejného dluhu jako celku byl těsně pod 28 procenty hrubého domácího produktu. Čili z tohoto pohledu důvod pro nějaké zvýšení rizikové prémie v případě České republiky určitě neexistuje. Kdyby ale došlo k takovému vývoji, že by míra zadlužení se z těch necelých 30 procent vydala někam ke čtyřiceti, padesáti a více procentům, tak to by samozřejmě byl relevantní argument. Jinak ale ta riziková prémie souvisí s řadou dalších skutečností, jako je třeba vnímání dané země v regionu, kde působí, očima investorů. Některé země v našem regionu se už dostaly do situace, kdy jim veřejní či soukromí investoři odmítají půjčovat. Chtěl bych podtrhnout, že to jsou země, které jsou na tom nesrovnatelně hůře než Česká republika jak z hlediska míry zadlužení, tak z hlediska ukazatelů, které svědčí o jejich devizové pozici z hlediska vnější ekonomické bilance apod. My jsme země, která má malý deficit veřejných financí, jedna z finančně nejstabilnějších zemí Evropy. Za druhé máme velmi nízký deficit běžného účtu platební bilance. Nicméně to, že dojde ke zdražení a dochází v současnosti ke zdražení dluhu a jeho obsluhy, tzv. dluhové služby, to je dáno globální ekonomickou situací spíš než poměry v České republice. Jinak vzhledem k tomu, že naše zadlužení je nízké, tak z pohledu státního rozpočtu ta dluhová služba sice roste, ale její podíl na státním rozpočtu je pořád poměrně nízký. Je to někde kolem pěti procent veřejných výdajů. Každopádně ale rozhodující část toho financování probíhá na domácím trhu a jak se ukazuje, tak stále je tady dostatečná poptávka. Tím se Česká republika výrazně liší třeba od Maďarska, Polska a dalších zemí regionu. Není v takové míře závislá, jak už jsem řekl, na financování ze zahraničí.“

Mohl byste alespoň zhruba srovnat pozici České republiky pokud jde o míru zadlužení v rámci Evropské unie?

„Pořadí vám neřeknu, ale opakuji, patříme mezi nejméně zadlužené země. Převážná většina evropských zemí má veřejné dluhy někde v rozsahu mezi 40 – 60 procenty hrubého domácího produktu. Extrém představují třeba Belgie, Itálie, možná dnes už také Řecko, kde se zadlužení pohybuje kolem 100 procent hrubého domácího produktu.“