Elias Grandy: „Století orchestru je okamžik, kdy se vyplatí zastavit a uvědomit si jeho hodnotu"

Elias Grandy

Symfonický orchestr Českého rozhlasu vstupuje do své jubilejní 100. sezóny — a zároveň do nové éry. Funkce šéfdirigenta se ujímá německo-japonský dirigent Elias Grandy, který s orchestrem poprvé vystoupil v březnu 2025 jako záskok na poslední chvíli. V rozhovoru mluví o prvním setkání s tělesem, o významu stoletého výročí i o tom, jaké příběhy chce se SOČRem vyprávět v následujících letech.

Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu jste poprvé spolupracoval v březnu 2025 jako náhradník na poslední chvíli. Lidé tehdy mluvili o mimořádné chemii. Jak jste to vnímal vy?

„Setkání s orchestrem je jako začátek nového vztahu. A my jsme si opravdu padli do oka.“

Ano, byla to rozhodně zvláštní chemie — jinak bych tu dnes nebyl. Je to jako když potkáte nového člověka. Setkání s orchestrem je vždy začátkem nového vztahu. Někdy si s někým okamžitě porozumíte, jindy to tak není. V tomto případě jsme si, myslím, opravdu padli do oka. A pak jsme si řekli: ano, pojďme se potkat ještě několikrát

Přebíráte vedení orchestru právě v roce, kdy slaví 100 let. Co pro vás toto výročí znamená?
Je to směs vzrušení, cti a pokory. Sto let existence instituce, která je tak úzce spjata s Českým rozhlasem, je okamžikem, kdy se vyplatí zastavit, podívat se kolem sebe a uvědomit si její hodnotu.

Elias Grandy | Foto: Vojtěch Brtnický,  SOČR

Rád používám obraz stoletého stromu. Když procházíte Prahou nebo žijete v této zemi, někdy přestanete vnímat hodnotu věcí, které jsou tu každý den. Až když strom zmizí, uvědomíte si, jak moc chybí. Stejné je to s institucemi, které rostou, přežívají bouře i slunce, prožívají historii s městem a společností. SOČR je takovým stromem. A já mám nyní tu čest převzít za něj odpovědnost.

Návrat ke kořenům: 100. sezóna jako dialog minulosti a současnosti

Úvodní koncert 100. sezóny se vrací k programu úplně prvního vystoupení orchestru z roku 1926. Proč jste se rozhodli přesně jej zopakovat?

Elias Grandy | Foto: Matěj Komár,  Český rozhlas

Zahajovací koncert je jako semínko, z něhož vyrostl celý strom. Program je naprosto identický s tím, který zazněl před sto lety: Smetanova předehra k Prodané nevěstě, Beethovenovy dvě Romance pro housle a orchestr, výběr z Dvořákových Legend a Fibichova Druhá symfonie.

Je to krásný oblouk. Ukazuje to identitu orchestru — spojení české hudby, klasického kánonu i tehdy současnější tvorby. A zároveň to připomíná, že hudba i instituce mohou přežít celé století a zůstat živé a kreativní. Doufám, že za dalších sto let se naši nástupci rozhodnou tento program zopakovat znovu.

Jak často budete v jubilejní sezóně s orchestrem vystupovat?

Budeme se vídat pravidelně a často, jak se na šéfdirigenta sluší. Je to ale trochu přechodná sezóna — 100. výročí je velká událost a jsem velmi vděčný, že Petr Popelka bude i nadále přítomen. Přijedou také Jakub Hrůša, Cornelius Meister a další skvělí dirigenti. Já však budu rozhodně velmi přítomen.

Mohl jste už do programu sezóny zasáhnout, nebo přebíráte hotový plán?

Elias Grandy | Foto: Matěj Komár,  Český rozhlas/SOČR

Je to směs obojího. Když jsme se rozhodli pro spolupráci, část sezóny už byla naplánovaná — tu jsem převzal a podpořil. Zůstaly ale i volné prostory, které jsem mohl doplnit. Je to elegantní a plynulý přechod. Orchestr prožil s Petrem Popelkou nádherné období a my v tom pokračujeme. V této i příští sezóně bude postupně přibývat více podnětů, které přicházejí ode mě.

Zmínil jste program, který odráží vaše německo-japonské kořeny. O co půjde?

Jde o koncert s Martinůovým Nipponari a Mahlerovou První symfonií. V každém programu je pro mě důležité vyprávět příběh, který publikum může vnímat z různých úhlů. V tomto případě je jedním z témat vyrovnávání se se ztrátou lásky — a to obě skladby spojuje.

Zároveň se tu propojují různé kulturní nitky: Mahler jako velký německy mluvící skladatel, Martinů jako český autor, Nipponari jako japonské básně přeložené do češtiny. Pro publikum ale není důležité, jaká je v tom moje osobní historie. Důležité je, že program mluví o tom, jak se vyrovnat s obtížemi v našem emocionálním životě.

Než oficiálně nastoupíte do funkce, budete dirigovat koncert v katedrále sv. Víta u příležitosti uvedení nových varhan. Co zazní?

Elias Grandy | Foto: Matěj Komár,  Český rozhlas/SOČR

Původní návrh byl Saint-Saënsova Varhanní symfonie — nejslavnější dílo pro orchestr a varhany, které nabízí skvělou příležitost propojit oba prvky. Zazní také Dvořákovy Biblické písně v podání Jana Martiníka. Dozvěděl jsem se, že existují i české skladby pro orchestr a varhany, které stojí za pozornost, ale pro tuto příležitost hrajeme Saint-Saënse — a jsme s tím velmi spokojeni.

Na které další koncerty se obzvlášť těšíte?

Upřímně — na všechny. Vystoupíme na festivalu Dvořákova Praha, čeká nás výroční koncert, Straussova Also sprach Zarathustra, Prokofjevův klavírní koncert s Lukášem Vondráčkem, Mahlerova První symfonie, projekt Praha 1000 hlasů s mnoha sbory z celé země. A také Beethovenův cyklus klavírních koncertů. Udělám vše pro to, aby byly tyto programy vzrušující, hodnotné a smysluplné.

Přebíráte orchestr po Petru Popelkovi. Měl jste možnost slyšet jeho závěrečné koncerty s Brahmsovým cyklem?

"Kontinuita je důležitá, ale každá éra přináší nové myšlení a nový způsob cítění.“

Ano, a jsem za to velmi vděčný. Moje tisková konference v Praze se konala právě v době, kdy tento cyklus probíhal, takže jsem mohl oba koncerty slyšet. Byla to úžasná příležitost zažít orchestr s Petrem Popelkou. Zároveň jsem byl trochu závistivý — sám bych Brahmsův cyklus rád dirigoval. Byl to důstojný začátek rozloučení s krásným vztahem, který orchestr se svým šéfdirigentem měl. A pro mě to byla i možnost pochopit, v jakém bodě do této historie vstupuji.

Vnímáte svou práci jako pokračování, nebo jako novou kapitolu?

Vždy je to obojí. Kontinuita je důležitá — úcta k tomu, co bylo, je základem růstu. Zároveň je ale přirozené, že každý člověk přináší jiné myšlení a jiný způsob cítění. Kontinuita tedy zůstane, ale zároveň to bude nová kapitola.

klíčové slovo:
spustit audio

Související

  • Tváře české hudby

    Vedle velikánů „klasiky“ nabízí současná česká hudební scéna jazzmany, filmové skladatele a skvělé interprety světové úrovně.

  • Česká fortissima ušima Lukáše Hurníka

    Rok 2024 je rokem české hudby. Lukáš Hurník při této příležitosti přiblíží nejzajímavější skladatele a jejich díla.