Eva Střížovská se ve své nové knize znovu vydala za krajany v Texasu
Howdy from Texas II. Pod tímto názvem se skrývá už druhá kniha o českých krajanech v Texasu. Její autorka Eva Střížovská, mimo jiné dlouholetá vydavatelka časopisu Český dialog, v ní shrnula své zážitky z cest za krajany po Spojených státech.
"To je, jak my tu říkáme - ahojky! To je Howdy."
V čem vlastně tato "dvojka" navazuje na tvou první knihu z cest po Texasu?
"Já jsem byla v Texasu třikrát a vždycky měsíc jsem tam cestovala mezi Čechy. Nebo mezi potomky Čechů, abych byla přesnější. A všechno se mi do první knihy nevešlo. Bohužel se to nevešlo ani do té druhé. Takže teď píšu třetí, to už ale nebude jenom Howdy from Texas. To jsou Velké pláně a velké zážitky."
To znamená, že to bude i Středozápad...
"Ano, Středozápad. Kansas, Nebraska, kus Iowy a ještě hodně i z Texasu."
A pokud se vrátíme zpátky ke "dvojce", u koho jsi byla tentokrát?
"Hlavně jsem byla u manželů Snokhousových."Já jen připomenu, že pan Snokhous je český honorární konzul v Texasu a dokonce generální honorární konzul ve Spojených státech.
"On je tam vlastně jediným diplomatickým zástupcem, protože Texas nemá žádného velvyslance. A on je velmi obětavý, velmi hodný, veselý člověk. U něj a jeho ženy jsem strávila nejvíc času a s nimi jsem putovala i po jiných místech."
Kde všude jste byli?
"Jako obvykle v LaGrange. Tam člověk musí! To je velké české muzeum, kde si Češi vybudovali svůj skanzen ze starých domů po svých staříčcích. A hlavně si všechno financovali. To je něco neuvěřitelného! Já to pořád opakuji. A řeknu to znovu, a velmi ráda. V New Yorku žije šedesát tisíc Čechů a nebyly schopni vybrat peníze a zajistit opravu své Národní budovy. Vůbec je vlastně moc nezajímalo, aby ten dům zachránili. Náš stát ho pak koupil za jeden dolar a trvalo to velmi dlouho, než ho dali dohromady. A LaGrange je malé městečko. Oni tomu sice říkají města, ale jsou to jen takové osady. A tam je krásné muzeum s několika budovami. Je tam třeba letní kino, amfiteátr, ubytovna, velký sál pro různé akce..."
A zvonička.
"Zvonička a taky muzeum."A co je tam nového? Přibylo tam něco v poslední době?
"Ano, přibyla tam úplně nová budova, kde je prodejna, knihovna a další prostory."
Kdo se o celý ten komplex stará?
"Stará se o to společnost, která se zajímá o českou kulturu a tzv. české dědictví. Tato společnost má mnoho členů. S samozřejmě v Texasu jsou i další spolky, které přispívají na LaGrange. Ti lidé jsou velice obětaví. Tady do toho dali snad miliony dolarů."
Čím to je, že právě tady jsou krajané, i když tu jsou už ve čtvrté nebo páté generaci, pořád ochotní se ke svým kořenům vracet? zatímco Češi v New Yorku často už v první nebo druhé generaci přestávají mluvit česky a přestávají se o svou starou vlast zajímat...
"Čím to je, to je na dlouhý sociologický rozbor. A já nejsem přes to odborník. Právě to mne tam ale nejvíc zaujalo. Já jsem procestovala hodně krajanských komunit, v Austrálii, v Kanadě, v USA a na dalších místech. Ale tady v Texasu jsou úplně jiní lidé. Zřejmě ti jejich prarodiče, předci, kteří tam přišli, vzpomínají na svou vlast hrozně krásně. Mají ji v srdci a svým dětem ji předávají. A ty zase svým dětem. Je tam ale jeden moment. Takzvaní emigranti nebo uxulanti, kteří přišli do New Yorku a na různá jiná místa ve Spojených státech, mají v sobě trošku trpkosti, trošku ublíženosti. Nemohli se třeba vrátit, když by chtěli. Teď, když už by se mohli vrátit, je to zas prakticky dost problematické, protože tam mají děti, vnoučata atd. Kdežto ti, co se tam narodili, tak už jen vědí, že maminka a babička jim vyprávěly o Komenském... A ptají se, jestli znám jižní Čechy a paní Novákovou v jižních Čechách... Mají to prostě v srdci."
Znamená to, že ty komunity ještě pořád žijí kompaktně v místech, kam třeba před víc jak sto lety přišli jejich předkové?"To je jeden z důvodů, proč jsem vlastně začala psát tuhle knížku. Jela jsem tam a poznala jsem, že i kdybych byla nějaký zločinec, tak mne tam ti lidé budou vítat jen proto, že jsem z České republiky. Všichni byli ke mně strašně milí. A já jsem teprve až potom přečetla knihu Evy Eckertové Kameny na prérii. Je to velice pěkná kniha, moc mi taky v mém dalším psaní pomohla. Píše, jak tam lidé přicházeli, jak zakládali spolky, jak si pomáhali. Oni si samozřejmě museli hodně pomáhat, protože tam měli jiné podmínky než tady. Proto spolu drželi. A byly to komunity, které mluvily jenom česky, vůbec neuměly anglicky. Jejich děti šly do školy a neuměly slovo anglicky. Eva Eckertová ale končila tu knihu tám, že v 50. letech se Češi asimilovali a zapadli do americké společnosti. A už tam vlastně ani nežijí. A to mne trošku naštvalo, protože já jsem poznala něco jiného. Oni sice třeba nemluví dobře česky, ale všichni se mnou chtějí česky mluvit, rádi češtinu poslouchají. Prostě mají to češství v sobě. Je tam mnoho spolků, ty spolky fungují. oni se scházejí pravidelně, každý týden."
Je tam tendence, že spolková činnost dokonce narůstá, že přibývá akcí, anebo je naopak na ústupu?
"To neumím posoudit, protože když tam přijedu, tak každý týden musím do nějakého spolku, do muzea, do Sokola. A vždycky jsou tam aktivní. Mladí lidé mají větší zájem. Ti sem jezdí, a jsou třeba třetí nebo čtvrtá generace krajanů. Někteří tam založili takové malé cestovní kanceláře a přivezou do Česka třeba celé město. Posbírají lidi z kraje a jedou do Znojma, do Olomouce, do Brna, protože jsou hlavně Moraváci."
Oni se tedy vlastně vracejí najít ta místa, odkud pocházejí jejich předkové?To je u nich strašně důležité. Oni hledají kořeny."
Na mne to dělá dojem, že tihle Texasané žijí hlavně na farmách, v menších osadách, na malých místech. Potkala jsi tam ale i Čechy, kteří žijí třeba v Houstonu? a liší se nějak od těch, co žijí dosud na farmách?
"Ne, neliší. To češství, tzv. heritage mají všichni."
A přicházejí tam i nějací noví Češi, kteří tam jdou za studiem a za prací a nemají vůbec žádnou vazbu na tuto původní vrstvu krajanů?
"Ano, ale není jich moc."