Sto let živého zvuku: Jak se rodil orchestr, který měl hrát „tady a teď“
Symfonický orchestr Českého rozhlasu slaví sto let. A protože jeho příběh je zároveň příběhem českého rozhlasového vysílání, připomeneme si ho v pětidílném seriálu. V prvním díle se vracíme do doby, kdy rozhlas teprve hledal způsob, jak nabídnout posluchačům živý hudební zážitek „tady a teď“ — a kdy se rodil orchestr, který měl tuto ambici naplnit.
Rozhlas měl od svého zrodu jasnou ambici: nabídnout posluchačům živý hudební zážitek, který žádný gramofon ani film nedokázal nahradit. V době, kdy se technici potýkali s mikrofony obrácenými ke zdi a přikrytými poklopem od psacího stroje, šlo o cíl téměř bláznivý. Ale právě tato touha po autentickém zvuku stála u zrodu orchestru, který dnes známe jako Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
Od dělníků hudby k ambicióznímu orchestru
Komorní orchestr Radiojournalu byl v polovině 20. let skutečnou továrnou na živou hudbu. Denně zaplňoval jednu až dvě hodiny vysílání, často hrané doslova z listu. Hudebníci byli najati proto, aby zvládli obrovský objem práce — a zvládali ho s obdivuhodnou profesionalitou. Jenže vedle nich v rozhlase vystupovali i špičkoví sólisté a komorní hráči, a srovnání nebylo vždy lichotivé.
V roce 1924 se ukázalo, že spoléhat na externí hudebníky už není možné. Vysílací čas rostl a profesionálové měli večery plné koncertů. Radiojournal proto začal budovat vlastní soubor — nejprve malé Radio-trio, později rozšířené o další hráče. Ve výroční den republiky 28. října 1924 už pod názvem Orchestr Radiojournalu zazněla Smetanova Má vlast.
Zlom pak přišel 30. března 1926, kdy se těleso poprvé představilo koncertnímu publiku v Radiopaláci na Fochově třídě. Sexteto Radiojournalu, doplněné hráči České filharmonie a vedené Jožkou Charvátem, nabídlo čistě český program: Dvořák, Bendl, Fibich, Suk, Kovařovic, Novák, Smetana. Ten večer se začala psát historie veřejných koncertů rozhlasového orchestru, která trvá dodnes.
1. říjen 1926: Den, kdy se zrodil orchestr
Klíčovou roli při budování orchestru sehrál Jaroslav Krupka, pozdější vedoucí hudebního programu. Neúprosně upozorňoval, že těleso složené z externistů a hrající převážně populární kousky je odsouzeno k uměleckému přežívání. Jeho argumenty přijal programový ředitel Miloš Čtrnáctý — a přesvědčil vedení k odvážnému kroku: „Do nové sezony postavíme vlastní symfonické těleso!“
Do stálého angažmá bylo přijato šestnáct nových hráčů, kteří spolu s dosavadními vytvořili základ orchestru o dvaceti členech. Složení bylo skromné, ale ambiciózní: troje první a druhé housle, dvě violy, violoncella, klarinety, lesní rohy, kontrabas, flétna, hoboj, fagot, pozoun, tympány a harmonium.
Symbolickým gestem bylo angažování Františka Daniela, koncertního mistra České filharmonie. Vojtěch Frait, dosavadní koncertní mistr Radiojournalu, odešel na sólovou dráhu — ale brzy se vrátil jako druhý koncertní mistr a s orchestrem spojil celý svůj profesní život.
První úspěchy a první kritiky
Odborná veřejnost byla zpočátku skeptická. V tisku se psalo, že nové těleso bude hrát „osvědčený kmenový repertoár“, zatímco Česká filharmonie se věnuje náročným dílům. Jenže 16. září 1926 přišel zásadní moment: orchestr, posílený filharmoniky, vystoupil pod taktovkou Oskara Nedbala. Výsledek? Nadšení.
„V orchestru je rozhodně talentovaný umělecký materiál,“ psal recenzent listu Večer. Radiojournal tím získal nové renomé a česká veřejnost novou kulturní instituci.
Růst, zrání a tvrdá práce
Orchestr postupně rostl — do druhé sezony vstupoval s 27 hráči. Přesto trvalo roky, než se vymanil z role tělesa pro lehčí repertoár. Zlom přinesl příchod Otakara Jeremiáše, jehož éra (1929–1945) položila základy budoucí umělecké kvality.
Jeremiáš vedl orchestr v těžkých podmínkách: málo hráčů, časté výpomoci, odpor České filharmonie. Přesto třicátá léta znamenala růst. V roce 1936 měl orchestr už 70 členů a stal se respektovaným studiovým tělesem.
Zářijový koncert: návrat k úplným začátkům
Součástí letošních oslav bude i mimořádný zahajovací koncert 24. září, který připomene právě tento historický okamžik. SOČR zahraje stejný program, jaký zazněl v roce 1926.
Smetana – Prodaná nevěsta, předehra
Beethoven – Romance pro housle a orchestr č. 1 a 2
Dvořák – Legenda č. 6, 2, 10 a 3
Fibich – Symfonie č. 2
