Studentka pomáhá krajanům z Texasu hledat místa, kde žili jejich předkové

r_2100x1400_radio_praha.png

Na číšníka volají čeští krajané z Texasu stále ještě šenkýři a čeština se tam udržela i díky tomu, že rodiče učili své děti české modlitby. Říká to Hana Konečná z Brna, která mezi krajany strávila řadu týdnů při prohledávání tamních archivů. Přivedl ji k tomu i její otec genealog, který pro "Moravce" z Texasu vypracovává rodokmeny. Hana Konečná s ním píše i články do krajanských časopisů o české historii a kultuře a chystá se na další studium v Americe. Do Radia Praha ji pozvala Milena Štráfeldová:

"V podstatě s tím začal můj otec, jako profesionální genealog přispívá do genealogických zpravodajů a věstníků. V současné době přispíváme do časopisu Naše rodina, tedy Our Family, kam jsme přispěli článkem o cimbálu v České republice a o valašském kroji. Myslím, že o krojích toho bylo napsáno spoustu, neodvažuji se rozebírat jednotlivé části, ale chci spíš přiblížit různé techniky, které se zachovaly dodnes. To znamená modrotisk, výrobu krpců a podobné věci. Takže spíš přiblížit to, co může krajan vidět, když přijede k nám a jak je ta kultura ještě živá."

Říkáte Naše rodina... O jaký časopis se jedná? Kdo ho vydává a kdo ho čte?

"Naše rodina je čtvrtletník Československé mezinárodní genealogické společnosti, která má dosah po celých Spojených státech, protože členy jsou lidé rozesetí opravdu po celé Americe. Každé z těch čísel se věnuje určitému tématu, je to časopis, který se opravdu specializuje na záležitosti, které souvisejí s genealogií. To znamená nejen s kulturou, ale s rodinnou historií atd."

A vy sama se zabýváte genealogií?

"Ani snad ne genealogií, jako spíš průvodcovstvím. Velice ráda někomu zprostředkuji návštěvu jeho rodného kraje, protože si myslím, že jedna věc je vidět památky, a druhá je vidět opravdu českou krajinu, boží muka nebo smírčí kříže, různé kostelíky zapadlé v lesích nebo poutní místa. Myslím si, že to je ta běžná lidová kultura, která by se měla též propagovat."

Jak na to čeští krajané reagují?

"Myslím, že jsou vždycky velice překvapeni, protože trošku jinak se na to nahlíží z druhé strany Atlantiku a trochu jinak od nás. Já jako Čech nebo Moravák, abych řekla po našem, mám myslím o těch místech daleko lepší přehled. Vím, že v Olešnici je dodnes fungující modrotisková dílna, kde se ručně zpracovávají látky, které se potom používají na kroje. A člověk může více promluvit s lidmi a dostat se do míst, kam běžný zájezd nezavítá."

Kdo sem z Ameriky na takové zájezdy jezdí? Jsou to senioři, nebo střední či dokonce mladší generace?

"Buď jsou to jednotlivci, mnohdy je to spojeno s nějakým kongresem. Československá genealogická společnost měla svůj kongres tady v Praze a potom se někteří z nich rozhodli na svou vlastní pěst se vydat do míst, /odkud pocházejí/. A jsou velice vděční, když se mohou podívat například do archivu, podívat se do matriky, kde jsou zápisy třeba ze 17. století. Mohou se vyloženě dotknout historie. Myslím si, že je to pro ně velice cenné. Někdy přijíždějí celé rodiny, víc generací, rodiče chtějí ukázat svým dětem nebo vnukům, odkud vyšli. A to je myslím ještě zajímavější."

Kam až se v těch svých genealogických rešerších dokážou Američané dopracovat?

"Mnohdy záleží na informacích, které jsou schopni poskytnout. Stalo se nám například, že pán ze San Antonia v Texasu věděl o své babičce jenom to, že se jmenovala Tomášková. To bylo všechno. V podstatě ani netušil, jestli přišla z Moravy nebo z Čech, neměl vůbec přehled. My jsme nějakou dedukcí, vyloženě jako v detektivním příběhu, přišli na to, jakým způsobem se asi do Ameriky mohla dostat, a vypátrali jsme ji. Byla to přitom jen velice drobná informace, příjmení. To bylo vše."

Máte takových detektivek víc?

"Snažíme se. Je pravda, že někdy je to zase naopak. Přijel například pán, který znal příjmení /svých předků/ v několika alternativách, protože jakmile se přišlo do Ameriky, začalo se to samozřejmě hodně měnit. Ten pán naopak všechny, kteří měli stejné příjmení, bral při naší cestě jako příslušníky své rodiny. A mnohdy to bylo prokazatelné, pakliže to bylo běžné příjmení, že to jeho rodina nemohla být. To mu ale nešlo ani vysvětlit. I třeba na hřbitovech v tom kraji bylo to jméno dost rozeseto, takže na kterémkoli z hřbitovů plakal, byl nadšen a dojat. Já si ale myslím, že to v podstatě ani nevadí, že to nebyla jeho rodina. Ten člověk měl hluboký zážitek, nějakým způsobem se dotkl historie a svých kořenů. Tomu já rozumím, protože čím víc toho člověk o sobě ví, je myslím bohatší."

Je Naše rodina jediné periodikum, kam přispíváte?

"Není, já přispívám také do Věstníku, což je zpravodaj SPJST. Je to pojišťovací společnost, která byla založena po příchodu osadníků do Ameriky a pak do Texasu. To je periodikum, kde je spíš uveřejňováno, co se děje v rámci společnosti. Oni se ale zabývají nejenom pojišťovnictvím, mají tam také Muzeum české kultury, mají knihovnu a shromažďují materiály, které se týkají genealogie. Pořádají kurzy českého jazyka, to znamená, že je to zároveň český klub."

Kde je sídlo té společnosti?

"Sídlo této společnosti je v Templu v Texasu. Ty rodiny se neustále setkávají a vždy touží po nějakém českém programu. Samozřejmě /jsou tam/ české koláče, oni říkají koláči, pivo a všechno, co s tím souvisí. Byla jsem požádána i o to, abych pomohla uspořádat program, který měl být i pro děti, to znamená české hry."

Vy se tématu českých krajanů v Texasu dotýkáte i ve svém vysokoškolském studiu. Jak pokračujete?

"Já jsem absolvovala svou bakalářskou zkoušku s prací, která se zabývala právě českou literaturou v Texasu. Samozřejmě bych ráda pokračovala i v další práci na tomto tématu. Docela by mne zajímalo prozkoumat, jakým způsobem se vyučuje angličtina u nás a čeština v Americe. Na některých kurzech v Americe jsem měla možnost být účastna jako rodilý mluvčí. A přišlo mi zajímavé srovnat ten způsob výuky, protože sama vyučuji na střední škole. Myslím, že to je úplně jiný přístup. Je taky evidentní, že jazyk /u krajanů/ je nějakým způsobem zakonzervován. Pokud ho vyučuje někdo, kdo je potomkem Čechů ve druhé nebo třetí generaci, vyučuje v podstatě češtinu, která je americká. Oni jsou na to často velice hákliví a říkají, že to je moravština, a ne čeština, což mi přijde ještě zajímavější. Já jsem například na jednom z těch kurzů nabídla, že jako rodilý mluvčí mohu s některým z těch studentů promluvit v nějaké reálné situaci, třeba v restauraci nebo v tramvaji. Oni o něco takového neměli ale zájem. Bylo zajímavé, že oni se v podstatě učili fráze, některé z nich byly vyloženě staročeské. Neříkalo se tam číšník, ale šenkýř nebo šenkýřka. Kolikrát to bylo až úsměvné, protože byl vidět ten veliký rozdíl mezi dobou, ve které žijeme dnes, /a minulostí/. A myslím, že jsou překvapeni, jestli se vydají na nějaký zájezd a použijí některou ze svých frází v restauraci. Sklidí možná úsměv."

To si umím představit, jestli osloví číšníka šenkýři...

"Tak to by mne zajímalo srovnat. Mám v záloze ještě další projekt, a to posbírat lidovou píseň v Texasu. Tam pořád ještě existují lidé, kteří se scházejí a zpívají ve sborech. Často jsou to kostelní sbory, protože čeština se tam hodně zachovala i díky náboženství. Mnoho z respondentů pro mou práci uvádělo, že se učili modlit v češtině, že jim rodiče dávali příkazy česky, přestože mezi sebou jako sourozenci mluvili anglicky. Modlitbu rodiče opravdu brali v jazyce, ve kterém se sami učili modlit, to znamená v češtině. Zajímalo by mne tedy posbírat ještě ty pozůstatky církevních nebo lidových písní a možná je pak srovnat s těmi oblastmi, ze kterých ty písně pocházejí. Porovnat nejenom jazyk, ale možná i hudební stránku."