Stonožka Běly Gran - Jensen shromáždila na 70 milionů korun pro nemocné a postižené děti
Českou republiku navštívil nedávno bývalý generální tajemník NATO George Robertson, aby se setkal s vítězem literární soutěže "Co bych dělal, kdybych byl generálním tajemníkem NATO?" Tu vyhlásilo během pražského summitu aliance dětské hnutí Na vlastních nohou, které zná většina lidí spíše pod názvem Stonožka. Jeho zakladatelkou je Běla Gran-Jensen, Češka, která žije od roku 1969 v Norsku. V Plzni se s ní setkala Zdeňka Kuchyňová.
"Najednou někdo něco dělá, nikdo nežebrá. Začaly mi volat nemocnice, já jsem samozřejmě vybrala ty nejkrásnější obrázky, ty jsem zarámovala a nemocnicím jsem je věnovala. Dostali jsme třeba lékařský přístroj, který stojí skoro milion norských korun, protože pan ředitel si myslel, že to je tak úžasné, co ty děti dělají. Děti i paní učitelky se zapojily tak úžasným způsobem, že ta Stonožka dostala svůj vlastní život. Ty děti mají obrovský sociální profil. Malují vánoční pozdravy, dělají Stonožkové týdny, dělají vše pro to, aby pomohly kamarádům, dnes především ve válečných zónách."
"Posílaly vitamíny, posílaly hračky a někdy, jak říkali naši vojáci, někdy ty hračky těm malým dětem, které byly zmrzačené bombami, pomohly víc než vitamíny."
V hnutí dnes pracují tisíce dětí a stovky učitelů ve školách, na Slovensku, v Norsku, Německu, Polsku, Rakousku, Itálii, Bosně, Kanadě, Argentině a USA. Kromě kreslení vánočních přání se od roku 1997 konají každý podzim tzv."Stonožkové týdny". Jejich smyslem je získat co možná nejvyšší finanční částku, která je každý rok určena těm nejpotřebnějším. Například v roce 1997 hnutí pomohlo školám na Moravě postiženým povodněmi. Velkým úspěchem bylo i vydání první stonožkové knihy "Kdyby všechny děti světa". Je to kniha plná pohádek, přání a svědectví, kterou napsaly a ilustrovaly samy děti a úvod k ní napsala sama norská královna Sonja. Jak říká Běla Gran - Jensen, do hnutí je v Česku zapojeno přes 1800 škol.
"Některé z nich, takových 600, pracují pořád. Ostatní školy pracují třeba dva roky, pak si vezmou rok pauzu. Některé školy se zúčastňují jen výstav. Já bych si přála, aby se všechny vždy pořádně ozvaly, co vše pro nás dělají. Protože my vidíme, že na konto přijdou peníze, ani nevíme od koho. Ale je to krásné."
Děti v hnutí získaly pro své nemocné a postižené kamarády již více než 70 milionů korun a Běla Gran - Jensen byla za svoji obětavou práci vyznamenána prezidentem republiky i ministrem obrany.
Socioložka a publicistka Alena Wagnerová žije v Německu už víc jak třicet let. Napsala zde několik knih a studií, například o rodině Franze Kafky, jeho přítelkyni Mileně Jesenské, nedávno jí v Praze vyšla i kniha o významných českých ženách. Dlouhodobě se však věnuje česko - německým vztahům a odsunu sudetských Němců. Při nedávné návštěvě Aleny Wagnerové v Praze se jí Milena Štráfeldová zeptala, co ji k tomuto tématu přivedlo:
"Myslím, že to byl můj osud, protože jsem se provdala za německého muže, odešla s ním do Německa, to znamená, že to mám takříkajíc v rodině. Ale mne česko - německá otázka zajímala už předtím. A má to asi dost hluboké kořeny, protože jsem v roce 1947 strávila prázdniny v Sobotíně v moravském pohraničí a poprvé v životě viděla opuštěné domy, opuštěná místa, kde byly stopy života jiných lidí. A myslím, že mne to velice hluboce ovlivnilo. Ne v úsudku hodnotovém, ale v tom zájmu, co se s těmi lidmi stalo, kam přišli, co to bylo."
"Na konci války mi bylo devět let, ale musím říct, že moji rodiče nepodléhali žádnému šovinismu. A pro mne byl velice důležitý jeden zážitek. Právě v tom Sobotíně jsme šli jedenkrát z procházky. Měli jsme jít kolem nádraží a tam se shromažďovali Němci k odsunu. Byly to potahy s kravkami a na jednom seděla s peřinami stará žena. Moje maminka zabočila na jinou cestu a já jsem se ptala, co je? A ona řekla, že kolem nich nemůže jít, protože se styděla. A myslím, že to bylo dost důležité, v naší rodině šovinismus nebyl. Já definitivní odpověď na to, byl-li odsun spravedlivý nebo nebyl, nemám. A nemá ji ani celá řada lidí, i těch, kteří zažili válku v pohraničí. Samozřejmě to, co se dělo, se dít nemělo. Bylo by to nesmírné vítězství hodnot a etických postojů, kdyby se nám podařilo provést všechno po válce slušně, legálními soudy. Ale nevím, jestli po tom obrovském výbuchu násilí a nenávisti, kterou jsme nezasili my, ale fašismus, jestli bylo lidské něco takového očekávat."
Vy jste se pak vzpomínkám odsunutých Němců věnovala ve své knize Odsunuté vzpomínky. Kde jste k tomu sbírala materiál a jak oni s odstupem všech těch let odsun prožívali?
"Moje první práce o sudetských Němcích vyšla v roce 1969 a byla to dvojdílná reportáž v Plameni o zbytcích německého obyvatelstva na Šumavě. To už jsem tenkrát věděla, že asi do Německa půjdu, a cítila jsem jako svou povinnost se s touto otázkou vyrovnat. V roce 1989 jsem navštívila jedno německé nakladatelství a nabízela jsem tam nějaké téma. Redaktorka nakladatelství se se mnou bavila, za půl hodiny se na mne podívala a říkala: víte, že já pocházím z Budějovic? A měla už dlouho takový projekt, že by ráda dělala knížku o sudetských Němcích druhé generace, ke kterým ona také patřila. Já jsem říkala, že by mne to strašně zajímalo, a začaly jsme na té knížce spolupracovat. Já jsem měla některé známé, třeba našeho profesora germanistiky, ona měla také nějaké známé, a tak v rozhovorech vlastně vznikala tahle knížka. A byla to vlastně první knížka, i v tom německém kontextu, která dala slovo i těm, kteří odsun zažili jako děti."
Jak ta knížka byla v německy mluvících zemích přijata?
"Ta kniha byla přijata velice dobře a dostávala jsem řadu ohlasů od další generace. Například: náš tatínek o tom nikdy nemluvil, já jsem mu tu knížku darovala k Vánocům, k narozeninám, a to bylo poprvé, co jsme o tom v rodině mluvili. Když to potom vyšlo česky, tak mi jedna známá, které se velice vážím, také socioložka, říkala: ale tys tam ty nejhorší ohlasy nedala. Vždyť tam není žádná nenávist! A ona v Německu také opravdu nebyla žádná nenávist. Jsou tam některé hlasy, které jsou dost nepříjemné, jeden nebo dva, ale to jsou spíš výjimky."
Nicméně tady je téma odsunu sudetských Němců stále ještě hodně živé. Jak ta knížka byla přijata po překladu do češtiny?
"Já myslím, že dobře. I to pokračování Neodsunuté vzpomínky. Mám pocit, že to bylo přijato se zájmem a že to českým čtenářům ukázalo i kus historie, kterou neznali. To je problém na obou stranách, ta vzájemná neznalost."
Položím možná trochu paličskou otázku. Nedávají knihy, jako jsou Odsunuté a Neodsunuté vzpomínky, materiál do rukou různým revanšistickým a šovinistickým sdružením nebo postojům?
"Já myslím, že ne. A třeba Krajanskému sdružení se ta knížka tak úplně nelíbila, protože ji nezařadilo do seznamu literatury, který vždycky vydávají k této problematice."
