Elias Grandy: „Století orchestru je okamžik, kdy se vyplatí zastavit a uvědomit si jeho hodnotu"
Symfonický orchestr Českého rozhlasu vstupuje do své jubilejní 100. sezóny — a zároveň do nové éry. Funkce šéfdirigenta se ujímá německo-japonský dirigent Elias Grandy, který s orchestrem poprvé vystoupil v březnu 2025 jako záskok na poslední chvíli. V rozhovoru mluví o prvním setkání s tělesem, o významu stoletého výročí i o tom, jaké příběhy chce se SOČRem vyprávět v následujících letech.
Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu jste poprvé spolupracoval v březnu 2025 jako náhradník na poslední chvíli. Lidé tehdy mluvili o mimořádné chemii. Jak jste to vnímal vy?
„Setkání s orchestrem je jako začátek nového vztahu. A my jsme si opravdu padli do oka.“
Ano, byla to rozhodně zvláštní chemie — jinak bych tu dnes nebyl. Je to jako když potkáte nového člověka. Setkání s orchestrem je vždy začátkem nového vztahu. Někdy si s někým okamžitě porozumíte, jindy to tak není. V tomto případě jsme si, myslím, opravdu padli do oka. A pak jsme si řekli: ano, pojďme se potkat ještě několikrát
Přebíráte vedení orchestru právě v roce, kdy slaví 100 let. Co pro vás toto výročí znamená?
Je to směs vzrušení, cti a pokory. Sto let existence instituce, která je tak úzce spjata s Českým rozhlasem, je okamžikem, kdy se vyplatí zastavit, podívat se kolem sebe a uvědomit si její hodnotu.
Rád používám obraz stoletého stromu. Když procházíte Prahou nebo žijete v této zemi, někdy přestanete vnímat hodnotu věcí, které jsou tu každý den. Až když strom zmizí, uvědomíte si, jak moc chybí. Stejné je to s institucemi, které rostou, přežívají bouře i slunce, prožívají historii s městem a společností. SOČR je takovým stromem. A já mám nyní tu čest převzít za něj odpovědnost.
Návrat ke kořenům: 100. sezóna jako dialog minulosti a současnosti
Úvodní koncert 100. sezóny se vrací k programu úplně prvního vystoupení orchestru z roku 1926. Proč jste se rozhodli přesně jej zopakovat?
Zahajovací koncert je jako semínko, z něhož vyrostl celý strom. Program je naprosto identický s tím, který zazněl před sto lety: Smetanova předehra k Prodané nevěstě, Beethovenovy dvě Romance pro housle a orchestr, výběr z Dvořákových Legend a Fibichova Druhá symfonie.
Je to krásný oblouk. Ukazuje to identitu orchestru — spojení české hudby, klasického kánonu i tehdy současnější tvorby. A zároveň to připomíná, že hudba i instituce mohou přežít celé století a zůstat živé a kreativní. Doufám, že za dalších sto let se naši nástupci rozhodnou tento program zopakovat znovu.
Jak často budete v jubilejní sezóně s orchestrem vystupovat?
Budeme se vídat pravidelně a často, jak se na šéfdirigenta sluší. Je to ale trochu přechodná sezóna — 100. výročí je velká událost a jsem velmi vděčný, že Petr Popelka bude i nadále přítomen. Přijedou také Jakub Hrůša, Cornelius Meister a další skvělí dirigenti. Já však budu rozhodně velmi přítomen.
Mohl jste už do programu sezóny zasáhnout, nebo přebíráte hotový plán?
Je to směs obojího. Když jsme se rozhodli pro spolupráci, část sezóny už byla naplánovaná — tu jsem převzal a podpořil. Zůstaly ale i volné prostory, které jsem mohl doplnit. Je to elegantní a plynulý přechod. Orchestr prožil s Petrem Popelkou nádherné období a my v tom pokračujeme. V této i příští sezóně bude postupně přibývat více podnětů, které přicházejí ode mě.
Zmínil jste program, který odráží vaše německo-japonské kořeny. O co půjde?
Jde o koncert s Martinůovým Nipponari a Mahlerovou První symfonií. V každém programu je pro mě důležité vyprávět příběh, který publikum může vnímat z různých úhlů. V tomto případě je jedním z témat vyrovnávání se se ztrátou lásky — a to obě skladby spojuje.
Zároveň se tu propojují různé kulturní nitky: Mahler jako velký německy mluvící skladatel, Martinů jako český autor, Nipponari jako japonské básně přeložené do češtiny. Pro publikum ale není důležité, jaká je v tom moje osobní historie. Důležité je, že program mluví o tom, jak se vyrovnat s obtížemi v našem emocionálním životě.
Než oficiálně nastoupíte do funkce, budete dirigovat koncert v katedrále sv. Víta u příležitosti uvedení nových varhan. Co zazní?
Původní návrh byl Saint-Saënsova Varhanní symfonie — nejslavnější dílo pro orchestr a varhany, které nabízí skvělou příležitost propojit oba prvky. Zazní také Dvořákovy Biblické písně v podání Jana Martiníka. Dozvěděl jsem se, že existují i české skladby pro orchestr a varhany, které stojí za pozornost, ale pro tuto příležitost hrajeme Saint-Saënse — a jsme s tím velmi spokojeni.
Na které další koncerty se obzvlášť těšíte?
Upřímně — na všechny. Vystoupíme na festivalu Dvořákova Praha, čeká nás výroční koncert, Straussova Also sprach Zarathustra, Prokofjevův klavírní koncert s Lukášem Vondráčkem, Mahlerova První symfonie, projekt Praha 1000 hlasů s mnoha sbory z celé země. A také Beethovenův cyklus klavírních koncertů. Udělám vše pro to, aby byly tyto programy vzrušující, hodnotné a smysluplné.
Přebíráte orchestr po Petru Popelkovi. Měl jste možnost slyšet jeho závěrečné koncerty s Brahmsovým cyklem?
"Kontinuita je důležitá, ale každá éra přináší nové myšlení a nový způsob cítění.“
Ano, a jsem za to velmi vděčný. Moje tisková konference v Praze se konala právě v době, kdy tento cyklus probíhal, takže jsem mohl oba koncerty slyšet. Byla to úžasná příležitost zažít orchestr s Petrem Popelkou. Zároveň jsem byl trochu závistivý — sám bych Brahmsův cyklus rád dirigoval. Byl to důstojný začátek rozloučení s krásným vztahem, který orchestr se svým šéfdirigentem měl. A pro mě to byla i možnost pochopit, v jakém bodě do této historie vstupuji.
Vnímáte svou práci jako pokračování, nebo jako novou kapitolu?
Vždy je to obojí. Kontinuita je důležitá — úcta k tomu, co bylo, je základem růstu. Zároveň je ale přirozené, že každý člověk přináší jiné myšlení a jiný způsob cítění. Kontinuita tedy zůstane, ale zároveň to bude nová kapitola.
Originální rozhovory jsme publikovali v němčině: Dirigent Elias Grandy: Radio-Sinfonieorchester Prag ist wie ein 100-jähriger Baum
a angličtině: Elias Grandy on leading the Prague Radio Symphony Orchestra into its 100th season: “It’s a mixture of excitement and honour”
Související
-
Tváře české hudby
Vedle velikánů „klasiky“ nabízí současná česká hudební scéna jazzmany, filmové skladatele a skvělé interprety světové úrovně.
-
Česká fortissima ušima Lukáše Hurníka
Rok 2024 je rokem české hudby. Lukáš Hurník při této příležitosti přiblíží nejzajímavější skladatele a jejich díla.







