Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho dirigenti: cesta k umělecké suverenitě
Sto let Symfonického orchestru Českého rozhlasu je příběhem lidí, kteří jej formovali. Dirigenti – šéfdirigenti i ti, kteří stáli u pultu jen krátce – vtiskli orchestru charakter, ambice i odvahu růst. Jejich práce proměnila původně provozní rozhlasové těleso v mezinárodně respektovaný orchestr, jehož zvuk dnes patří k nejvýraznějším v české hudební kultuře.
Karel Ančerl
Bezprostředně po skončení války se rozhlasový orchestr vracel k běžné práci, ale zároveň hledal nové vedení. To přišlo až v roce 1947 v osobě Karla Ančerla. Jeho působení bylo sice krátké, přesto zásadní. Pod jeho vedením se orchestr poprvé představil na Pražském jaru – hned třikrát a výhradně s českým a slovenským repertoárem. Ančerl tak položil základ budoucí prestiže tělesa.
Václav Talich
Václav Talich, jedna z největších osobností české hudby, působil u rozhlasových těles jako umělecký poradce v letech 1949–1952. Jeho epizodní návrat v roce 1953 i poslední vystoupení na Pražském jaru 1954, kdy se střídal s Aloisem Klímou při řízení Dvořákových Slovanských tanců, ukazují, jak silně byl s rozhlasovými symfoniky spjat. V té době měl orchestr již sto členů – symbol rostoucího významu.
Alois Klíma
Po Ančerlovi převzal šéfdirigentskou taktovku Alois Klíma, který s orchestrem dlouhodobě pracoval a vedl jej až do roku 1971. Natočil více než tisíc rozhlasových nahrávek, uvedl kolem stovky premiér a zásadně rozšířil repertoár. Za jeho éry vznikl i název Symfonický orchestr Československého rozhlasu (1964), kdy se sloučil velký symfonický orchestr s menším Pražským rozhlasovým orchestrem. K výrazným dirigentským osobnostem této doby patřili také Václav Jiráček, Jiří Stárek a Josef Hrnčíř.
Jaroslav Krombholc
V letech 1973–1979 stál v čele SOČRu Jaroslav Krombholc, žák Václava Talicha a významná osobnost české opery. U rozhlasových symfoniků prokázal, že jeho doménou je nejen operní jeviště, ale i koncertní pódium. Uváděl premiéry českých skladatelů a díky své mezinárodní pověsti přiváděl k orchestru dirigentské osobnosti světového formátu, například Sergea Bauda, Gennadije Rožděstvenského či Charlese Mackerrase.
František Vajnar
Stejně jako jeho předchůdce přišel i František Vajnar k SOČRu z Národního divadla. V době svého jmenování byl na vrcholu sil – dirigoval Českou filharmonii, působil ve Švédsku, učil na HAMU. Jeho působení však ukončily neshody s normalizačním vedením rozhlasu. Přesto zanechal v orchestru výraznou stopu.
Vladimír Válek
Nejdelší a zřejmě nejzásadnější éra v dějinách SOČRu patří Vladimíru Válkovi, který orchestr vedl neuvěřitelných 26 let (1985–2011). Pod jeho vedením se těleso zbavilo pověsti „studiového orchestru“ a stalo se plnohodnotným koncertním souborem s mezinárodním renomé. Válek přivedl do orchestru špičkové hráče, otevřel mu dveře do Japonska, Číny i USA a vytvořil přes tisíc nahrávek. V roce 2014 byl uveden do Síně slávy Českého rozhlasu.
Ondrej Lenárd
Slovenský dirigent Ondrej Lenárd navázal na Válkovu éru v letech 2011–2017. Přinesl zkušenosti z čela Slovenské filharmonie i Tokijské filharmonie a vytvořil s orchestru pevné umělecké partnerství. O SOČRu řekl: „Mikrofon neoklameš. Pracovat s rozhlasovým orchestrem je velká škola… Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života.“
Alexander Liebreich
Působení Alexandra Liebreicha v letech 2018–2022 výrazně ovlivnila pandemie covidu, přesto dokázal s orchestrem vytvořit silné umělecké pouto. „Praha je jedno z největších hudebních měst v Evropě,“ řekl při nástupu – a své nadšení si uchoval i při odchodu do Valencie.
Petr Popelka
V září 2022 se před rozhlasové symfoniky postavil jako nový šéfdirigent jejich někdejší kolega ze skupiny kontrabasů – Petr Popelka. Jeho kariéra patří k nejrychlejším a nejpozoruhodnějším v současné evropské hudbě. Ještě v roce 2019 byl zástupcem koncertního mistra kontrabasové skupiny drážďanské Staatskapelle, zároveň však studoval dirigování a absolvoval mistrovské kurzy u osobností, jako je Jaap van Zweden.
Jeho dirigentská dráha se rozběhla u orchestru NDR Elbphilharmonie v Hamburku, odkud zamířil k Norskému rozhlasovému orchestru, Bamberským symfonikům, Vídeňským symfonikům či americkým orchestrům v Chicagu a Pittsburghu. Je žádaným operním dirigentem – v roce 2025 nastudoval v Bavorské státní opeře Janáčkovu Káťu Kabanovou a v lednu 2026 debutoval u Berlínských filharmoniků.
Pro SOČR je Popelkovo působení zásadní. Umožnilo mu dlouhodobě pracovat s orchestrem špičkových kvalit, což se odrazilo například v mimořádně úspěšném japonském turné v roce 2024. Do paměti posluchačů se zapsaly monumentální projekty jako Písně z Gurre či Tisíc hlasů adventu. Mimořádnou poctou byla nabídka Pražského jara, aby SOČR pod Popelkovým vedením provedl zahajovací koncert festivalu 12. května 2026.
Štafetu po Petru Popelkovi přebírá německo-japonský dirigent Elias Grandy, který vstupuje do nové kapitoly orchestru s mezinárodním rozhledem a výraznou uměleckou vizí.
Související
-
100 let SOČRu: Příběh orchestru, který změnil Český rozhlas
SOČR slaví 100 let. V pětidílném seriálu sledujeme jeho cestu od improvizovaných začátků k orchestru, který formoval české hudební dějiny.
